Otrocká práce se na jihu Spojených států využívala v 19. století zejména při pěstování a sklizni bavlny. Nakonec se jak známo stala jednou z hlavních příčin epochální války Jihu proti Severu v letech 1861–65. O sto padesát let později se „krvavá bavlna” znovu dostává do středu dalšího epochálního konfliktu: zatím jen bezprecedentní války slov – a stejně bezprecedentních vzájemných sankcí mezi řadou západních demokracií a Čínskou lidovou republikou (ČLR).
Kulturní genocida a nucené práce
Někteří autoři shledávají v abolicionistickém hnutí za zrušení otroctví na konci 18. a v 19. století počátek moderního pojetí lidských práv. Zřejmě poprvé v dějinách bojovala organizovaná skupina lidí za práva nikoliv svá vlastní, ale jiné znevýhodněné komunity. Boj proti otroctví představoval jedno z formativních období pro současné chápání politické etiky v demokratickém světě.
Srovnatelnou formativní zkušenost pro tuto část světa pak představoval holokaust během druhé světové války jakožto kvintesenciální forma genocidy. Konvence Spojených národů o prevenci a potrestání zločinu genocidy byla jednomyslně schválena Valným shromážděním OSN dne 9. prosince 1948, ještě před odhlasováním Všeobecné deklarace lidských práv o den později.
Otrocká nebo nucená práce a genocida se tak staly neuralgickými body právního a politického myšlení nejen na Západě, ale ve velké části světa. Obou těchto bodů se dotýká současná situace v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Čínskou vládu obvinila z genocidy v této oblasti minulá i současná administrativa USA a podobné rezoluce schválily parlamenty Kanady a Nizozemí. Další země váhají použít označení genocida, ale shodují se, že v Sin-ťiangu dochází v převýchovných táborech v masovém měřítku ke zločinům proti lidskosti a ke zneužívání nucené práce.
Sankce a protisankce
22. března uvalily Evropská Unie, Velká Británie, Spojené státy a Kanada společné sankce na čtyři čínské funkcionáře a jednu organizaci zodpovědné za situaci v Sin-ťiangu. Peking odpověděl sankcemi na 22 osob a devět organizací v těchto zemích, včetně jejich rodinných příslušníků a hospodářských subjektů s nimi spojených. Na rozdíl od západních sankcí, namířených proti funkcionářům vykonávajícím konkrétní politiku vůči etno-religiózním menšinám v Sin-ťiangu, zasáhly čínské sankce většinou zvolené zákonodárce, soudce a právníky, a dokonce i badatele, kteří žádnou politiku vůči Číně ani ničemu jinému nevykonávají. Někteří ze sankcionovaných britských právníků dokonce dosud také zasedají v hongkongských soudech.
Nepoměr mezi sankcemi na obou stranách dobře ilustruje zásadní rozdíl v chápání práva a politiky mezi ČLR a západními demokraciemi. Euroatlantické sankce postihují konkrétní vykonavatele politiky, která je v mezinárodních dokumentech označená za zločinnou. Čínské sankce postihují kritiku této politiky, včetně kritiky ze strany jednotlivců a organizací, které jinak nevládnou žádnou výkonnou mocí, jež by mohla mít konkrétní dopad na čínskou stranu. Jinými slovy, západní sankce postihují činy, čínské sankce názor.
Postih odlišných politických názorů je samozřejmě běžnou praxí v čínském leninském politickém systému. Tato praxe se však nyní šíří i za hranice ČLR. Peking se snaží sankcionovat nepohodlné názory a kritiku po celém světě. První snahy o extrateritoriální uplatnění politických represí jsme byli svědky v loňském Zákonu o státní bezpečnosti pro Hongkong; současné sankce posouvají tento přístup o výrazný krok dále.
Krvavá bavlna
A nezůstává jen u právních kroků jako jsou drakonické zákony a politické sankce. Peking současně vyvíjí politický tlak na zahraniční společnosti v Číně prostřednictvím neformálních bojkotů. V těchto dnech probíhá v ČLR internetová štvanice na švédskou společnost H&M. Na čínských sociálních sítích ji rozpoutali aktivisté komsomolu, když oprášili několik měsíců staré prohlášení společnosti, že nebude nadále používat ve svých výrobcích bavlnu ze Sin-ťiangu. Jedním z důsledků onlinové hysterie bylo odstranění obchodů společnosti z čínských internetových map. K dohledání jsou teď pouze na Google Maps – ty jsou však v Číně blokované.
Své aktivity v Sin-ťiangu pozastavil nedávno kvůli obviněním z nucené práce i mezinárodní projekt Better Cotton Initiative (BCI), který monitoruje etický obchod s tímto produktem po celém světě. Členy BCI jsou v rámci svých programů „společenské odpovědnosti firem” (CSR) nejrůznější další světové textilní značky. Ty se tak dostávají do kleští mezi na Západě citlivou otázkou pracovních práv a vypjatým čínským nacionalismem.
Otázka nucené práce byla také faktorem, který málem na poslední chvíli překazil politické schválení evropské investiční dohody s Čínou (CAI). Tu nakonec zachránila vpravdě farizejská formulace, že ČLR „bude vyvíjet setrvalou snahu směrem k podpisu příslušných rezolucí Světové organizace práce” (ILO). Současné bojkoty evropských značek nepochybně přispějí spolu s čínskými sankcemi proti několika europoslancům včetně vedoucího oficiální Delegace EP pro Čínu Reinharda Bütikofera k oživení diskuze o smysluplnosti celé dohody během její ratifikace v EP.
Pro evropské společnosti v Číně je přes veškerou snahu vyhnout se ožehavým otázkám stále obtížnější dostát své „společenské zodpovědnosti”, aniž by vyvolaly hněv čínských úřadů s jejich schopností mobilizovat masy k různým formám bojkotu. Korporátní sféra tak začíná čelit stejnému dilematu jako světoví politici (včetně těch našich) – těžko sedět na dvou židlích, které se od sebe stále rychleji rozjíždějí.