Liou Siao-po: Čínská filozofie vepře

Jako hold zemřelému disidentovi Liou Siao-poovi vyšel v sedmém letošním čísle časopisu Host jeho esej Čínská filozofie vepře. V převodu Denise Molčanova ho se svolením redakce Hosta přetiskujeme právě dnes, na státní svátek ČLR, i s překladatelovými úvodními slovy:

Když jsem se koncem června doslechl, že byl Liou Siao-po převezen z vězení do nemocnice, bylo jasné, že konec je na dohled. Abych mu nějakým způsobem vzdal hold, sáhl jsem po textu, který si i přesto, že byl napsán v roce 2000, drží vysokou politologickou i literární hodnotu, a je vlastně – musím poznamenat bohužel – čím dál aktuálnější. Od nástupu Si Ťin-pchinga k moci v Číně stále přituhuje, na což poukazuje i skutečnost, že na červencovém summitu G20 odmítl osobní žádost kancléřky Merkelové, aby byl Liou převezen k léčbě mimo Čínu; pár dní na to jeho nejslavnější politický vězeň vydechl naposled.

Liou Siao-po se vyznačoval zásadovostí, v čínském kulturním okruhu neobvyklou upřímností a přímostí vyjadřování. Jeho otevřená kritika despotické vlády jedné strany, prodejnosti elit, důraz na občanské svobody, důstojnost lidského jedince, otevřenou společnost, morální nároky, zodpovědnost politických špiček, ale i internetová zručnost byly černou můrou čínských pohlavárů ať už politických či bezpečnostních. To byl důvod, proč ho exemplárně odsoudili k nejdelšímu možnému trestu a nakonec ho tedy umlčeli úplně.

Upřednostnění osobního zájmu a průměrnost

V Číně 21. století je s výjimkou stále nedokončeného „Památníku tisíciletí“ všechno při starém. Tuctovost osobního zájmu nám proniká do morku kostí, dělicí čára mezi spravedlností a svévolí je téměř smazána společnou honbou za ziskem. Příslibu „poměrného blahobytu“ se skutečně podařilo koupit si naše duše, které jsou dnes již zcela prohnilé – není téměř jediného čestného úředníka, není čistého halíře, není upřímného slova.

Někdo mi namítne, že průměrnost patří ke znakům moderní doby, jelikož podstatou modernity je sekularizace a ta zase spočívá v ospravedlnění maximalizace zisku, zkrátka a prostě, sekularizace a zisk k sobě nerozlučně patří.

Demokratický systém jako důsledek procesu modernizace – princip většiny – skutečně spočívá na zesvětštění společnosti, v jejímž středu leží hladká výměna zisků, ano, v tomto procesu je jistý propad k průměrnosti nevyhnutelný. Jenže. Zaprvé výměna zisků musí probíhat podle jasně daných pravidel a tato pravidla musí být spravedlivá, garantovaná zákonem navenek a svědomím uvnitř. Bohužel, v Číně zájem přímo nahradil zákon i svědomí, stal se jediným pilířem systému vlády nad lidským společenstvím, vlády neomalené drzosti a pohrdání zákony. Zadruhé základní hodnota, která drží demokratický systém na nohou – svoboda – je vrozenou, povznášející vlastností přesahující sebestřednost materiální sekularizace; bez hodnotového systému upřednostňujícím svobodu lze v demokracii zvolit tyrany typu Hitlera či zavést, ve jménu lidu, diktaturu jednoho člověka, jedné strany; bez svobody je též možné, že se hodnoty jako vznešenost, důstojnost a krása rozpustí v tuctovosti bezejmenné většiny.

Jedním ze zákonů demokracie je přirozená legitimita většiny, která je – pokud se zmobilizuje – schopná i obětí ve jménu ideálu, třeba i velmi utopického, může se stát nástrojem jakéhokoliv populisty, proměnit se bez mrknutí oka v kata, po kterém zbydou tratoliště krve. Čína dobře zná tradici „velké demokracie“, tj. masových povstání, nikdy však nepoznala demokratickou tradici, v níž hraje hlavní roli svoboda. Je ovšem pravda, že má-li člověk prázdno v žaludku, těžko dumat o svobodě.

