Pro současnou politickou atmosféru je příznačné, jak může donedávna odtažitý problém “Jedné Číny” otřást domácí politickou scénou. Pražská radní Jana Plamínková odmítla podepsat partnerskou dohodu s Pekingem s poněkud uměle začleněnou floskulí, jež podle ní podporuje “expanzivní politiku Číny”.
Čínská lidová republika (ČLR, pevninská Čína) i Čínská republika na Tchaj-wanu (ROC, Tchaj-wan) používaly termín “Jedna Čína” každá po svém od konce občanské války v roce 1949. Do širšího mezinárodního kontextu ho ovšem uvedlo až takzvané Šanghajské komuniké z roku 1972, které předcházelo normalizaci vzájemných vztahů mezi ČLR a USA a “otevření Číny” širšímu světu. V tomto fundamentálním dokumentu, replikovaném posléze na bilaterální bázi většinou ostatních zemí, se praví doslova: “Spojené státy berou na vědomí, že Číňané na obou stranách Tchajwanské Úžiny mají za to, že existuje pouze jediná Čína a že Tchaj-wan je součástí Číny.” Šalamounská formulace, hodná Henryho Kissingera, pouze konstatovala tehdejší oficiální postoj obou stran, aniž by nutně Spojené státy zavazovala k podpoře absolutních nároků té či oné vlády “jedné Číny”. “Jedna Čína” si musí své vztahy vyřešit sama.
ČLR se příležitostně snaží koncept jedné Číny prezentovat tak, že Tchaj-wan je součastí nikoliv obecně “Číny”, ale konkrétně ČLR, což je podle dostupných zpráv také floskule, již se snažila protlačit do připravované družební smlouvy. Ve vztahu k Tchaj-wanu se přitom sama tohoto pojetí zřekla v roce 1992 podpisem tzv. “Konsensu 92”, postaveného na Kissingerovské formuli. Pekingští vyjednavači uznali, že má-li kdy dojít k “mírovému sjednocení” s Tchaj-wanem, jak to explicitně předpokládá ústava ČLR, nemohou předem popírat legitimitu druhé strany.
Bez ohledu na sémantické nuance velmocenské politiky je na současné kauze zarážející především to, jak se vůbec problém “Jedné Číny”, ať už v jakékoliv podobě, dostal do rutinní partnerské dohody mezi Prahou a Pekingem. Pražští zastupitelé přece nejsou povoláni k normativním soudům o uspořádání vztahů “na obou stranách Tchaj-wanské úžiny”, stejně jako se pekingský starosta nemůže vyjadřovat např. ke vztahům česko-slovenským. Čínská strana je podle všeho přesvědčena, že v současné atmosféře může v Čechách předložit k podpisu cokoliv. Za vzniklé problémy si může sama svou vlastní arogancí. Naštěstí se v zastupitelstvu ještě najde někdo, kdo si přečte, co podepisuje.