Čínské ministerstvo obchodu nedávno zveřejnilo, s odkazem na dalších 27 státních orgánů a institucí, Státní radou schválený dokument nazvaný „Návrhy na podporu rozvoje exportu vysoce kvalitní kultury“ (推进对外文化贸易高质量发展的意见). Různé státní organizace počínaje Státní plánovací a reformní komisí přes Ústřední oddělení propagandy Komunistické strany, Státní správu pro rozhlas, film a televizi, Úřad pro internet a informace až po ministerstva školství, kultury a turismu či průmyslu a informačních technologií se mají zapojit do kolektivního úsilí, jehož cílem je učinit z Číny „(socialistickou) kulturní velmoc.“ V dokumentu se mimo jiné píše, že v rámci navýšení zahraničního obchodu v oblasti kultury by se měla posílit „konkurenceschopnost [domácí] kulturní produkce a služeb za účelem zvýšení kulturní softpower a vlivu čínské kultury (文化软实力和中华文化影响力).“ Čínská kultura by se díky tomuto úsilí měla stát přitažlivější, více „zářit“ a „aktivně přispět ke společnému budování ‘pásu a cesty‘ a společenství sdíleného osudu lidstva.“
Součástí koordinovaného úsilí mnoha institucí i komerčních subjektů by mělo být např. „do roku 2025 vybudovat profesionální platformy služeb v oblasti zahraničního kulturního obchodu, […] digitální kulturní platformy a vlajkové lodě kulturního průmyslu s mezinárodním vlivem.“ Rozvoj by se měl týkat zejména sektorů, jako jsou kulturní média, online hry, animace a kreativní design, a zahrnovat „internetovou literaturu, audiovizuální tvorbu, online hudbu a různá představení, online hry, filmy, digitální animaci, digitální publikace, online vysílání či e-sporty.“ Důraz je kladen na export filmů a rozhlasových a televizních pořadů, dokumentů, animované tvorby, zábavných show apod. Tomu mohou napomoci rozličné typy zahraniční spolupráce či koprodukce. Podle dokumentu:
„…je nutné inovovat narativní metody, aby byl lépe vyprávěn příběh Číny a její hlas, specificky zaměřený na různé oblasti a různé publikum, byl slyšet po celém světě.“
Posílení „zahraničního kulturního obchodu“ (对外文化贸易) by mělo mimo jiné přispět k propagaci kultury etnických menšin, jejich hudby, tance, lidového umění a řemesel a tradiční čínské kultury. Žádoucí jsou moderní digitální adaptace tradičních klasik a nehmotného kulturního dědictví. Součástí „kulturního exportu“ je samozřejmě také čínské jídlo, čínská medicína, umění čínských zahrad, tradiční odívání či tradiční sporty, např. čínské šachy. Pro úspěšné šíření čínské kultury po světě bude podle dokumentu nutné se soustředit na zlepšení služeb jako je vývoj, překlady a dabing či postprodukce pro filmovou a televizní tvorbu, animovanou tvorbu, ale také např. online hry, v jejichž produkci a vývozu se Čína poměrně úspěšně snaží prosadit.
Víc než prvoplánová propaganda
Primárními cílovými trhy tohoto systematického šíření „kulturní soft power“ jsou státy zapojené do iniciativy „Pás a cesta“, dokument však zdůrazňuje také význam „tradičních trhů“ (kde čínská kultura má historicky výrazný vliv) – tedy Japonska, Jižní Koreje a jihovýchodní Asie, skrze něž lze postupně „kultivovat trhy rozvinutých zemí v Evropě a Americe.“ V ČR jsme zatím zaznamenali spíše nepříliš přesvědčivé pokusy o „vyprávění čínského příběhu“, které občas nabírají až absurdní podobu.
Příkladem může být kauza vykonstruovaného úspěchu čínského propagandistického filmu na vymyšlených „světových festivalech“, již nedávno popsal Deník N. V tomto případě šlo o vpravdě obskurní pokus dostat do světa „čínský hlas“, tedy čínskou interpretaci vývoje v Hongkongu. V posledních letech zde po masových protestech a následné „konsolidaci“ ze strany Pekingu situace vyústila v masový exodus, kdy město opustili nejen prodemokratičtí lídři, ale postupně i nemalé procento obyvatelstva.
Pátrání redaktorů Deníku N posléze rozšířil tým z China Media Project a odhalil opravdu zvláštní síť kontaktů sahající až do Ruska. Ty se podle všeho podílely na „vyprávění čínského příběhu světu“ prostřednictvím více propagandistických dokumentů s falešným PR.
V tomto případě to byl pokus opravdu „ubohý“, jak naznačuje titulek článku CMP. Celkově si však čínská kultura – a s ní mnohdy i stejně okatá propaganda – ve světě zas tak špatně nestojí. Zatímco snahy některých bezvýznamných hráčů zapůsobit na vyšší šarže v rámci stranické hierarchie působí, slovy ředitele Sinopsis Martina Hály, skutečně „komicky upatlaně“, velcí hráči čínského kulturního průmyslu již slaví určité úspěchy.
Proti „kulturní subverzi“
Za posilováním a systematickou státní podporou čínského kulturního vývozu stojí poměrně jasná logika. V postkoloniální éře se začalo hovořit o tzv. kulturním imperialismu, kdy je kultura politicky silnější země vnucována zemím slabším. Nejčastěji byla samozřejmě řeč o „kulturním imperialismu“ americkém. Během čínského „otevírání se světu“ v 80. letech 20. století, a zejména po velkých protestech v roce 1989, si komunistické vedení bolestně uvědomilo, že pronikání cizí kultury ohrožuje onu často skloňovanou „společenskou stabilitu“ (社会稳定) a představuje tak zásadní bezpečnostní riziko. S kulturou totiž do společnosti pronikají také „cizí vlivy“, včetně cizích modelů myšlení, politických názorů nebo kapitálu. V rámci konceptu „kulturní bezpečnosti“ (文化安全) si tak ČLR začala více a systematičtěji bránit vlastní kulturní pole před „kulturní subverzí“ v podobě zahraničních vlivů ze Západu, tedy hlavně z USA.