Moderní společnost a potřeba nezávislých elit

Tento vznešený primát svobody, tváří v tvář průměrnosti vzkvétající na upřednostňování zisku, může být hlásán pouze malým počtem morálních elit a pouze skutečná svoboda může zaručit, že tato vybraná menšina nezmizí ve chřtánu osobního zájmu a průměrnosti. Poté co zanikla stará aristokratická společnost je jediným měřítkem jakosti toho kterého moderního společenství právě schopnost menšiny udržovat rovnováhu s většinou v rámci systému založeném na svobodě. Vybraná menšina s vážnou starostí pozoruje, co se děje slabým, kritizuje politickou moc, ale umí se zároveň ubránit choutkám mas, jinými slovy dokáže si zachovat nezávislost a kritického ducha jak vůči moci, tak vůči masám – kriticky kontroluje první a inspiruje druhé. To je klíčový předpoklad toho, že společnost dlouhodobě vzhlíží stále k vyšším hodnotám.

Modernizace není nic jiného než zesvětštění každodenního života, demokratizace spočívá na průměrnosti života politického, čehož si masy ostatně žádají – onoho světského, průměrného štěstí. Kdybychom v Číně měli něco této modernizace a demokratizace, asi bychom se smířili i s trochou průměrnosti a šosáctví. Je však zajímavé, tedy spíš smutné, že sice nemáme ani jednu, ani druhou, že musíme čelit diktatuře centralizované moci, a přesto že celá společnost – včetně elit – se přímo topí v maloměšťáctví a průměrnosti.

Slabost ovládaných způsobuje průměrnost vládnoucích

Mezi přáteli lze zaslechnout nespočet vtipů na účet našich vedoucích představitelů tzv. třetí generace, ale po smíchu si každý povzdechne: jak je možné, že se i po velkém masakru – krizi, v níž KS Číny vesměs ztratila svoji morální legitimitu – třetí generaci podařilo udržet se deset let u moci, přestože nemá lidovou podporu a v zahraničí vzbuzuje pobavené úsměvy? Ano, je to ostuda. Ale ne proto, že idioti vládnou inteligentním osobám, slaboši odvážným, hulváti ušlechtilým, ale proto, že národ miliardy a tři sta milionů duší nemůže než ty šosáky poslouchat. Ano, je to neschopnost ovládaných, včetně těch tzv. elit, jež plodí tak průměrné vládnoucí představitele. Na druhou stranu tito průměrní vládci s absolutní mocí se zasluhují o to, že společnost ve svém celku ztrácí na moudrosti a originalitě. Aby hra mezi těmi u moci a elitami byla zisková pro obě strany, musí být hrou průměrnosti hráčů s omezeným intelektem, jejichž jediným pravidlem je „všechno na zisk“. Pokud se morální laťka zvedne, pak buď přestanou hrát, nebo se spustí závod v pletichaření a barbarském násilí.

Kdo je oprávněn postavit se nemorálním pořádkům

Návštěvníci z ciziny se mě často ptají: „Jak je možné, že ze dne na den se přestane mluvit o tak závažné události, jakou byl 4. červen 1989, které se zúčastnilo tolik lidí a tolik lidí v ní nalezlo smrt? Zabijáci opravdu mohou zabít smysl pro spravedlnost? Co se s tou Čínou děje?“ Dřív jsem nevěděl co na to říct. Dnes bych na tuto otázku odpověděl, jakým způsobem naše intelektuální elity zaprodávají samy sebe. Jak doufat, že národ plodící elity, jež kladou vlastní zájmy nad principy, nebude jednat stejně? Samozřejmě že je to nechutná facka sociální spravedlnosti a akademickému svědomí. Jenže v Číně se v podstatě každý morálce vysmívá a nemorálním pořádkům se nestaví téměř nikdo.

