Petice (ani BBC) v ČLR nechceme!

Každoroční setkání Všečínského shromáždění lidových zástupců, čínské verze parlamentu, které se tento rok konalo mezi 5. až 15. březnem, přitáhlo do Pekingu kromě téměř 3000 zákonodárců i řadu protestujících se stížnostmi na postupy místních úřadů. Čínský režim se dlouhodobě snaží protestující zastrašováním či omezováním osobní svobody odradit. A nejen to: zabraňuje zahraničním novinářům protestující natáčet.

Tahle země není pro BBC

I z českého tisku jsme se dozvěděli o skandálním případu, kdy se k jedné z protestujících, paní Jang Ling-chua, chtěli přidat novináři BBC s úmyslem dokumentovat její cestu z domova až do hlavního města. Paní Jang Ling-chua z provincie Chu-nan se snaží upozornit na (údajně) nezákonné zabavení rodinné půdy a s ním související vraždu jejího otce. Novináři se s Ling-chua dohodli, že přijedou na začátku března za ní do vesnice Sin-tu, kde začne natáčení. Po příjezdu však byli konfrontováni se skupinkou agresivních vesničanů, kteří jejich plány znemožnili. Průběh incidentu je na tomto videu. Reportér John Sudworth, člen týmu BBC, popisuje následující události:

Když jsme opustili vesnici, pronásledovali nás k našemu vozu, který byl obklopen skupinou násilníků. Poté se k nim přidalo i několik uniformovaných příslušníků policie a dva úředníci z místního úřadu pro zahraniční věci. Pod hrozbou dalšího násilí jsme byli donuceni smazat některé naše záběry a podepsat doznání.

Podobnou zkušenost udělali reportéři BBC loni na podzim, když se pokusili dojet za nezávislou kandidátkou místních voleb. Místo rozhovoru však mohli publikovat pouze video dokumentující jejich vlastní šikanu: přes srocení venkovských mužů se k nezávislé kandidátce ani nedostali a po tiché ale urputné strkanici místo nuceně opustili.

Klub zahraničních korespondentů v Číně ve svém prohlášení na Twitteru odsuzuje násilný útok na tým BBC a dále žádá úřady a policii, aby zabránili podobnému zastrašování zahraničních novinářů. Klub také v prohlášení uvádí svůj průzkum z roku 2016, kde se mj. věnuje problematice obtěžování, zastrašování či přímo násilí směřovaného na zahraniční novináře. Podle něj se například 57 % dotázaných setkalo s jistou formou rušení či vměšování do jejich práce, 8 % respondentů i přímo s fyzickým násilím.

Jedna “milionová” protestující

Wang Feng-yün, vesničanka z okresu Tuo-lun v Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, se do Pekingu vydala už devětkrát. Její případ proslul především kvůli absurdní částce 335 000 yüanů (téměř 1 233 000 korun), kterou místní úřady vynaložily na její celodenní dohled (včetně nákladů na 10 zaměstnanců a provoz jídelny, jež měla zajistit stravování lidí pověřených jejím sledováním). Podle nejnovějších informací Radia svobodná Asie byla dne 13. března 2017 Wang zbita do bezvědomí příslušníky soudní policie po odročení soudního procesu, v němž byla obviněna z narušování veřejného pořádku. Následující den byla přímo z nemocničního lůžka vzata do vazby, hned na to policie zadržela i její tři příbuzné. Bratr zadržené, Wang Feng-lung, popsal Rádiu svobodná Asie okolnosti případu:

Lékaři jí diagnostikovali sinusoidální tachykardii (…) Zatímco moje sestra byla stále v bezvědomí, příslušníci soudní policie Lidového soudu okresu Tuo-lun jí násilím odnesli pryč, aniž by brali ohled na její stav či léčbu… Na to ale moje další sestra Wang Feng-chua, (její manžel) Čang Chuan a dcera Wang Feng-yün požadovali, aby zůstala hospitalizovaná, protože byla stále v kómatu… Policisté je odmítli vyslechnout a všechny tři následně také zadrželi…

Protesty s čínskými rysy

Protestujícími  v těchto případech nejsou rozlícené davy, ale jedinci s oficiální stížností či žádostí (sin-fang 信访 či šang-fang 上访) určenou nejvyšším orgánům. Tento fenomén se rozvinul především ve středním období dynastie Čching (18. století). Prostřednictvím žádostí, jež byly podávány u vrcholných úřadů centrální správy, se běžní obyvatelé snažili domoci svých práv, často omezovaných ze strany místních úředníků.

