Na dnešek, 10. prosinec, připadá mezinárodní den lidských práv. A výmluvnou shodou okolností také druhé výročí zadržení dvou kanadských rukojmí, Michaela Kovriga a Michael Spavora, v Číně. Dnes také čínské ministerstvo oznámilo, že byli neznámo kdy souzeni a odsouzeni, zjevně v tajném procesu.
Provinili se tím, že jsou Kanaďané, a byli zrovna po ruce, když čínské úřady potřebovaly páku k nátlaku na jejich domovskou zemi. V Kanadě byla totiž předtím na žádost Spojených států zadržena finanční ředitelka společnosti Huawei, paní Meng Wan-čou (Meng Wanzhou).
Diplomacie rukojmích
Americké ministerstvo spravedlnosti viní paní Meng krom jiného z obcházení sankcí vůči Íránu a žádá její vydání k soudnímu řízení do USA. Na výsledek extradičních řízení čeká finanční ředitelka ve svém luxusním sídle ve Vancouveru. Nemůže opustit Kanadu, ale jinak se těší svobodě pohybu.
Oba Kanaďané byli po téměř dvou letech věznění v červnu konečně obviněni bez dalších podrobností ze špionáže. Čínské úřady je drží v přísné izolaci a v tisku se objevily zprávy o jejich mučení. Michael Kovrig nikdy neviděl svou dceru, která se narodila po jeho zatčení. O míře jeho izolace svědčí, že se teprve v říjnu během konzulární návštěvy dozvěděl o existenci pandemie covid-19 v okolním světě.
Případ „dvou Michaelů“ v mnohem připomíná arbitrární věznění jiného kanadského páru, Kevina and Julie Garrattových, roku 2014 v severovýchodní Číně. Oba byli rovněž nakonec obviněni ze špionáže. Zjevně přitom šlo o nátlak na kanadskou vládu, která na žádost Spojených států zadržela čínského občana Su Pina, viněného z účasti na organizovaném zcizení plánů dopravního vojenského letounu Boeing C-17 (jehož přesná kopie se dnes vyrábí v Číně pod označením Y-20). Manželé Garrattovi byli propuštění až poté, co se Su Pin sám rozhodl vydat do USA, kde byl v roce 2016 odsouzen k necelým čtyřem letům vězení.
Státní bezpečnost zákonem
V říjnu obvinil kanadský ministr obrany Harjit Sajjan otevřeně Čínu z „diplomacie rukojmích“. Jejich braní není dobrou vizitkou, ale v případě Pekingu je to na poli lidských práv ještě celkem drobný škraloup v porovnání s mnohem zásadnějšími problémy, jaké představuje současná situace v Sin-ťiangu a Hongkongu.
V Sin-ťiangu zadržuje čínský režim podle informovaných odhadů na milion a půl vězňů z řad původních obyvatel v rozsáhlém systému převýchovných táborů. Zbytek obyvatelstva je podroben neustálému dohledu a šikanování prostřednictvím nejmodernější techniky, jako jsou kamery vybavené zařízením na rozpoznávání obličejů nebo povinné špehovací programy v mobilech a navigacích.
V Hongkongu zrušil Peking v červenci škrtnutím pera dosavadní občanské a politické svobody, jimž se místní obyvatelé těšili i v časech britské koloniální nadvlády. Nástrojem se mu stal drakonický dekret, v médiích obvykle nazývaný „zákon o národní bezpečnosti“. Přesnější překlad zní „zákon o státní bezpečnosti„, což také vystihuje jeho podstatu – čínské státní bezpečnosti umožňuje absolutní kontrolu hongkongské společnosti. Jde přitom o obdobu represivních orgánů, jaké známe i z jiných leninských systémů – StB u nás, Stasi ve Východním Německu nebo KGB v Sovětském svazu.
Strana řídí vše
Současná vlna masivního porušování lidských práv v Číně není jen náhodným či dočasným výstřelkem. V „Nové epoše“ generálního tajemníka Si Ťin-pchinga je logickým důsledkem jeho vize dalšího vývoje země – a do té míry, do jaké to bude schopen prosadit, i okolního světa.
Hlavním rysem „Nové epochy“ je podle generálního tajemníka maximální možná kontrola nad všemi a vším. Si Ťin-pching zařadil do stranických stanov názornou tezi předsedy Mao Ce-tunga: „Vláda, armáda, společnost i věda, sever, jih, východ západ i střed – to všechno řídí Strana“. Toto okřídlené rčení se dnes objevuje prakticky denně v čínském tisku.
Tajemníkova vize pro Čínu v Nové epoše nápadně připomíná Hobbesova Leviathana – žádá absolutní moc panovníka výměnou za ochranu poddaných proti vnějším hrozbám. V demokratických zemích tuto představu dávno nahradil Lockeho koncept ústavních omezení moci. V přežívajících leninských systémech vlády jedné strany však dále trůní Leviathan.
Včera, v předvečer dne lidských práv, to v autoritativním textu znovu potvrdil Čchen I-sin, generální tajemník Ústřední komise pro politické a právní záležitosti: „Vedoucí úloha Strany je největším rozdílem mezi vládou zákona v naší zemi a v západních kapitalistických zemích.“ Čchen tím jen zopakoval Si Ťin-pchingovu tezi z roku 2015 i výsledek poslední velké vnitropolitické debaty o konstitucionalismu z roku 2013.
Právo vůdce
Tomu také odpovídá Si Ťin-pchingův pohled na lidská práva. Na rozdíl od svých předchůdců se nesnaží tento pojem popřít či ignorovat, ale radikálně předefinovat. Čínská delegace aktivně předkládá návrhy rezolucí v Radě OSN pro lidská práva v Ženevě, jež mají nový pohled na lidská práva kodifikovat v mezinárodně závazných dokumentech. Subjektem lidských práv podle něj není člověk jako jednotlivec, ale stát, který všem zaručuje právo na kolektivní hospodářský rozvoj.
V případě Číny reprezentuje stát komunistická strana, respektive její nejužší vedení (a od nástupu Si Ťin-pchinga už přímo a výslovně její „jádro“ nebo „vůdce„). Strana řídí vše a je tak vposledku jediným legitimním zdrojem i nositelem práv. Ostatní mají právo leda tak na převýchovu.