Nástup filozofie vepřů

Krvavý teror 4. června 1989 uvrhl Čínu do bažin regrese, z nichž je těžké dostat se ven. Ačkoliv Teng Siao-pchingova „cesta na Jih“ v roce 1992 alespoň přerušila mrtvolné ticho, které se poté rozhostilo, „zázrak měkkého přistání“ zavedený tvrdou rukou vice-premiéra pro ekonomiku Ču Žung-ťiho pouze oddálil dopad hluboké ekonomické krize, v žádném případě neřešil její systémové faktory. I ve světě kultury, politiky a ideologie vládlo stejné ticho, následované vlnou propagandy na téma prosperity, doprovázené rychle narůstající korupcí a s ní potlačováním nesouhlasných názorů. Poté se na kontinent dostala popkultura z Hongkongu a Taiwanu, rachot téhle masově sdílené, Číňany oblíbené zábavy doprovázely ideologické kampaně květnatých sloganů a podpora tvrdého nacionalismu, překřtěného na „vlastenectví“.; Teng Siao-pching si koupil paměť lidí sliby o „poměrném blahobytu“ a tak se stalo, že se nejen zapomnělo na četné historické tragédie, ale i nedávné hrůzné případy mocenského běsnění byly vytěsněny do té míry, že téměř přestaly existovat. V této atmosféře otupělosti a ztráty paměti si intelektuální elity pod záminkou „návratu ke studiu“ a „místním specifikům“ vytvořily jakousi „filozofii vepřů“, s kterou mohly lépe spolupracovat s vládnoucí ideologií. Této filozofii plně vyhovuje hlavní diskurs, jenž klade „ekonomický rozvoj do samého středu“, veškerou energii propůjčuje službám „filozofie poměrného blahobytu“, aby dokázala, že jedinou cestou ekonomického růstu je udržování „stability“, a s nadšením přinášela racionální zdůvodnění sofismů typu „práva na absenci historie“. Jinými slovy, tato filozofie vysvětluje jak zařídit, aby vepříci usnuli, když jsou nakrmeni, a jak je nakrmit, když se probudí; udržuje je ve stádiu základních potřeb, nutričních a sexuálních, a úmyslně opomíjí nárok na nějakou vyšší ambici. Vzhledem k současnému čínskému systému, každé rozhodnutí na téma reformy je rozhodnutím politickým a každá promluva na téma humanitních věd musí reflektovat omezení, kterým ho zatěžuje despotický charakter tohoto systému. Jak provést ekonomickou reformu státu bez omezujícího vlivu politické ideologie? Jak se velkohubě dovolávat nejrůznějších západních teorií jen proto, aby vlastní ruce vypadaly čisté?

„Elity“ si do vepřína lezou samy

Ekonomii teď vládne etatistická teorie „silného centra“, ekonomie zdravého středu mezi „družinou vládcových rádců“ a „skupinou generálního štábu“; v politice zase teze „sbohem revoluce“ „nové levice“ a stoupenců „trhu především“; kulturního světa se zmocnil fanatický nacionalismus a všudypřítomná rešerše na téma „místních specifik“. Je třeba upozornit na skutečnost, že členové „elit“ pocházejících ze všech koutů země i planety se předem nijak nedomlouvali na společném postupu k jednotnému cíli; sami od sebe, spontánně, se vydali na cestu k vepřínu, bezděky, bez diskuse, bez nucení, stejně jako se někteří z nich – o jedenáct let dříve – spontánně přidali k „Demokratického hnutí ’89“. Jako by se přes noc z vysokých šarží hlavního štábu, z těch, kdo rozhodují, jakousi přirozenou cestou stali generální ředitelé, CEO vydělávající kupy peněz, z avantgardních básníků obchodníci s knihami a podnikateli v kultuře, liberálové upřímně obdivující principy západní demokracie se proměnili v zaryté národovce „nové levice“ hlásající aktivní odpor vůči „nadvládě Západu“. I v malé skupince intelektuálů, kteří se ještě hlásí k liberálním hodnotám, se najdou tací, kteří halasně opakují, že liberální odkaz vychází především z anglo-amerického konzervatismu a tudíž jen „negativní svoboda“ je jediný správný liberalismus, čímž vlastně říkají, že 4. červen je jednou z posledních ukázek politického radikalismu a prosazování „svobody pozitivní“. Ve svém „Rozmachu cynismu“ Chu Pching [aktivista z 80. let, emigroval do USA, kde založil několik prodemokratických revuí v čínštině] mistrně zanalyzoval tento diskurs na téma „negativních svobod s čínskými charakteristikami“, má další reflexe se o něj proto opírá:

