Zaprvé přišla na přetřes v souvislosti s plánovanou cestou bývalého předsedy senátu Jaroslava Kubery a nevybíravým nátlakem ČLR a Hradu na její zrušení, a to s dramatickým vyústěním v podobě poněkud záhadné Kuberovy smrti. Zadruhé bývá pochvalně zmiňována za to, jak elegantním způsobem si poradila s koronavirem.
Výsledkem možné méně dramatickým, avšak stejně tragickým je, že i přesto byla zcela vyloučena z jednání Světové zdravotnické organizace, v níž sílí vliv Pekingu.
Když se Jaroslav Kubera nechal slyšet, že hodlá vyrazit na oficiální návštěvu Tchaj-wanu, probíralo se horem dolem, proč by tam jet měl a proč ne. Proti cestě zaznívaly nejrůznější důvody, mimo jiné se však často hovořilo o tom, že Čínskou republiku diplomaticky uznává jen nemnoho zemí na světě a cesty vysokých hodnostářů tam nevedou moc často. To je pravda – a to právě je na tom zarážející a ostudné.
Nebylo to tak přitom vždy. Mezinárodně byla v poválečné době uznávána pouze Čínská republika na Tchaj-wanu, kde tehdy ještě vládl velmi nevábný Čankajškův režim, zatímco Čínská lidová republika nikoli. Od 70. let se tento poměr začal proměňovat, aby dnes, v době Si Ťin-pchingovy i navenek stále agresivnější diktatury, byl Tchaj-wan pod nátlakem ČLR nakonec mazán i z map a nabídek cestovních společností, a to naopak v době, kdy je Tchaj-wan demokratickou zemí.
Skutečnost je taková, že Tchaj-wan je více než sedmdesát let via facti nezávislou zemí. Od konce 80. let se postupně snaží vyrovnat se stíny minulosti a jako svou devízu nabízí Západu snahu o vybudování vzorové demokracie. Což se o ČLR přirozeně nedá říci ani omylem. To, že svobodné západní státy nechaly Tchaj-wan na holičkách a podlehly tlaku Pekingu, je projevem bezcharakterní vypočítavosti a slabosti. Je to také signál všem ostatním, že i budou-li se chovat sebepříkladněji, západní mocnosti je hodí přes palubu, když by spojenectví s nimi poškozovalo jejich vyhlídky na zisk.
Je pokrytectvím, tu a tam poblahopřát tchajwanské prezidentce ke zvolení nebo nějak jinak rozjitřit „city čínského lidu“, nebo dokonce i vyjet na oficiální návštěvu, a přitom při všech jiných příležitostech opakovat pekingskou mantru o „jediné Číně“. Dokud bude západní společnosti a jejich reprezentace ovládat strach o příjmy a mamutí „západní“ korporace budou podstatnou část svých výdělků získávat z ČLR, bude se rozpolcenost Západu jen prohlubovat, stejně jako jeho slabost tváří tvář Pekingu. Řekněme si to už konečně zcela na rovinu: není možné hájit západní hodnoty, a zároveň být zadobře s čínským režimem a vydělávat na tom. A už vůbec není možné hájit západní hodnoty, a zároveň být na ČLR hospodářsky závislý.
Signál je to ostatně i pro ČLR, která v tomto ohledu funguje trochu jako Rusko. Komunistické straně Číny se tím potvrzuje okřídlený (protože trefný) výrok V. I. Lenina o tom, že kapitalisté nám prodají i oprátku, na níž je oběsíme. Díky tomu se ne neopodstatněně domnívá, že nejúčinnějším způsobem, jak dosáhnout svých geopolitických cílů, je neustálé vyhrožování a stupňovaná agresivita. „Pragmatické“ ústupky nejenže jsou chápány jako projev slabosti, ale vedou k dalšímu zhoršování postavení Západu a jeho vyjednávací pozice a dláždí cestu k jeho ústupu ze světové scény. A to nemůžeme potřebovat.
Ať je totiž Západ jakýkoli, kdo jiný než on bude bránit, jakkoli nedokonale a jakkoli nedokonalou, myšlenku základních lidských práv, poválečný mezinárodní řád, založený na východiscích vycházejících z kataklysmatické zkušenosti druhé světové války, a liberální demokracii? A jak přežijí evropské civilizační hodnoty, které, ať se nám to líbí nebo ne, přece jen do velké míry sdílíme se zbytkem našeho světadílu i s USA, když západní státy na jejich obhajobu rezignují? I když to totiž často vypadá ledajak, nemyslím si, že by našinec bez ohledu na politickou orientaci, až na nejhanebnější výjimky, doopravdy toužil žít v digitálním leninismu čínského střihu.
Jak bude sílit čínský vliv ve světě a v Evropě, podmínky pro život jednotlivce se budou zhoršovat s postupným ústupem instituce lidských práv, liberální demokracie a právního státu. Na základě zkušeností z jiných částí světa lze předpokládat také dramatický růst korupce a prohloubení nevýhodných obchodních vztahů s ČLR. Stačí se konec konců podívat, jak to vypadá podél Pásu a cesty, v Africe či na Balkáně. Řešením proto není říct, že s Tchaj-wanem se beztak nikdo nebaví. A pozor – řešením také není říct, že Západ je falešný a v posledku stejný jako ČLR. Protože to by byla bohapustá lež.