Konfrontace s Čínou není Trumpův vynález

Co čekat ve vztahu k Pekingu od prezidenta Bidena.

Chvílemi bizarní drama prezidentských voleb v USA se pomalu ale jistě uzavírá. Nadešel čas na ohlédnutí za v mnoha ohledech bezprecedentní administrativou Donalda Trumpa a shrnutí východisek pro nastávající období Joe Bidena. Věrni zaměření sloupku samozřejmě předvším z hlediska americko-čínských vztahů, a obecněji postavení ČLR ve světě vůbec.

Kromě různých mediálně vděčných extempore se jedním z nejvýraznějších odkazů Donalda Trumpa bezpochyby stane otevřený konflikt s ČLR. Trump tento konflikt v roce 2018 dramaticky otevřel svou “obchodní válkou”, ale nerozpoutal ho, ani nevyřešil. Latentní konflikt nazrával přinejmenším posledních dvacet let, od vstupu ČLR do WTO na konci roku 2001.

Nevyhlášená obchodní válka

Téhož roku (2001) také vypukla nikdy nevyhlášená obchodní válka z čínské strany, jen to na americké straně, a obecněji na straně Západu, dlouhá léta nikdo neregistroval. Čína získala vstupem do WTO prakticky neomezený přístup na světové trhy, aniž by měla v úmyslu recipročně otevřít svůj vlastní. Volně regulované globalizace pod ležérní patronací WTO využila k soustředěnému budování silně jednostranných, merkantilistických obchodních vztahů.

Intenzivní vytěžování globalizace vedlo spolu se systematickým transferem technologií, a samozřejmě také mobilizací disciplinované, levné a stále vzdělanější pracovní síly, k rychlému hospodářskému růstu a masivnímu přesouvání celých dodavatelských řetězců do ČLR. Současně však vedlo toto vysávání systému k jeho prohlubující se krizi.

Nice guys don’t start trade wars

Tato krize by dříve nebo později propukla tak jako tak. Trumpova historická role spočívá v tom, že neváhal zahájit otevřený konflikt a definitivně nabourat předchozí zahraničně politický konsensus v USA, spočívající v tzv. politice zapojování (Engagement) Číny do světového mainstreamu. Tento konsensus se otřásal v základech přinejmenším od nástupu Si Ťin-pchinga do vedoucích funkcí v Pekingu v letech 2012-13. Před Trumpem však nikdo neměl dost odhodlání ho otevřeně negovat. Jak se říká u nás na vsi, nice guys don’t start trade wars.

Jakmile se však džin ocitl venku z lahve, stalo se dříve nevyslovitelné tabu konfrontace s Čínou velmi rychle novým konsensem zahraniční politiky USA. Před realitou nebylo dále možné strkat hlavu do písku: Předchozí politka “zapojování” vedla k jednostranným výhodám pro ČLR, z níž za americké asistence vyrostl rychleji než mohl kdo čekat pro USA globální soupeř, atakující náhle celý dosavadní systém mezinárodních vztahů.

Ne zda, ale jak

Konfrontace s Čínou tak dnes v USA představuje nikoliv otázku “zda”, ale “jak”. Ve volební kampani se Trump snažil vykreslit Bidena jako “slabého na Čínu”, Biden Trumpa jako chaotického a neefektivního. (Na tomto místě raději pomineme předvolební aféru ohledně obchodní spolupráce Bidenova syna Huntera s nám dobře známým, toho času “vyhaslým” poradcem prezidenta Zemana, předsedou CEFC Jie Ťien-mingem.)

Mezi oběma americkými prezidenty existuje zásadní rozdíl v přístupu k mezinárodním vztahům obecně, a speciálně k ČLR. Trump pěstoval v zásadě “transakční” zahraniční politiku, která se ve vztahu k ČLR promítla do “obchodní války”, tedy snahu vyrovnat jednostranné čínské výhody ve vzájmeném obchodě razantními sankcemi. Spor mezi USA a ČLR však není ve své podstatě obchodní, nýbrž systémový. To dobře chápali někteří členové Trumpovy administrativy, kteří usilovali o více systémová opatření, ale spíše svému prezidentu navzdory.

Aliance a lidská práva

Z transakční povahy Trumpova přístupu pak vyplývaly některé jeho metody, resp. absence těchto metod, jako například ignorování širšího rámce spojeneckých svazků USA jako účinného nástroje zadržování globálních ambicí Pekingu. Trump rovněž přehlížel “hodnotové” aspekty přístupu k Číně, zejména otázku lidských práv, jež se v současné době stává vzhledem k humanitární krizi v Sin-ťiangu a politické krizi v Hongkongu jednou ze základních slabin Pekingského režimu.

Biden se naopak kloní k tradičnímu systémovému a hodnotovému přístupu k zahraniční politice, a to se týká i ČLR (tedy alespoň dokud se do toho nevloží nějaký Jie Ťien-ming. Jeho politika k ČLR bude méně dramatická, ale založená na tradičních nástrojích americké diplomacie, jako je alianční systém v Evropě a v Asii. Jeho team již avizoval návrat USA do mezinárodních institucí, jež Trump opustil – k veliké radosti Pekingu – pro jejich přílišné podléhání Číně (a dalších nedemokratických režimů), jako jsou WHO nebo Rada pro lidská práva OSN.

Je to o lidech

V neposlední řadě by měl Biden vrátit americké diplomacii její tradiční důraz na otázku lidských práv. To je nejen neuralgický bod současné Číny, ale také dobrý základ pro budování aliancí se sdílenými hodnotami. Vposledku totiž nejde o spor mezi USA a Čínou, ale širší systémovou konfrontaci mezi dvěma odlišnými pojetími organizace společnosti a vztahu mezi státem a jeho obyvateli. Trumpova obchodní válka je mezi ČLR a USA; podkopávání demokracie a machinace Pekingu v Radě pro lidská práva se týkají nás všech.

Ať už bude Bidenova deklarovaná politika k ČLR jakákoliv, vposledku ji vždy realizují konkrétní lidé. Trumpově administrativě se nakonec podařilo přes všechny své křiklavé nedostatky postavit silný tým expertů na Čínu v klíčových orgánech. Doufejme, že Biden bude mít přinejmenším stejně šťastnou ruku.

Publikace tohoto článku: Aktuálně, 12.11.2020