Portál Seznam Zprávy 24. března publikoval rozhovor, v němž Jan Kulveit, český vědec působící v Oxfordu, předkládá čtenáři argumenty, proč máme mít v tuto chvíli z pohledu experta na modelování potenciálních globálních krizí důvody k optimismu. Článek obsahuje řadu zajímavých údajů a obohacuje naše porozumění tomu, jak se šíří epidemie a jak ji lze dostat pod kontrolu. Zároveň se zde ale objevují zavádějící tvrzení, která ukazují, že ani prvotřídní vědec ve svém oboru nemusí být imunní proti orientalizující polarizaci „východ – západ“. Tento předsudek zatemňuje schopnost vyhodnotit, jak rozmanitá je situace v zemích východní a jihovýchodní Asie a jak odlišné vnitropolitické mechanismy determinují rozhodovací procesy v jednotlivých zemích, a v konečném důsledku nechtěně nahrává čínské propagandě.
V rozhovoru s Janem Kulveitem se to nejnápadněji projevuje ve ztotožnění situace na demokratickém Tchaj-wanu s totalitní Čínou – rozdíly byly mezitím dostatečně zřetelně popsány v českém tisku. Neznalost vnitropolitických poměrů v ČLR vede vědce k tomu, že bez zaváhání dává vinu za vypuknutí celé pandemie individuálnímu pochybení „jednoho úředníka z Wu-chanu“. Sinologové v tomto tvrzení snadno odhalí rétoriku čínské propagandy, která se mimochodem před několika desetiletími stejným způsobem, tj. přesunutím viny na „chybná rozhodnutí individuálních úředníků“ ve spodních patrech stranické hierarchie, šmahem vyrovnala se zvěrstvy páchanými za Velkého skoku či Kulturní revoluce.
Omyly a předsudky
Čínské narativy nyní na Západě, zdá se, nacházejí úrodnou půdu. Paradoxně tak tento text více než možná (optimistická) vyústění současné krize ukazuje, co západní svět dohnalo do tohoto bodu: nedostatečný vhled do toho, co se dělo a děje v Číně, smíšený s důvěrou v míru civilizace naší společnosti a jistým pocitem nadřazenosti demokratických systémů, kde se to, co se děje v Číně „nemůže stát,“ to vše doplněné o nevůli demokraticky zvolených a finančně zainteresovaných politiků říkat nepříjemné pravdy a dělat nepopulární kroky – dokud není pozdě.
Článek je uveden sugestivní řečnickou otázkou a lakonickou odpovědí na ni: „Proč se už dneska v Číně, kde nákaza koronavirem vypukla v prosinci, nemluví o epidemii? To není tím, že by tam všichni byli zavření doma. Je to proto, že mají masivně rozjeté takzvané trasování.“ Ano, lze tvrdit, že některé asijské země se s epidemií (zatím) úspěšně vyrovnaly bez plošného zavírání lidí doma za cenu zastavení veškerého života i celé ekonomiky.
Není Asie jako Asie
Takový úspěch lze vyzdvihnout především v případě Tchaj-wanu a jižní Koreje, zmínit lze také Hongkong, Singapur či Japonsko (kde je ovšem situace zřejmě poněkud komplikovanější: Japonci totiž data příliš nezveřejňují a není jasné, jak vlastně ne/testují). Rozhodně to ovšem neplatí o Číně, jejíž vláda po počáteční snaze propukající epidemii zakrýt rozhodla o nasazení masivních a brutálně vynucovaných restriktivních opatření: ze dne na den uzavřela nejen mnohamilionové město Wu-chan, kde se nákaza začala šířit, ale rovnou i celou provincii Chu-pej, která je svou rozlohou i počtem obyvatel srovnatelná s jakoukoli z velkých evropských zemí. Na dva měsíce se zároveň prakticky zastavil život i ve zbytku Číny a lidé trávili většinu času doma, přičemž policejní složky měly plné ruce práce s tím, aby dodržování opatření zajistily, kdekoli to bylo potřeba.
Důležitou součástí čínských opatření pak byla také cenzura médií a zejména internetu. Odpověď na úvodní otázku „proč už se dnes v Číně nemluví o epidemii“ je tedy bohužel poněkud jiná, než jak to prezentuje v rozhovoru Jan Kulveit. O epidemii se v Číně skutečně „nemluví“, alespoň ne o té domácí. Nemluví se o tom, co prožívali lidé ve Wu-chanu a kolik jich skutečně zemřelo, nemluví se o tom, jak vláda umlčovala lékaře, kteří se už koncem prosince snažili na výskyt nového viru upozornit, nemluví se o tom, kolik zdravotníků nemoci podlehlo ani o tom, kolik lidí bylo umlčeno, aby se děsivé a varovné zprávy nedostaly ven. Zato se mluví o současné katastrofální situaci v Evropě a USA, o tom, jak místní vlády situaci nezvládly a jak se Západ bez čínské pomoci neobejde. Lepší PR než naše vlastní pochybení či zaváhání si Peking nemohl přát.
