Papež komunistům nerozumí: Rozhovor s kardinálem vyšetřovaným hongkongskou státní bezpečností

Zatčení devadesátiletého hongkongského kardinála za charitativní činnost znovu ukázalo, jak rychle se Hongkong propadá do totality. Projekt Sinopsis přináší dosud nepublikovaný rozhovor s Josephem Zenem z roku 2019, kdy kardinál navštívil Prahu na pozvání Fóra 2000.

Letos 11. května otřásla Hongkongem zpráva, že místní státní bezpečnost (čínská tajná policie, která působí v této enklávě od roku 2020) zadržela dlouholetého hongkongského ochránce lidských práv kardinála Josepha Zena. Státní bezpečnost sice Zena po několika hodinách propustila na kauci, ale bude devadesátiletého kněze dále vyšetřovat na svobodě. Jde o patrně nejvýše postaveného představitele katolické církve perzekvovaného z politických důvodů od pádu železné opony.

Kardinál Zen se narodil v roce 1932 v Šanghaji, v roce 1948 vstoupil do kongregace Salesiánů v Hongkongu a od té doby působí především v této bývalé britské kolonii. Dlouhodobě podporuje podzemní křesťanskou církev v Číně, ale také lidskoprávní aktivisty a studenty bojující za udržení a rozvoj svobod jak v Číně, tak v Hongkongu. V posledních letech také soustavně kritizuje sbližování Vatikánu a komunistické vlády v Pekingu.

Kardinál Zen byl zatčen v souvislosti se zapojením v již neexistujícím Fondu humanitární pomoci 612, který vznikl jako veřejná sbírka na pomoc hongkongským demonstrantům po 12. 6. 2019 (odtud číslo 612). Právě toho dne začala policie hromadně zatýkat a bít demonstranty. Šlo o zlomový bod protestů, po němž vyšly do ulic údajně až dva miliony lidí. Pro porušení zákona o státní bezpečnosti z roku 2020 jsou vyšetřováni a zatýkáni i další členové fondu, stejně jako mnozí jiní obyvatelé Hongkongu, ovšem až zadržení kardinála Zena vyvolalo ostrou reakci v Hongkongu i zahraničí. Svatý stolec naproti tomu pouze uvedl, že je „znepokojen“ zprávami o Zenově zadržení a že bude vývoji situace věnovat „mimořádnou pozornost“.

24. května byl kardinál Zen před hongkongským soudem pro podezření z porušení nařízení o spolcích, jelikož fond údajně nebyl řádně registrován. Kardinál vinu odmítl.

Sinopsis přináší rozhovor s kardinálem Zenem, který vznikl v roce 2019, když byl hongkongský duchovní v Praze na pozvání Fóra 2000 (to už také proti kardinálově zatčení veřejně protestovalo).

 

Vaše Eminence, mohl byste nám říct více o sobě? Narodil jste se v Šanghaji, že ano?

Ano, ale ještě před komunistickým vítězstvím v občanské válce jsem s rodinou odešel do Hongkongu, v roce 1948, jelikož jsem byl přijat do kongregace Salesiánů.

Už delší dobu jste velmi aktivní v oblasti lidských práv. Někdo by dokonce mohl říct, že jste se angažoval v politice nebo alespoň politických veřejných debatách.

Po vstupu mezi Salesiány jsem zůstal sedm let v Hongkongu a následně studoval a učil v Itálii. V roce 1964 jsem se vrátil a také navštívil Čínu. To bylo během Kulturní revoluce, která skončila v roce 1976 (pozn. Kulturní revoluce oficiálně začala v roce 1966, ale předcházely jí prakticky nepřetržité kampaně). Bylo to něco otřesného. Získal jsem tehdy dobrou představu o životě v komunismu.