Negativní svoboda s čínskými charakteristikami

Už čínský překlad výrazů, kterými Isaiah Berlin rozlišuje mezi oběma svobodami, je problematický. Anglické výrazy negative liberty a positive liberty je možné volně přeložit jako svoboda odmítat a svoboda jednat, bohužel, v čínštině se prosadil překlad, který tento smysl mírně posouvá – z negativní svobody se v čínštině stává „svoboda zůstat pasivní“ (xiaoji ziyou) a z pozitivní svobody „svoboda být aktivní“ (jiji ziyou). Rozdíl je signifikantní, protože v čínštině výraz xiaoji bezprostředně odkazuje na slova jako „zůstat pasivní“, „vyhýbat se“. Pokud tedy z negativní svobody přejdeme k jakémusi doslovnému „vyhýbaní se realitě“, pak postupujeme stejně jako Mao, když ve svém článku „Proti liberalismu“ tento definoval následovně: „Přestanete se zajímat o vše, co není vaše věc; i když moc dobře víte, že něco není v pořádku, nezmiňujete se o tom; moudrý člověk zůstává v zákrytu a jedinou jeho starostí je, aby nebyl chycen  při činu.“ Tak se u našich intelektuálů stává liberalismus zásadně cynickým a přesně to je „liberalismus s čínskými charakteristikami“.

V jeho stínu vystupuje nezájem o politiku vyjádřený formulkami jako „právo na absenci historie“, „potlačit ideologii, zdůraznit vědecké bádání“, „vzdálit se realitě, vrátit se ke knihám“ a dalším absurditám, kterými se vzdělané elity ohánějí, aby se nemusely dívat do tváře příšerné skutečnosti diktatury. Jelikož pro ortodoxní liberalismus je nejlepší vláda taková, která co nejméně zasahuje do běhu věcí, pak politika, do které lidové masy nejméně zasahují, je nejlepší politika; jelikož negativní svoboda znamená „svobodu nezasahovat do záležitostí druhých a nenutit druhé, aby něco dělali“ a není „svobodou… dělat něco z vlastní iniciativy“, není tedy třeba bojovat, abychom čehokoli dosáhli. Tak se stalo, že taoistická filozofie „vzdálení se světu“ nabyla u našich tzv. liberálních intelektuálů nových výšek – čistá filozofie vepře: je jedno, jestli vás do vepřína odvedli nebo jestli jste přišli sami, hlavně že vás v něm nakrmí.

Slabošství tradiční filozofie „vzdálení se světu“ se balí do pouček typu: „člověk se řídí Taem, Tao se řídí samo sebou“ [skutečné znění Knihy o Tao a cnosti, kap. 25: „člověk se řídí Zemí, Země se řídí Nebem, Nebe se řídí Taem, Tao se řídí samo sebou!], podle kterých se má na tvrdost odpovídat subtilním vyhnutím, zatímco současné čínské elity užívají liberalismu, aby zakryly a obhajovaly své odmítnutí postavit se čelem ke skutečnosti založené na zbabělosti a zisku.

