Před třiceti lety o Vánocích na Štěpána (26.12. 1991) oficiálně zanikl Sovětský svaz. Zhroutil se režim, který po tři čtvrtě století ovládal Rusko a jeho přilehlé gubernie. Čtyřicet let ovládal také Československo, které se pod jeho nadvládou propadlo z předválečné vyspělé demokracie do „reálně-socialistického“ marasmu s s frontami na banány a toaletní papír.
Předčasná euforie
Definitivní pád tehdy již dosti nahlodaného SSSR formálně zakončil období studené války s jeho pevně vymezenými bloky a doktrínou vzájemně zaručeného zničení (MAD). Na západě vedl pád sovětské „říše zla“ k euforii a trochu předčasným teoriím o konci dějin, celosvětovém triumfu liberální demokracie a placaté zeměkouli, kde mizí hranice a lidé se budou napříště místo ideologických konfliktů věnovat ekonomické spolupráci v rámci všeobjímající globalizace.
Huntingtonova „třetí vlna demokratizace“ sice narazila dva roky předtím v Pekingu na tanky Čínské lidově osvobozenecké armády (ČLOA), ale po rozpadu SSSR věřila většina pozorovatelů, že je jen otázkou času, kdy ho bude leninský systém v ČLR „zákonitě“ následovat. Byl to ostatně Peking, kdo napomohl pádu SSSR svým dočasným spojenectvím s USA v 70. a 80. letech. Po krátkém intermezzu bezprostředně po masakru na Tchien-an-men se Čína v roce 1992 vrátila k dalekosáhlým tržním reformám a aktivní účasti v procesu globalizace, takže to mohlo vypadat, že sama vychází nezvratnému historickému trendu vstříc. Toto (mylné) přesvědčení nakonec vedlo téměř přesně deset let po konci studené války ke vstupu ČLR do WTO dne 11. 12. 2001.
Mezitím v Pekingu…
Mezitím ovšem daleko v Pekingu dospěli soudruzi v KS Číny ke zcela opačné interpretaci dějinných událostí v roce 1991. Rozpad SSSR a bleskové vítězství USA ve válce v Zálivu krátce předtím je vedlo k přehodnocení celkové strategie. Úhlavní nebezpečí nadále nepředstavoval pro čínský režim „soc-imperialismus“ Sovětského svazu, ale „hegemonismus“ Spojených států, které se snaží, jak vysvětluje profesor Drulák, rozvrátit leninský systém v Číně podobně, jako se jim to předtím podařilo ve východní Evropě a v SSSR. Vedle ideologické diverze a teorie konvergence třeba i vojenskou silou jako v Iráku – jehož armáda měla během debaklu v první válce v Zálivu velmi podobnou výzbroj a taktiku jako ČLOA.
Zatímco USA a jeho spojenci považovali ČLR za trochu zdráhavého, ale přeci jen spolupracujícího partnera při budování nového systému mezinárodních vztahů po konci studené války, vedení KS Číny mělo jasno v tom, kdo je teď jeho hlavní soupeř a jak nad ním postupně získat převahu. Americký analytik Rush Doshi ve své nedávné knižní studii The Long Game (Oxford University Press 2021) podrobně dokládá, jak se čínská strategie po „traumatickém trifektu“ rozpadu komunistického bloku ve východní Evropě, pádu SSSR a války v Zálivu rychle přeorientovala od spolupráce s USA na budování pozic k oslabení jejich vlivu.
Konec sladké dekády
Zásadním mezníkem v jejich úsilí se stal vstup Číny do WTO před dvaceti lety. Komentátor BBC Faisal Islam ho nedávno trefně označil za ve své době „převážně nepovšimnutou událost epického geopolitického a ekonomického významu“. Pravidla Světové obchodní organizace nebyla na vstup obří, státem (resp. státostranou) usměrňované ekonomiky ČLR stavěná. Peking ze svého členství vytěžil, co se dalo, aniž by sám recipročně otevřel své trhy ostatním členům. Vzniklá nerovnováha jednostranných výhod pro Čínu přispěla k jejímu prudkému hospodářskému růstu, současně ale přivedla WTO, a globalizaci samotnou, na pokraj zhroucení.
Připomeňme si proto v tomto předvánočním čase kulatá výročí dvou převratných událostí, jež do značné míry formovaly naši současnost: odchod sovětského leninismu ze světové scény v roce 1991 a jeho postupný návrat v inovované čínské podobě po roce 2001. Především ale vzpomeňme té sladké dekády mezi nimi, kdy se na okamžik mohlo zdát, že svět je mlád a má před sebou otevřenou a bezstarostnou budoucnost.