Nikoli bez plošných opatření
Kulveit jako „největší důvod k optimismu“ v rozhovoru uvádí fakt, že se to „v asijských zemích podařilo dostat do stavu, kdy se tam víceméně žije normálně a není to těmi plošnými opatřeními. Tchaj-wan, Vietnam…“ Zde je nepochybně třeba rozlišovat mezi zeměmi jako je Tchaj-wan nebo Korea, které již vyvinuly mechanismy, jak šíření nákazy zvládat, nikoli „bez plošných opatření“, ale díky důsledné organizovanosti a ohleduplnosti samotných občanů bez plošné izolace, a mezi zeměmi, jako je Vietnam a některé další státy jihovýchodní Asie (k nimž se může snadno přidat také Japonsko), které díky obezřetnosti a předchozím zkušenostem, např. se SARSem, zvládly první nápor, ale není jasné, jak zvládnou případné další. I tam může být velkou „inspirací“ Čína, která definitivně neprodyšně uzavřela své hranice, zakázala vstup všem cizincům a omezila počet letů do zahraničí na jeden týdně do každého z velkých měst, čímž efektivně omezila i příliv houfně se vracejících čínských migrantů ze Západu.
Mnoho z toho, co padlo v rozhovoru, jsou pouhé odhady a dohady a jasné odpovědi nejspíš najdeme teprve po skončení pandemie, která má již nyní potenciál protáhnout se na několik let. Domněnky vyslovené Janem Kulveitem jsou zajímavé jako pohled, který se zabývá globálními krizemi. Celý text však degradují některé dezinterpretace, které, jak padlo v úvodu, poukazují na rostoucí schopnost pekingské vlády prosazovat svůj narativ i na Západě. Jedna z otázek, které klade Jiří Kubík Janu Kulveitovi, se uchyluje k čirému orientalismu, když zmiňuje „velký rozdíl mezi západní civilizací, která důsledně dbá na ochranu soukromých dat, a tím, jak to funguje v Číně nebo na Tchaj-wanu.“
Co mají tedy společného demokratický Tchaj-wan a totalitní komunistická ČLR? V případě koronavirové krize se zdá, že toho zase tolik není. Tchaj-wan, velikostí srovnatelný hned s několika megapolemi pevninské Číny, který již přes sedmdesát let čelí nepřetržité hrozbě „připojení k mateřské vlasti,“ přijal efektivní opatření, která zatím účinně zabránila šíření viru na jeho území. Naproti tomu vláda v Pekingu měla od počátku do konce jasně daný cíl – zachovat si tvář a legitimitu v době nadcházející katastrofy s potenciálním globálním dosahem. To dobře ukazuje například časová osa, již nedávno zveřejnil americký web Axios v reakci na zveřejnění britské studie, která tvrdí, že současné pandemii se dalo zabránit, kdyby Čína začala jednat dříve. Na počátku stály snahy Pekingu epidemii zamést pod koberec – např. víme, že wuchanští doktoři o viru informovali již koncem prosince a ústředí strany v čele se Si Ťin-pchingem o situaci jednalo už 7. ledna, první skutečná reakce však přišla až s uzavřením Wu-chanu 23. ledna, kdy již byl potvrzen výskyt viru za hranicemi ČLR a v Číně samotné už pravděpodobně onemocněly desetitisíce lidí. V té době se zároveň hovořilo o pěti milionech obyvatel Wu-chanu, kteří z města před jeho uzavřením vycestovali – mnoho z nich zřejmě do zahraničí.
Pochybení jednotlivce
Poté, co se ohnisko epidemie přesunulo do Evropy, začala čínská vláda obracet situaci ve vlastní prospěch. Mezi strategiemi motivovanými primárně snahou Pekingu o zachování tváře a tím i legitimity vlastní moci – doma i v zahraničí – se uplatňuje také ta zmíněná v úvodu tohoto článku: přesunout vinu z nejvyššího vedení a osoby předsedy Si Ťin-pchinga na nižší úroveň. Pokud tedy Jan Kulveit v rozhovoru říká, že „rozhodnutí úředníka z Wu-chanu to tutlat je pravděpodobně jedním z nejdražších individuálních omylů v historii lidstva“, reprodukuje tak čínskou stranickou propagandu a napomáhá očištění pekingské vlády, která se snaží vlastní tragické selhání, jež dosud stálo život dvacet tisíc lidí po celém světě, obrátit ve vítězství.
Na otázku, čím se liší „naše západní civilizace“ od té „východní,“ tak stále není jasná odpověď: obě tuto globální krizi přiživily zejména starostí o vlastní ego, moc a peníze.