V roce 1984 jsem se tam vrátil znovu. Čína se tehdy znovu otevírala a nebylo to tam tak hrozné. Chtěl jsem přesídlit do Šanghaje, kde jsem se narodil, a začít tam vyučovat, protože učitelé tamního semináře už byli příliš staří. Na povolení od úřadů jsem čekal čtyři roky a pak přišlo Náměstí Tchien-an-men… Jeden přítel mi tehdy řekl: „Nechoď do Šanghaje, zabíjí tam lidi.“ Ale já mu odpověděl: „Ne, ne, tohle je naopak nejlepší čas tam jít.“ Všichni z Číny odešli a opustili ji. Já šel do Číny – brali mě tam jako přítele.

Následujících sedm let jsem mohl svobodně učit v Šanghaji, Si-anu, Wu-chanu, Sečuánu, Pekingu… Ale už po prvních šesti měsících jsem viděl, jak všechno ovládají. Ovládali církev. Mohl jsem se tajně scházet jen se Salesiány, ale s nikým jiným. Velmi jasně jsem viděl, jaká je čínská realita. Bylo smutné sledovat, jak málo svobody lidé mají. Poté jsem se ale stal biskupem a už jsem zpátky do Číny nemohl. Jako biskup máte jinou roli a musíte říkat své názory nahlas. A Číně se ne vždy líbilo, co jsem říkal. Já však jednal v souladu s učením katolické církve, která po druhém vatikánském koncilu volala po větším zapojení katolíků do politiky. Především v roce 2003 jsem silně vystupoval proti návrhu bezpečnostních zákonů v Hongkongu, jež by v důsledku výrazně omezily existující svobody.

Co si myslíte o Vlasteneckém sdružení čínských katolíků a nedávno schválené dohodě o společném jmenování biskupů?

Už v 50. letech začali komunisté církev pronásledovat. Nejdříve vyhnali všechny misionáře. Pak donutili místní kněží vstoupit do Vlasteneckého sdružení. Půlka církve to odmítla: „To nemůžeme přijmout, to už není katolická církev.“ A tak je poslali do pracovních táborů. Druhá půlka souhlasila, zůstala… zůstala v kostelech, ale musela poslouchat vládu, která začala světit biskupy bez povolení Říma. Během Kulturní revoluce byli do lágrů posíláni i ti kněží, kteří vládní nabídku přijali. Kostely byly zničeny nebo používány například jako továrny. Po Kulturní revoluci se část věřících vrátila do vládního Vlasteneckého sdružení a část vytvořila podzemní církev. Tehdy začal Vatikán, i s naší pomocí, uznávat ty kněží, kteří sice spolupracovali s komunisty, ale byli dobrými lidmi. Vatikán zároveň podporoval podzemní církev a mnoho oficiálních biskupů bylo legitimizováno na základě doporučení podzemních biskupů. Celé to měl na starosti kardinál Tomko (pozn. Jozef Tomko, nar. 1924), původem z Československa.

V roce 2000 ale došlo ve Vatikánu k personálním změnám a pak… se nic nedělo. Když se nic neděje, je to špatné znamení, protože se může i tak dít něco špatného, jen si toho nevšimnete. Tomkův nástupce rozuměl jen Itálii. Následně církev zavedla vůči Číně tzv. „Ostpolitik“ – politiku kompromisu podobnou té, které se církev držela ve vztahu k východoevropským komunistickým vládám. Prioritou bylo udržovat s čínskou vládou dialog, takže jí církev začala vycházet vstříc. Potvrdila mnoho oficiálních biskupů ale žádné podzemní. To bylo špatně, úplná katastrofa. Papež Benedikt mne pak jmenoval kardinálem, abych mu s řešením čínské otázky pomohl, ale to také nikam nevedlo. Lidé, kteří měli v této otázce v rámci Vatikánu moc, si přáli pokračování Ostpolitik.