Je sice pravda, že starověké cyniky dělí od „cyniků s čínskými charakteristikami“ několik tisíc let, jejich argumentace se však docela podobají. Historie přitom jasně ukazuje, že všude, kde se žije svobodně, ať už svobodou negativní či pozitivní, by žádná svoboda nikdy nenastala, kdyby se o ni někdo dříve nebil, kdyby nejednal, aby ji získal. Konečně i ta „svoboda po anglicku“, kterou si výše řečení intelektuálovou nemohou vynachválit, byla možná jen díky Glorious Revolution.

Ztráta osobností s morálním charakterem a dlouhotrvající pocit zmaru

Krvavý masakr na náměstí Tchein-an-men jako by u mladých lidí vykastroval politické zapálení pro boj za svobodu a ducha vzpoury; v prvé řadě nahnal strach předním intelektuálům a studentům, rozsáhlá exulantská vlna nás připravila o další možnost podpořit nový zápas o lidskou důstojnost – po Maově smrti nás postupně opustili všichni, kdo nějakým způsobem symbolizovali boj za svobodu. Tato ohromná ztráta morálního bohatství nejen usnadnila eliminaci všech oponentů komunistické strany, ale také přivedla mnohé z obyčejných účastníků Hnutí ’89 k myšlence, že jejich zapálení pro spravedlnost, jejich sebeobětování posloužilo zájmům a slávě několika vůdců, zažívali pocit ponížení z toho, že byli oklamáni menšinou. V absolutní diktatuře jsou totiž právě vnitřní, morální zdroje to jediné, o co se člověk může opřít, aby se postavil na odpor despotické moci, která má pod kontrolou všechny vnější zdroje. Pokud se v tom nejkrvavějším okamžiku – v momentě, kdy má spravedlnost a morálka největší sílu přitažlivosti a schopnost spojovat – stále najdou osobnosti vnímané jako symboly spravedlnosti a morálky, které se zvednou a ukáží svou odhodlanost, pak mají obyčejní lidé stále pevný bod, k němuž mohou vzhlížet. V takovém případě je masakr spáchaný komunistickou stranou pouze provizorní porážkou zapříčiněnou zvláštními okolnostmi. Bohužel nám schází síly a ušlechtilost dostatečné na to, abychom zavřeli stavidla tmářství. Promarnění a odliv morálního bohatství z důvodu slabosti a krátkozrakosti elit způsobily, že se v nás uhnízdil pocit zmaru, zklamání či dokonce beznaděje. Kdo pochopil marnost lidského snažení, může na morálku a spravedlnost nahlížet jako na nepotřebné smetí nebo jako na prostředky k bohatství a slávě – stát se někým, komu jde čistě jen o zisk.

Hranice sebeomezování

To málo liberálních intelektuálů, kteří ještě nepřeskočili k nové levici a nacionalistům, je pod stálým tlakem státního aparátu, tak aby se nikdy neodvážili postavit se moci například vystupováním na obranu svobody slova, nebo dokonce vytvářeli organizované či polo-organizované skupiny prosazující své zájmy v rámci občanské společnosti. Nemohou sepisovat kolektivní petice třeba na obranu spravedlnosti v případě mladých venkovanů, kterým někdo vyřízl jazyk. Jejich svobodomyslnost se omezuje na zdi jejich pracovny, každý hraje na sebe, případný odpor kladou písemně, na hranách, sporadicky. Za takových okolností není sebemenší šance – tedy nechtějí-li ztratit tvář –, aby svou činností veřejně narušili onu skleněnou stěnu, o které zainteresované strany dobře vědí. Upřímně řečeno, v té své hře s režimem, která už trvá nějaký ten pátek, si postavili jakousi vnitřní hranici, o které vědí, že ji nesmí překročit, pokud nechtějí být fyzicky ohroženi a ztratit něco ze svých materiálních zájmů. Moc zatlačí, já se stáhnu, když zatlačí víc, stáhnu se dál, pokud ještě přidá, na nějaký čas se odmlčím.