Dle Hung Ho-funga, autora knihy Protest with Chinese Characteristics (2011), vychází toto počínání z přenesení tradiční konfuciánské rodinné hierarchie na úroveň státu. Nejvyšší vládci, lokální správci a běžní poddaní pak vůči sobě navzájem vystupují ve vztazích odpovídajících pozici děda, otce a syna v rodině. Povinností starších členů rodiny je základní zaopatření těch mladších, kteří možnost života v relativním blahobytu naopak oplácejí svoji poslušností. Pokud tedy v celostátním měřítku není jeden článek schopen zajistit základní práva toho pod ním, může se dotyčný podřízený obrátit se svojí žádostí na vyšší instanci.

Povaha takových oficiálních žádostí zůstává od dob císařství přes republikánskou Čínu až do dnešní ČLR obdobný. Primárně se jedná o stížnosti na zkorumpované místní úřady, jejichž vinou se běžní občané potýkají s existenčními problémy. Příkladem jsou zábory půdy a pozemků spojené obvykle i s nuceným vysidlováním obyvatel, stížnosti motivované znečištěním životního prostředí průmyslovými podniky či snahy o odškodnění zaměstnanců propuštěných bez řádné kompenzace.

Lampárna v reálu i online

Centrální institucí zodpovědnou za přijímání žádostí od občanů je pekingský Státní úřad pro stížnosti (Guo-ťia sin-fang ťü 国家信访局). Ten má dle oficiálního popisu přijaté požadavky mj.tlumočit Ústřednímu výboru KSČ a dalším vrcholným orgánům, formulovat návrhy na úpravu konkrétních postupů a dohlížet na jejich implementaci. V roce 2013 byl také spuštěn portál pro podávání stížností online – i kvůli počátečním technickým komplikacím či nutné registraci však vyvolal napříč čínským internetem spíše pochybnosti. O tom svědčí i komentář uživatele ze Sina Weibo, čínského webu pro mikroblogy:

Troufli byste si podat stížnost na této stránce? Umožnění podávat žádosti a stížnosti online je určitě dobrá věc, ale jaký má smysl žádat po lidech jejich adresu? Možná proto, aby pak mohli zakročit proti vám…

Jak odradit občana od cesty do Pekingu

I přes snahy Státního úřadu pro stížnosti shromažďovat podání online bylo v roce 2014 zaznamenáno 250 000 osobních návštěv od občanů domáhajících se svých práv. Každoročně je přijato okolo šesti miliónů petic a žádostí. Setkání Všečínského shromáždění lidových zástupců je navíc záminkou k  vyjádření nesouhlasu přímo v Pekingu (čímž se podpoří oficiálně podaná žádost).

Úřady na místní úrovni se snaží obstrukcemi a zastrašováním občany od jejich cesty do hlavního města odradit. Kromě poměrně brutálních postupů popsaných výše se však uchylují i k daleko rafinovanějším a jemnějším způsobům, jak zabránit občanům se stížnostmi v cestě do Pekingu. BBC například zveřejnila textové zprávy, které místní úředníci posílají jednotlivým protestujícím, přičemž volí často mnohem smířlivější tón. Většinou proto, aby předešli jejich cestě do Pekingu a následně i větší medializaci problému. Nespokojeným občanům se tak najednou dostává pozvání na přátelské posezení u jídla a prodiskutování jejich případu, či dokonce nabídka dovolené na jihu Číny.

Smutnou realitou však zůstává, že zásahy čínských úřadů vůči zahraničním novinářům jsou velmi mírnou obdobou toho, co zažívají běžní čínští občané při snaze domoci se svých práv. Čím tvrději pak úřady potlačují hlasy protestujících, tím se reakce ze strany občanů stávají vyhrocenější a extrémnější. Systém oficiálních stížností se tak z nefunkčího stává přímo škodlivým.