Poté přišel papež František. Papež František má velké srdce, je laskavý a dobrý, ale nechápe, jací jsou komunisté doopravdy. On zná jen ty z Jižní Ameriky, kteří bojují za chudé lidi. Ale víte dobře, jak špatní jsou komunisté, když se dostanou k moci. Ten systém je zlý. Papež jmenoval ministrem zahraničí kardinála Pietra Parolina (1955-), který je špatný. Nadšeně prosazuje Ostpolitik a zcela ovládá vztah Vatikánu s Čínou. Psal jsem Svatému otci mnoho dopisů, ale on na ně neodpovídá, ačkoliv když se setkáme, je vřelý a souhlasí se mnou. Ale ty dopisy podle všeho nedostává. Před čtyřmi lety mi udělil dlouhou audienci a zdálo se, že se mnou ve všem souhlasí. Loni v lednu, v říjnu a letos v červnu jsem mu byl předat své dopisy osobně v Římě a on mi jen poděkoval. A když jsem chtěl mluvit o té dohodě (mezi Vatikánem a ČLR) s ním a Parolinem zároveň, tak mi řekl, abych si promluvil jenom s Parolinem. (Pozn. red. Kardinál Parolin se k Zenově zadržení vyjádřil slovy, že má k hongkongskému kardinálovi blízko. Vyjádřil také naději, že tato „iniciativa“ neohrozí komplikovaný dialog s ČLR.) Následně Parolin přinutil papeže, aby mne pozval na večeři, po níž jsem se jej znovu zeptal na tu dohodu a on jen řekl: „Dobře, podívám se na to.“ To znamená, že žádná diskuze není možná. S tím mne vyprovodil ze dveří.

Kdy se ta večeře odehrála?

Druhého července, myslím. Letos. Takže už uběhly tři měsíce a stále od něj (papeže) nemám žádné zprávy. Zaprodali církev. Je to kompletní kapitulace. Je to zlo.

Když říkáte, že zaprodali církev, myslíte tím…?

Myslím tím Vatikán. A papež je za to spoluzodpovědný. Možná, že to není z jeho iniciativy, ale on to všechno dovolil. Podpořili lidi ve vstupování do schizmatické církve.

Když říkáte schizmatická církev, myslíte tím Vlastenecké sdružení čínských katolíků?

Ano.

Ale co je podle vašeho názoru jejich motivací pro tuto politiku vůči ČLR?

Tenhle Parolin. On nemá víru. Jednou přirovnal osobnosti, jako byl kardinál Wyszynski (1901-1981), kardinál Mindszenty (1892-1975) nebo kardinál Beran (1888-1969), ke gladiátorům. Bojovníkům z povolání. Lidem, kteří se jen chtějí předvádět na politickém bojišti. Ve skutečnosti ale hovořil sám o sobě. To on je politikem. Ve Vatikánu. Je to diplomat. Ve vztahu s Čínou mu nejde o obranu víry, ale o diplomatické vztahy.

Vraťme se ale ještě k Hongkongu. Letos během protestů byli křesťané často vidět. V ulicích například zněly křesťanské písně…

Ne tak docela. V minulosti jsme sice jako katolíci byli velmi aktivní, ale dnes místní představitelé katolické církve vždy jen řeknou něco neutrálního, podobně jako ostatní církve. Někteří katolíci byli při protestech často vidět, ale vystupovali pouze sami za sebe. Tři hlavní iniciátoři Occupy Central (hongkongské protesty v roce 2014) byli protestanté. Dva z nich byli ve vězení na 18 měsíců. Jsou to velice dobří lidé – důstojní, trpěliví a plní víry.

Mluvil jste o ostatních náboženských skupinách. Máte na mysli buddhisty a taoisty? Ti zůstávají neutrální?

Jsou naprosto k ničemu.

Jsou snad kooptováni komunistickou stranou?

Rozhodně. Zcela spolupracují s komunistickou vládou. I protestanti jsou velmi rozpolcení. Existuje tu mnoho denominací. Viditelnější jsou například anglikánští biskupové. Bohužel jsou ale často provládní. Dobří jsou také anglikánští pastoři a profesoři.

Ještě k letošním protestům. Viděli jsme milióny lidí v ulicích. Protesty trvají už čtyři měsíce. V čem je dnešní situace jiná oproti protestům z roku 2014, které nebyly ani tak velké ani tak dlouhé?