Několikeré zkušenosti liberálních elit poukazují na existenci nepsaného pravidla: pokud se na veřejnosti neobjeví výzva k akci či kolektivnímu odporu, státní aparát se ani nehne. Tato hranice respektovaná liberálními intelektuály je jistým druhem sebeomezování způsobeným zvnitřněním vnějšího teroru a rovná se tiché spolupráci s režimem.

Tato hranice je plně v režii mocných

Nabízí se otázka: je ta neviditelná čára bez sebemenší právní záruky jistá? Dnešní Čínu stále vede vláda lidí nikoli vláda zákona, což znamená, že žádná politická hra nedá vzniknout pravidlům, které by museli držitelé moci dodržovat, takže jsou to oni, kdo disponují iniciativou a právem rozhodnutí o tom, kudy ona čára povede. Rozhodnutí o tom, kde leží, nezávisí na nějakém jasně daném zákoně, nýbrž na jejich subjektivním pocitu bezpečí ve styku s mocí. V okamžiku, kdy jejich strach dosáhne hranice snesitelnosti, vůbec nehledí toho, že skutečná, vnější situace překonala bod, kdy je vláda i režim na spadnutí, naopak, přikročí k naprosto iracionálním krokům a rozhodnutím. Musíme proto zkonstatovat, že neviditelná čára, kterou si liberální intelektuálové kreslí, vůbec není nepřekročitelná, že v žádném případě nezaručuje jejich bezpečí a už vůbec neomezuje akce držitelů moci.

Liberální elita a ti, kdo spolupracují s režimem

Dá se říci, že pocit absolutního bezpečí nemá v Číně nikdo: snahy o založení politických stran či veřejnou diskusi mohou být posouzeny jako zločin, dokonce i magnáti, kteří zbohatli v zákrytu „poměrného blahobytu“ nemají své jisté, jejich jmění může zmizet ze dne na den. Skutečnost, že někteří Číňané hrají vabank, vynakládají desetitisíce dolarů na to, aby se ilegálně a s nasazením života dostali za hranice, znamená, že se necítí v bezpečí. Neviditelná hranice malých a velkých aparátčíků, malých a velkých podnikatelů je stejně sebeklamná jako v případě liberálů, má i stejnou hodnotu – nulovou. Je to jen takový trik umožňující dožít se následujícího rána a přitom dělat, že pracujete pro podílníky systému; všichni mají povinnost stavět slavobrány, jediný rozdíl je snad ve velikosti. Na jedné se píše „tady se dobrovolně prodává úsměv, tělo i osoba“, támhle: „tady se prodává úsměv, tělo, ale už ne osoba“, no a zde: „tady se proti vůli prodává úsměv, ale pouze úsměv, tělo již ne, natož osoba“. Lze tedy říct, že šašci, komplicové, ale i disidenti, kteří si pod nátlakem režimu takovou nepřekročitelnou čáru vytvoří, ti všichni se podvolují nárokům vládnoucí ideologie, onomu „socialismu s čínskými specifiky“ a rozšiřují tak harmonii vepřové filozofie vlastní kontinentální Číně.

Ekonomický zájem jako hlavní hybatel duše

Kombinací politického teroru, slabosti elit a přitažlivosti zisku se světu peněz a majetku rozvíjejícímu se od 80. let 20. století zcela podařilo vytlačit duchovní aspirace a morální principy jako hlavní hybatele duše. Filozofie vepřů založená na fascinaci ekonomií a primátu zisku spustila – pod záminkou otevřené debaty – kritiku všeho radikálního a šlapání po idealismu. Chladný návrat k nestrannému akademismu „místních specifik“ nahradil zapálení pro myšlenku svobody a spravedlnosti, dokonce i morální nároky toho, co je označováno za „literaturu odboje“, jejímž cílem je zápas s masovou kulturou, to vše bez výjimky nemůže než spolupracovat v rámci existujícího systému. Čína 90. let 20. století, ať už z pohledu obnovy národní kultury nebo naopak posílení universalismu a lidské důstojnosti, je něco ohavného a zkaženého, tuctovost se stala jejím viditelným emblémem.

