V říjnu 2016 vydala CECC (Congressional-Executive Commission on China) výroční zprávu o lidských právech a vládě zákona v Číně. Hlavními pěti tématy jsou podle shrnutí Charlieho Campbella vláda zákona, občanská společnost, práva pracujících, média a nacionalismus.
Zpráva nadstranické komise amerického Kongresu pro Čínu (CECC) má víc jak 80 tisíc slov a zabývá se dlouhodobými problémy, jako je útlak národnostních menšin v Tibetu a Sin-ťiangu, jakož i oklešťováním autonomie ve Zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.
CECC ovšem zároveň konstatuje mnohem širší oklešťování svobod v souvislosti s obnoveným společenským a politickým prosazováním vedoucí úlohy KS Číny pod Si Ťin-pchingovým vedením, se zhoubnými důsledky pro občanskou společnost, svobodu médií, dělnická práva a řádný právní proces.
“Pod Siho vedením dochází ke zhoršování situace v oblasti lidských práv a vlády zákona poznamenaných upevňováním jeho vlastní moci – přední analytici ji přirovnávají ke kultu Mao Ce-tunga – prostřednictvím vynucené ideologické konformity a systematické perzekuce lidskoprávních advokátů a obhájců práv,” uvádí se ve zprávě.
Shodou okolností spatřila zpráva CECC světlo světa jen pár dní potom, co Čína představila svůj vlastní “Čínský akční plán v oblasti mezinárodních lidských práv” (NHRAP) pro čtyřleté období 2016 – 2020. Jedná se o třetí plán tohoto druhu, předchozí dva pokrývaly roky 2009 – 2010 a 2012 – 2015.
Načasování obou zpráv volá po srovnání, do něhož se pouští Shannon Tiezzi v Diplomatu:
Komunistická strana Číny má jasno v jedné věci – lidská práva musí vždy ustoupit, žádá-li si to Strana. Jenom tak totiž bude možné zajistit v zemi stabilitu. “V souladu se zákonem” je tak jakýmsi kódem pro “dokud nebudou překročeny hranice stanovené Komunistickou stranou Číny”.
Mnoho aspektů kritizovaných ve zprávě CECC se objevuje i v čínské NHRAP, byť jen v obecných náznacích. Samotný primární cíl NHRAP nicméně jasně znázorňuje rozdíl mezi oběma zprávami. Čínská koncepce lidských práv začíná – a často také končí – u myšlenky ekonomické prosperity a materiálního zabezpečení. Hlavním úkolem akčního plánu 2016 – 2020 je tedy “zvýšit životní standard a kvalitu života lidu” – včetně konkrétních kroků, jež by se nikdy nemohly objevit v západním pojetí lidských práv, jako je účinnější ochrana autorských práv, posílení dopravních sítí a vytvoření systému na “šíření čínských kulturních tradic”.
Čína je zjevně přesvědčena o svém pojetí lidských práv natolik, že se rozhodla poradit v této oblasti Spojeným státům. V červnu tohoto roku tak kupříkladu kritizovala rasovou diskriminaci v USA. Jeden z čínských mikroblogerů si na toto téma neodpustil sarkastickou poznámku:
“Spíš než stav lidských práv v USA nás zajímá, kdy bude Čína mít vůbec nějaká lidská práva.”
Mezi další kroky USA, na které se Čína rozhodla – s jistým zpožděním – poukázat, bylo například chování Američanů během války ve Vietnamu.
Na konkrétní problémy, jako je třeba cenzura internetu, reaguje neodolatelným způsobem Liou Chaj-nien, ředitel Institutu pro lidská práva, spadajícího pod Čínskou akademii sociálních věd. Připouští, že některé webové stránky “pravděpodobně” byly v Číně zablokovány nebo smazány, ale tato opatření jsou pro blaho státu a chrání mladé před pornografií, hazardními hrami a drogami:
“Skutečně se bojím o svá vnoučata. Doufám, že budou moci vyrůstat zdravě. Podobné informace je třeba odstraňovat.”
Srovnání obou pojetí lidských práv shodou okolností také koincidovalo se dvěma událostmi, jež dodávají poněkud akademické diskuzi reálný rozměr. V říjnu byla udělena prestižní cena Nadace Martina Ennalse, považovaná za jakousi Nobelovu cenu v oblasti lidských práv, ujgurskému akademiku Ilhamu Tothimu, bývalému profesorovi ekonomie na Pekingské národnostní univerzitě, za dvacet let snah o usmíření mezi Ujgury (tradičními obyvateli nominálně autonomní oblasti Sin-ťiang) a etnickými Číňany. (Ilham Tothi byl v září rovněž nominován na Sacharovovu cenu za svobodu myšlení). Tohoto ocenění se Tothimu dostává dva roky poté, co byl v roce 2014 odsouzen na doživotí za “separatismus”. Tothi je přitom znám svým umírněným postojem odmítajícím násilí a zdůrazňujícím dialog mezi oběma skupinami. Jak poznamenává známý spisovatel a kritik Wang Li-siung, byl to nejspíš právě jeho umírněný postoj, který ho činil nepohodlným pro čínské úřady:
“[Čínská vláda] nemá zapotřebí umírněné Ujgury. Když by měla umírněné Ujgury, proč by s nimi pak nejednala?”
Podobný postoj zaujímá čínská vláda v Tibetu. Přestože dalajlama nepožaduje samostatnost Tibetu, ale jen naplnění jeho oficiálního statutu autonomní oblasti, líčí ho čínská propaganda jako “separatistu”, aby s ním nemusela jednat o skutečné autonomii pro Tibet. Smutné je, že tento propagandistický manévr mechanicky opakují i někteří představitelé demokratické České republiky.
Druhou výmluvnou událostí časově doprovázející vydání obou zpráv o stavu lidských práv v Číně je první výročí únosu hongkongského knihkupce Kuej Min-chaje z Thajska do Číny.
V pondělí uběhl rok, co v Thajsku zmizel hongkongský knihkupec a švédský občan Kuej Min-chaj, první z pěti čínských knihkupců, unesených loni čínskou vládou. Kuej se posléze objevil v čínské státní televizi, kde se v slzách doznával ke svým zločinům, ale dosud nebyl propuštěn ani obviněn z žádného zločinu. Jeho únos z dovolené v Thajsku byl součástí rostoucího trendu agresivního chování čínských úřadů včetně zatýkání v zahraničí a zastrašování obětí v U.S.A. a Kanadě.