V polovině října byla z nabídky čínských online knihkupectví stažena připravovaná kniha pojednávající o životě posledního císaře dynastie Ming (明; 1368–1644), známého pod názvem panovnické éry jako Čchung-čen (崇祯). Oficiálně kvůli „problémům s tiskem“, na internetu se však okamžitě objevily spekulace o cenzuře. Podle nich se knize stalo osudným srovnání císaře se současným prezidentem Si Ťin-pchingem.
Kauza neunikla pozornosti komentátorů na sociálních sítích i v čínské komunitě v zahraničí. Následná cenzura diskuzí na toto téma v samotné ČLR jen posílila nechtěné propojení mezi úřadujícím generálním tajemníkem komunistické strany a císařem, jemuž je současnými historiky připisován kromě tragického osudu i lví podíl na zániku poslední dynastie ovládané etnickými Číňany.
Vršit chybu na chybu
Problematická se zdála být především obálka knihy. Jedná se o druhé vydání studie z roku 2016, jejímž autorem je nedávno zesnulý uznávaný historik Čchen Wu-tchung 陈梧桐 (1935–2023). První vydání neslo podtitul „Poslední dny mingské říše“, na obálce byla černobílá archivní fotografie zobrazující pekingský park Ťing-šan, kde dodnes stojí strom, na němž se panovník údajně oběsil. Nové vydání zdobila oprátka obtočená kolem prvního znaku císařova jména, pod ní pak velký nápis „panovník, který svými činy přivedl dynastii k záhubě: zaslepeně vršil chybu na chybu a čím víc se snažil, tím byla říše blíže zániku.“ (勤政的亡国君：昏招连连步步错，越是‘亲征’越亡国)
Podle komentátorů to bylo právě toto shrnutí historického odkazu posledního mingského vládce, které vedlo ke stažení publikace. Projekt China Digital Times shromáždil převážně sarkastické komentáře na toto téma, které se objevovaly např. v diskuzích na literárních fórech nebo Muskově síti X; na Weibo a dalších čínských platformách bylo téma blokováno spolu se souvisejícími hashtagy. Asi nejlépe celou situaci shrnuje tento vtípek:
Cenzor: „Vy si myslíte, že nevím, na koho narážejí slova ‚zaslepeně vršil chybu na chybu a čím víc se snažil, tím byla říše blíže zániku‘?“
Zdá se tak, že zásah cenzury v tomto případě napáchal víc škody než užitku.
Paranoia pokřiveného stromu
Jiný komentátor v narážce na čínské přísloví „ukazovat na moruši a nadávat na jerlín“ (指桑骂槐) píše:
„Když je jerlín pokřivený, zmínka o jakémkoli jiném stromu vypadá jako skrytá kritika.“
Symbolika pokřiveného stromu se u kritiků protnula s obrazem zmíněného stromu v parku Ťing-šan. Podle velmi živé a široce rozšířené lidové pověsti se na něm císař oběsil, když do Zakázaného města vtrhly povstalecké bandy vedené vůdcem rolnického povstání Li C‘-čchengem. Proti nim proradný generál Wu San-kuej povolal do země armádu Mandžuů. Ti po dobytí Pekingu založili vlastní dynastii Čching, která coby jedna z „nečínských“ dynastií vládla Číně až do roku 1911.
K pádu dynastie nicméně vedla řada komplikovaných okolností, v nichž významnou roli hrála korupce a různé kliky u dvora. Je to tedy hlavně neblahý osud panovníka, který nezvládl udržet pohromadě rozpadající se říši, co inspiruje kritiky Si Ťin-pchinga ke srovnání s ním.
Minulost jako zrcadlo přítomnosti
V čínské tradici je kritika prostřednictvím analogií, přirovnání či alegorií pevně zakořeněna, existuje dokonce ustálené spojení „skrze minulost kritizovat současnost“ (以古讽今). Jedním z nejznámějších příkladů je případ, který značně přispěl k rozpoutání Kulturní revoluce v roce 1966.
Jeho středobodem byla shodou okolností rovněž postava z doby dynastie Ming, konkrétně zavržený věrný ministr Chaj Žuej (海瑞; 1514–87), kterého uvěznil císař éry Ťia-ťing 嘉靖. Historik Wu Chan (吴晗; 1909–69) napsal v roce 1961 hru ve formě Pekingské opery o tomto úředníkovi, kterého sám Mao během Velkého skoku vyzdvihoval pro jeho odvahu říkat pravdu. Hra jej zobrazuje jako spravedlivého dvořana napravujícího křivdy páchané na bezbranných rolnících.
Tento obraz byl však v rozporu s marxistickým náhledem na svět. Rolníci podle něj měli být sami hybnou silou revoluce a třídního boje, nikoli pasivními oběťmi, jimž pomáhá vysoce postavený představitel feudálních elit. Ještě závažnější však byla analogie mezi Chaj Žuejem a Pcheng Te-chuajem (彭德怀; 1898–1974). Toho nakonec Mao po konferenci v Lu-šanu v srpnu 1959 odvolal z pozice ministra obrany a místopředsedy ústřední vojenské komise kvůli jeho kritice politiky Velkého skoku. Historik Wu Chan dopadl ještě hůř než samotný Pcheng: během Kulturní revoluce byl uvězněn a zemřel za nejasných okolností ve vězení roku 1969.
Izolace i kult osobnosti
O tom, že tradice nepřímé kritiky na základě historických analogií je stále živá a že současný vůdce nemá kritiku o nic víc v oblibě než kdysi Mao, svědčí mimo jiné častá cenzura historických seriálů. V posledních letech se těší nebývalé oblibě seriály, které zachycují palácové intriky z pohledu žen, nejčastěji konkubín. Panovník v nich často nebývá nejkladnější postavou, což může opět vyvolávat nejrůznější asociace.
Před využíváním „minulosti ke kritice přítomnosti“ opakovaně varovali i mnozí straničtí badatelé, primárně v souvislosti se Si Ťin-pchingovou kritikou „historického nihilismu“. Právě tento pojem má na svědomí většinu případů cenzury historických vědeckých prací z posledních let. Projekt China Digital Times již v minulosti zdokumentoval několik případů cenzury, které se týkaly přímo panovníka éry Čchung-čen. Jednalo se např. o článek čínského historika Wej Janga 魏阳 působícího na univerzitě v americkém Coloradu, který v roce 2016 zveřejnil šanghajský informační portál The Paper 澎湃新闻. V později smazaném textu Wej Jang identifikoval kroky císaře éry Čchung-čen, které podle něj rozhodující měrou přispěly k pádu dynastie Ming.
Cenzurou neprošly ani další články srovnávající některé aspekty Si Ťin-pchingovy politiky s působením inkriminovaného císaře. Upozorňovaly především na opatření vedoucí k izolaci říše/režimu a ideologickému uzavření se do sebe, případně na paralýzu dvora/úřednického aparátu způsobenou panovníkovým paranoidním chováním, v jehož důsledku se jeho podřízení báli jednat. To bylo přirovnáváno k narůstajícímu kultu osobnosti Si Ťin-pchinga, který vede k podobnému efektu.
Analogie mezi Si Ťin-pchingem a císařem s tragickým osudem má více rozměrů a mezi čínskými intelektuály je předmětem debat již několik let. Historie má tendenci se v různých obměnách opakovat a archetypy vladaře, který nechce slyšet oprávněnou kritiku a přivede říši ke zkáze, či zavrženého věrného ministra patří v čínských dynastických kronikách k těm nejběžnějším.