Logika a politika Hynka Kmoníčka

Parlamentní listy přinesly v rozhovoru s vedoucím zahraničně politického oddělení prezidentské kanceláře Hynkem Kmoníčkem názornou ukázku ležérní demagogie, jež se šíří v části současného českého mediálního diskurzu

Sinopis nemá ve zvyku reagovat na ohlasy na své články, v tomto případě však učiníme výjimku. Parlamentní listy přinesly v rozhovoru s vedoucím zahraničně politického oddělení prezidentské kanceláře Hynkem Kmoníčkem přímo čítankový příklad logického lapsu a manipulace s fakty. Příslušnou pasáž přetiskujeme v plném znění jako názornou ukázku ležérní demagogie, jež se šíří v části současného českého mediálního diskurzu:

Parlamentní listy: Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem (najdete jej ZDE) [jde o článek Sinopsis.cz uveřejněný v rámci spolupráce se serverem Lidovky.cz], který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně (!) probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak v posledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Koneckonců, lidé typu Jakuba Jandy jasně vyhlašují válku Miloši Zemanovi, který nás dle jejich úsudků může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora míru a prosperity…

Hynek Kmoníček: Víte, je podstatný rozdíl mezi politickou analýzou a propagandou. V jisté formě akademické čistoty, v práci se zdroji apod. Třeba pan Janda nás bude muset nejdříve přesvědčit alespoň jednou vlastní politologickou prací na standardní akademické úrovni, že jeho názor na odborný problém přináší též nějaké poznání.

V realitě vidíme následující – EU se nerozpadá, bude ji jenom dva roky opouštět Británie, výsledek procesu je zatím neznámý. Osa Moskva–Peking je podobná jako třeba osa Washington–Peking. Čínský a ruský president se opravdu viděli 15x, Kissinger s čínským vedením ale 53x. Znamená to, že druhá osa je tedy takřka čtyřikrát silnější? Samozřejmě nesmysl, takhle to v realitě nefunguje. Rusko-čínské vztahy navíc rozhodně nejsou jednoduché, mezi oběma zeměmi je řada protichůdných zájmů. Já tudíž žádný strach z katastrofické budoucnosti necítím. Já se snažím žít v realitě, nikoli v síti pocitů.

Zmiňovaný článek ovšem nenapsal pan Janda, ale ředitel projektu Sinopsis Martin Hála, který je pod ním také podepsán a má v daném oboru troufáme si tvrdit solidní akademickou kvalifikaci doma i v zahraničí. Pan Janda se poslední dobou stává oblíbeným otloukánkem prezidentské kanceláře, s příslušným článkem ani s projektem Sinopsis však nemá nic společného. Jeho zatažení do argumentu, který s ním nijak nesouvisí, je dosti laciným manévrem tzv. zástupného cíle –  článku se nenápadně přiřadí jiný autor a ten se pak s velkou slávou sestřelí. Průhlednost takové manipulace navozuje otázku, zda je redakce Parlamentních listů přesvědčena, že jim podobné logické podrazy u jejich čtenářů projdou… Ale k tomu se již vyjadřovat nechceme.

Pokud jde o “realitu”, pan Kmoníček konstatuje, že Putin se s prezidentem Si setkal 15x, ale Kissinger se s čínským vedením sešel 53x, takže osa Peking – Washington by mohla být podle tohoto srovnání silnější než osa Peking – Moskva. Zde opět sází na nepozornost čtenářů (a redaktora Parlamentních listů). Kissinger není prezidentem Spojených států, zatímco Putin je prezidentem Ruska. Putinova setkání spadají do posledních tří let, Kissingerova do posledních více jak čtyřiceti od roku 1971. Se současným čínským prezidentem se Kissinger sešel pouze jednou, loni v Pekingu. Především však osa Washington – Peking skutečně existovala, ovšem pouze v letech 1979 – 1989 (a Kissinger byl tehdy jejím hlavním architektem). Geopolitické spojenectví USA a ČLR přestalo reálně existovat po masakru na Tchien-an-men a rozpadu Sovětského bloku v roce 1989. Nápadně vysoký počet setkání Kisingera s pekingským vedením skutečně souvisel s politickým spojenectvím USA a Číny (proti tehdejšímu SSSR), ale v dobách dávno minulých na sklonku Studené války.

Kmoníček srovnává vedle sebe svět před čtvrt stoletím a svět dneška. Podobně jako u posunu autorství diskutovaného článku se i zde Kmoníček dopouští synchroním srovnáním dvou diachronicky odlišných epoch logického faulu. U redaktora PL mu to projde bez povšimnutí.

U pana Kmoníčka, který je v úzké konkurenci současné prezidentské kanceláře příležitostně považován za intelektuála, bychom ale snad přeci jen čekali větší ohled na elementární logiku…