Podřízení elit politickému teroru

Problém ani tak nespočívá v důležitosti kladené na ekonomii a hmotné bohatství v reálném životě, vždyť modernizace sama v sobě nese silné tendence k sekulárnímu materialismu – Max Weber to, myslím, označuje za „selhání modernity“. Je naprosto normální a rozumné, v souladu s přirozenými potřebami normálního člověka a dispozicemi lidské přirozenosti, že poté, co jsme zažili období Maovy vlády vyznačující se extrémní nouzí hodnou nejpřísnějších budhistických asketů, poté, co jsme prošli „násilnou revolucí dotýkající se hloubky duše“, se Číňané obrátili k životu založenému na ekonomickém zisku a tělesném požitku. Ještě před nedávnem nám bylo upíráno právo na světské, materiální štěstí, a nebylo větší nespravedlnosti. Avšak nástup hédonismu mezi čínskými elitami, které ve všem upřednostňují ekonomický profit, není přirozeným důsledkem předchozích existenčních nesnází, nýbrž dopad jejich podvolení se systematického teroru, výsledek poučení z krizového vývoje 80. let; jedná se o projev zákeřné bojácnosti, vyhýbání se nepříjemným otázkám, útěk před politickým režimem založeným na teroru a vypočítavý způsob jak přežít. Tak dala 90. léta vzniknout zcela nové tendenci: ideje ustoupily akademismu, odpovědi dávala výlučně ekonomie nikoli praxe politické spoluúčasti, výrobní standardy měly prim před lidskými právy, masová kultura před náročnou, a pod tím vším narážíme opět na zastrašování jednotlivců, na neustálé připomínání osobního zájmu, spolehlivý základ, na němž silný režim staví svoji nadvládu.

Chování intelektuálů a zpytování svědomí

Ve světě, kde vůle po svobodě a demokracii je považována za normální a patří k jakémusi standardu, by odpor k diktatuře jedné strany měl být nahlížen jako legitimní a spravedlivý. V kontinentální Číně však, v důsledku potlačení Hnutí ’89 a rostoucího úpadku morálního bohatství některých elit, se i hnutí za prosazování svobody dostalo pod vliv materiálního filištínství, tzn. ustoupilo od důrazu na morální principy k primátu ekonomie, a to do takové míry, že je odmítáno klást morálku a ekonomický zisk na stejnou úroveň. Když už nastane nějaká ta mobilizace vnějších sil proti diktatuře režimu nebo osvícených sil, které usilují o reformu uvnitř systému, je nutné nejdříve každého ujistit, že jejich osobní zájmy nedojdou újmy: další tlustá čára. Už to není morálka či spravedlnost, nýbrž osobní zájem, který definuje hranici přijatelného, která se dotýká úplně všeho. Každý ví, že když spustíte hnutí bojující s diktaturou, riskujete své jmění, ale i vlastní život, s takovou tlustou čárou se však do obrany spravedlnosti a morálky nepustíte. Když se přední exiloví intelektuálové pustí do kritiky západních vlád, které se ze strany KSČ nechávají podplatit přísliby obchodních smluv a přístupu na trh, že svým obchodním zájmům dávají přednost před obranou lidských práv, neměli bychom stejně uvažovat o našem chování, nás Číňanů? Která z misek vah – morálka nebo zisk – je pro nás důležitější? Nechováme se náhodou stejně jako západní vlády? Klademe opravdu morální principy a spravedlnost na prvním místo? Neměli bychom zpytovat svědomí? Kolik morálního bohatství získaného za cenu prolité krve jsme již promrhali? Jsou naše morální zásadovost a politické zkušenosti hodny obětí těch, kteří za ně položili život, i té ohromné podpory, které se nám dostalo od mezinárodního společenství? Co se týče bezpečí, které jsme našli v exilu, nedělá z nás jen jakousi negativní dekoraci toho nelidského režimu doma? Nepřispíváme náhodou svojí měrou k despotickému řádu zvanému „stabilita za každou cenu“?