Z mého pohledu jde o repliku protestů před pěti lety. Tehdy bylo hlavním cílem všeobecné volební právo. Tři hlavní proponenti Occupy Central měli velmi racionální plán, jak toho dosáhnout, ale bohužel se do toho vložili studenti, kteří chtěli vést sami a nenaslouchali „starším“. To byla velká chyba. Mysleli to upřímně, měli mnoho odvahy, ale chyběly jim zkušenosti. Vláda si s nimi hrála, následně ty tři hlavní iniciátory pozavírala, a všichni postupně utichli.

No, a teď přišla ta extradiční dohoda… Ani teď běžní lidé nechápali, o co jde, ale naštěstí zde máme dobré právníky, kteří jim to vysvětlili. Pokud řeknete něco protivládního, můžou [úřady] předložit nějaké falešné důkazy a odevzdat vás do rukou [čínské] vlády, čínským soudům. A to je pro vás konec, protože v Číně není žádná spravedlnost. Tím bychom přišli i o svobodu slova. To je prakticky to jediné, co nám v Hongkongu ještě zbývá. Takže lidé vyšli do ulic. Nejdříve jeden milion, pak dva. A následně přišla skupina mladých lidí s tím, že to nestačí: „Pochodujete, jste poklidní, racionální, proti násilí, ale čeho jste dosáhli? Vláda vás neposlouchá.“ A tak začali dělat něco aktivnějšího, stále bych neřekl skutečně násilného. Ano, něco zničili, ale nikomu nikdy neublížili. Ačkoliv v posledních dnech začali sahat k násilným činům… Prochází strašlivým utrpením, a tak chtějí udělat něco symbolického, seskupují se, křičí, zapalují odpadky na ulicích, hážou zápalné lahve v otevřeném prostoru, ale nikdy skutečně nevracejí údery [policie]. Policisté se mezitím chovají neskutečně hrubě, jako zvířata… I když se [protestující] vzdají, stejně je zmlátí a někdy…

Policie má plnou podporu vlády v Hongkongu i Pekingu, aby použili jakýchkoliv prostředků k potlačení veškerého odporu. Takže používají slzný plyn, gumové projektily, další projektily, a nakonec i ostré náboje. Hrozné. Zatýkají takové množství lidí, k dnešnímu datu asi 2000. Myslím, že už 700 z nich bylo obžalováno – z výtržnictví. Za to mohou dostat až deset let. Příšerné, strašně trpí. Ale jsou odvážní. Jsou připraveni zemřít. Ale to je tak hloupé, k čemu je umírat? Měli bychom vyčkat, musíme být trpěliví. Ale oni nejednají racionálně, stejně jako tehdy studenti během Occupy Central. Nicméně věřím, že staří lidé budou mít dost odvahy, aby také vyšli do ulic a uklidnili je [mladé demonstranty]. Mohou policii vracet její násilí, ale nemohou vyhrát. Mohou pouze prohrát. Musíme se modlit a já doufám, že se vše uklidní. I proto, že vláda může zneužít násilí v ulicích jako záminku pro odložení komunálních voleb. Obávají se, že prohrají. Tentokrát totiž prohrají. (Pozn. red. Provládní politici také na podzim 2019 komunální volby prohráli poměrem hlasů 4:6.) Lidé už mají vlády dost.

Myslíte, že je možné v Hongkongu dosáhnout všeobecného volebního práva?

Máme na to nárok. Je to tam napsáno – v té dohodě (pozn. red. Jak dohoda mezi Británií a ČLR z roku 1984, tak i hongkongský tzv. Základní zákon, někdy také označovaný jako mini-ústava, přislíbily obyvatelům Hongkongu práva a svobody včetně postupného zavedení všeobecného volebního práva). Takže si to musíme nadále nárokovat. A i kdyby nám to dále upírali, nesmí nám sebrat naše svobody, jako například svobodu slova. Musíme jim to dát jasně najevo: „Nenecháme si od vás všechno líbit.“ Můžeme jim tak zabránit, aby naši situaci dále zhoršovali.

Publikace tohoto článku: Nová Orientace, Forum24, 25.5.2022