Normální je selhat. PPF se skromně distancuje od svých úspěchů v politice

Vladimír Mlynář se v televizní debatě vyjádřil i k “obrodě” česko-čínských vztahů.

V roce 1998 kandidovala Unie svobody do voleb pod heslem “normální je nelhat”. Strana samotná i její slogan byly reakcí na skandály s financováním ODS, které položily vládu Václava Klause, a na širší společenský marasmus pod dojmem nejrůznějších privatizačních afér, který vešel do povědomí jako “blbá nálada”.

Prozíravý glosátor české politické scény Zelený Raoul tehdy okamžitě parafrázoval optimistický slogan na poněkud temnější “normální je selhat”. Unie svobody skutečně neměla dlouhého trvání a vzpoura proti Klausovi nakonec vedla k rozdrobeni české “pravice” a nástupu post-komunistických kádrů pod vedením “socialisty” Zemana. Velká rošáda české politiky, stvrzená podpásovou opoziční smlouvou, zakonzervovala prorůstání byznysu a politiky v českých zemích do permanentní “blbé nálady”.

Pravda, láska a PPF

Unie svobody po sobě zanechala stopu v několika vládách. Její ministr bez portfeje a později informatiky Vladimír Mlynář, někdejší disident z politicky exponované rodiny a v jednu dobu šéfredaktor časopisu Respekt, nakonec po složitých peripetiích zakotvil ve vedení společnosti PPF, nejvýraznějšího produktu “české cesty privatizace”.

Minulý týden vystoupil jako ředitel PPF pro styk s veřejností v diskuzním pořadu ČT na téma vlivu PPF na českou zahraniční politku vůči ČLR. Jako někdejší moderátor televizních diskuzí z dob svého působení v Respektu odvedl podle očekávání profesionální výkon, který dal nicméně za pravdu Zelenému Raoulovi: pravda a láska dostala zase jednou pořádně na frak.

Český tisk upozornil na křiklavý rozpor mezi prohlášeními ředitele Mlynáře a prezidenta Zemana, pronesenými takřka současně ve dvou různých rozhovorech, ohledně existence smluv mezi PPF a čínskou společností Huawei. V tomto bodě nicméně stále existuje teoretická možnost, že Mlynář mluvil pravdu (a lhal tedy prezident, což by asi nikoho příliš nešokovalo). Na podstatně tenčí led se Mlynář dostal, když prohlásil, že NÚKIB žádné varování před Huawei nevydal. Na podporu svého tvrzení citoval pasáž z dokumentu NÚKIBu, docela drsným způsobem vytrženou z kontextu.

Selhání nelhaní

K nejdramatičtějšímu selhání nelhaní ovšem došlo v následující části rozhovoru po odvysílání úryvku z dnes již okřídleného proslovu ředitele Home Creditu Jiřího Šmejce na Žofíně, kde se hrdě hlásí k tomu, že PPF iniciovala “obrodu” vzájemných vztahů s Čínou.

Mlynář nejprve označil úryvek za vytržený z kontextu — krátce po své vlastní velmi selektivní citaci z (ne)varování NÚKIBu. Reakci moderátora, že citovaný úryvek představuje ucelenou myšlenku, ignoroval – a PPF nakonec tuto poznámku vypustilo z “mírně upraveného” přepisu rozhovoru na svých stránkách úplně.

Vzápětí Mlynář argumentoval, že zmíněný příspěvek k “obrodě” ve skutečnosti spočíval pouze ve sponzorování kulturních akcí, jak to dělá PPF běžně ve všech zemích, kde působí. To je ovšem hodně zavádějící tvrzení. PPF přispěla k obratu vztahů s ČLR mnohem zásadnější měrou, než přiznává skromné vyjádření ředitele Mlynáře.

Kulturní pracovník Tvrdík

V roce 2010 začalo PPF najímat jako lobbisty vlivné funkcionáře ČSSD, včetně bývalého ministra obrany Jaroslava Tvrdíka. Tito funckcionáři měli přispět k “obrodě” česko-čínských vztahů, které čínská strana označila podle jejich vlastních vyjádření za hlavní překážku pro udělení celostátní licence firmě Home Credit v ČLR.

Aktivity pana Tvrdíka samozřejmě probíhaly spíše v rovině politické nežli kulturní, pokud nepovažujeme některá jeho vystoupení za specifickou formu estrády. Tvrdík nakonec plynule přešel z funkce hlavního lobbisty PPF na Čínu do funkce poradce českého prezidenta (a současně i tehdejšího premiéra), a dále do vedení českého zastoupení dnes notoricky známé čínské firmy CEFC, usvědčené nedávno před federálním soudem v USA z rozsáhlé mezinárodní politické korupce. Žádná z těchto institucí není známa jako zvlášť kulturní pracoviště.

Ředitel Mlynář si musí být působení pana Tvrdíka jako spojky PPF na českou politiku dobře vědom – sám nastoupil, rovněž jako bývalý ministr, k PPF téhož roku 2010. Role PPF na “obrodě” vztahů s ČLR se rozhodně neomezovala na “podporu kulturních akcí” a zahrnovala přímé personální propojení s nejvyšší politikou. Byly doby, kdy se její představitelé ke své úloze na Zemanově “restartu” sami hrdě hlásili, jak dokládají výroky ředitele Šmejce. Že je tato “obroda” dnes mnohem méně populární, na věci nic nemění – normální by mělo být i nadále nelhat.

Publikace tohoto článku: Deník N, 21.4.2019