Postupným procesem regulace však v ČLR prošla i celosvětově populární korejská popkultura. Ta zejména od roku 2010 zažila ve světě nebývalý boom a Čína byla díky velikosti svého trhu od počátku v centru zájmu vzkvétajícího korejského kulturního průmyslu. Kulturní spolupráce mezi Jižní Koreou a Čínou dosáhla svého klimaxu kolem roku 2015 – korejští „idolové“ pořádali mamutí turné po čínských městech, mladé čínské publikum se oddávalo sledování korejských seriálů a zábavných show a do Koreje se jezdilo za nákupy i na plastické operace. Korejské kulturní agentury najímaly do svých řad a popových skupin etnické Číňany a Číňanky, aby posílily svoji „kulturu idolů“, a čínští producenti se inspirovali korejskými vzory – mnohdy za hranicí plagiátu, ale často s obrovským komerčním úspěchem. Tomu učinil přítrž čínský bojkot korejské kultury z roku 2016, jehož spouštěč byl sice politický – korejský souhlas s vybudováním amerického systému protiraketové obrany na vlastním území – ale bezpochyby hrál v tom okamžiku čínskému vedení do karet.
Přijde „čínská vlna“?
Právě jihokorejská „hallyu“ („korejská vlna“), která se nezadržitelně šíří světem, mohla Čínu inspirovat, aby k posílení vlastní „soft power“ využila masové komerční kulturní produkce. Ta představuje na jedné straně ohromný byznys, na druhé straně ji lze vhodně využít pro šíření vlastních narativů („vyprávění čínského příběhu“) i politického vlivu. Za globálním úspěchem americké popkultury od hollywoodských filmů až po pop music stojí nejen určitý kulturní kapitál a přirozená atraktivita těchto kulturních produktů, ale také kapitál ekonomický a politický – tyto země produkci a vývoz své kultury vědomě podporovaly a podporují.
Po zkušenostech z konce 20. století se o socialistický model „kulturní soft power“ začala ve 21. století pokoušet i Čína. Zpočátku se hlavně s ohledem na čínské publikum snažila zatraktivnit a zkvalitnit vlastní kulturní produkci, aby onen „čínský příběh“ obstál v zahraniční konkurenci na domácí půdě.
V posledních letech však lze pozorovat úspěchy i ve vývozu čínské kulturní produkce. Na online streamovacích platformách jako YouTube, iQiyi či Tencent si stále větší oblibu získávají čínské seriály (tzv. „C-drama“ analogicky ke „K-drama“, tedy korejským seriálům). Nebývalé úspěchy slaví čínské sci-fi, zejména v knižní podobě (Problém tří těles) se stále silnějším přesahem do filmové a seriálové tvorby. V posledních letech se začíná prosazovat čínská internetová literatura, hlavně fantasy žánry (tzv. sien-sia 仙侠, „nesmrtelní bojovníci“). Tento žánr, využívající prvky tradiční čínské kultury a filozofie a jejich populární adaptace, proniká stále více do online seriálové produkce a také do prostředí video- a mobilních her, v nichž Čína spatřuje velký potenciál.
Paradoxní třešničkou na dortu je nastupující boom žánru tzv. „Boys‘ Love“ (angl. zkr. BL), který je založený na gay homoerotických fantaziích a oblíbily si ho zejména mladé fanynky prakticky ve všech částech světa. Původně literární žánr má kořeny v tzv. „fan-fiction“, při níž příznivci populárních děl rozvíjejí vlastní fantazie o jejich postavách. Od 70. let se v Japonsku transformoval do podoby známé jako „tanbi“ (čínsky tan-mej 耽美) a postupně si našel fanynky na Tchaj-wanu i v ČLR.
První čínský „BL seriál“ známý pod anglickým názvem „The Untamed“ („Nespoutaný“) se před třemi lety dočkal enormního globálního úspěchu a podnítil mimo jiné i překlady původní čínské fantasy literatury s BL prvky (sian-sia tan-mej 仙侠耽美). Přestože homosexualita je v ČLR stále potírána a její zobrazování v jakémkoli typu kulturní produkce je zakázáno a často cenzurováno, tento konkrétní žánr je zatím tolerován právě díky svému obrovskému mezinárodnímu dopadu a díky tomu, že šíří pozitivní idealizovaný obraz čínské tradiční kultury.
Nově vydané „Návrhy na podporu rozvoje exportu vysoce kvalitní kultury“ tak vrhají více světla na probíhající ambiciózní čínský projekt budování „kulturní soft power“ a jeho cíle. Při pohledu ze středu Evropy to nemusí být na první pohled zřejmé, v dlouhodobé perspektivě je zde však nepochybný potenciál, který bude cílit hlavně na mladé lidi v méně rozvinutých částech světa (země „Pásu a cesty“, Blízký východ, jihovýchodní a střední Asie, Afrika). Zde může časem vytvořit platnou protiváhu mainstreamové západní (tedy hlavně americké) a korejské kulturní produkce. „Čínský příběh“ v líbivém, komerčně úspěšném hávu se tak bude šířit mnohem snadněji.