Spojenectví totalitního teroru, zbabělosti a chamtivosti

Nedůstojnost současné Číny spočívá právě v onom vzorném spiklenectví totalitního teroru, hrůzné lidské zbabělosti a odporné chamtivosti; nevím, jestli se tolik průměrnosti někdy dříve navršilo či jestli se někdy ještě navrší. Samozřejmě netvrdím, že se nenajde liberál, který by si občas nedovolil rozbít onu skleněnou stěnu, a také netvrdím, že by svobodní intelektuálové za poslední léta vůbec nic nepodnikli, pouze popisuji konkrétní situaci, v níž se nacházejí. Je třeba naopak zdůraznit nepopiratelné úspěchy, kterých někteří z nich dosáhli v otázkách moderní historiografie, odkrývání skutečné problematiky dneška, propagace liberálních myšlenek. V chorálu nacionalistických projevů našich nejznámějších hvězd – režisérů Čchen Kchang-keho a Čang I-moua – u příležitosti 50. výročí založení režimu, vedou jejich slova k spravedlivému rozhořčení, k racionální úvaze, zkrátka budí lidi z toporného spánku.

Čtvrtý červen jako základní kámen

I když 4. červen 1989 skončil tragédií, podařilo se mu ukázat dobrotu, smysl pro spravedlnost a obětavého ducha obyčejných lidí. Tak se stalo, že násilný konec jednoho sedmnáctiletého života probudil otupělé svědomí dvou intelektuálů, kteří vyrůstali pod výchovou KSČ, a přiměl je, aby shromáždili rodiny dalších obětí [Jedná se o paní Ting C‘-lin, zakladatelku „Matek Tchien-na-menu“, a jejího muže.] Byla to právě tato tragédie, jež umožnila, aby lidé pochopili despotickou podstatu režimu, přestali věřit v morální legitimitu KSČ a její propagandu, to ona dala vzniknout hnutí společenského odporu, veřejného a trvalého. Poprvé od uchopení moci KSČ se našel starý komunistický činitel [Čao C‘-jang], který ze své vůle a z morálních důvodů odstoupil z funkce generálního tajemníka, odmítl vykonávat moc a s ní spojené výsady a přivedl navíc mnohé členy režimní smetánky na cestu vzdoru. To vše se navěky zapíše do historie nekonečného boje za svobodu a lidskou důstojnost, nebo jinými slovy, právě tato tragédie představuje a bude představovat tu nejdůležitější morální vzpruhu našich životů, protože byla příležitostí, kdy se náš bázlivý, průměrný národ konečně zachoval odvážně, důstojně, se vznešeností.

Člověk k životu potřebuje svobodu, vepřín nestačí

Aby se navzdory diktatuře jedné strany, v níž silná centralizovaná moc může kdykoli zbavit občana jeho základních práv, přece jen podařilo uvést do provozu svobodný systém, v kterém má každý právo dělat si, co uzná za vhodné, a usilovat o své světské štěstí, je nutné zdůrazňovat vznešenost, altruismus a lidský smysl pro spravedlnost. K získání oné negativní svobody umožňující odmítnout zásahy a omezení ze strany druhých, je třeba svobodného ducha, který nám umožní za sebe jednat a bít se, abychom toho dosáhli. Bez chleba se neobejdeme, ale jako lidé ještě víc potřebujeme svobodu. Všichni ti, kdo se nechtějí smířit s životem ve vepříně, odhodlaní za každou cenu postavit se odvážně za své principy a tím přispět k novému morálnímu obohacení naší země, musí být lidé s jistou přirozenou vznešeností, schopni zachovat si naději i tváří v tvář téměř zoufalé morální ruině naší společnosti.

Napsáno v Tung-siangu, září 2000