První svobodné prezidentské volby proběhly na Tchaj-wanu v roce 1996. Vyvrcholil tak proces demokratizace zahájený zrušením desítky let trvajícího stanného práva v roce 1987. Peking tehdy doprovodil tento mezník, jak je jeho zvykem, odpalováním raket do pobřežních vod kolem ostrova. Tchajwanci se nedali zastrašit a zvolili prezidentem Li Teng-chueje, který byl v té době čínským komunistům trnem v oku podobně, jako v sobotu nově zvolený prezident William Lai (Lai Ching-te).
Rozorané meze
Tchaj-wan se za těch třicet let hodně změnil. Někdejší napětí mezi původními obyvateli a miliony nových přistěhovalců, kteří přišli na ostrov spolu s Čankajškem po prohrané občanské válce v Číně v roce 1949, se postupně stírá. Všichni tři kandidáti v této prezidentské volbě už byli rodilí Tchajwanci, včetně kandidáta Kuomintangu (KMT), původně vládnoucí strany přistěhovalců z pevniny. Ten dokonce jako jediný z kandidátů spontánně přecházel v předvolební kampani z pevninské standardní čínštiny do místního tchajwanského „dialektu” (ve skutečnosti samostatného sinického jazyka).
Civilní a na dnešní poměry jinde ve světě nekonfrontační byla i celá kampaň. Ty tam jsou časy, kdy se politické spory řešily v tchajwanském parlamentu skupinovými rvačkami. Prezidentští a převážně i parlamentní kandidáti se v debatách chovali s jinde nevídanou grácií – vyhýbali se osobním útokům, neskákali si do řeči a dodržovali čas vymezený jim na odpovědi. V dnešním polarizovaném, „postpravdivém” světě působila kampaň trochu jako z jiné, lepší planety.
Oáza civilnosti
Tchaj-wanu jako by se dařilo odolávat současné vlně populismu a kulturních válek, které devastují společnost v jiných zemích. V kampani došlo samozřejmě i na polarizující témata, jako jsou práva sexuálních menšin, jaderná energie nebo trest smrti, ta ale nepřerůstala do nesmiřitelných rozporů, jaké jsou dnes běžné i v zavedených demokraciích. Jedním z nejsilnějších volebních témat byla dostupnost bydlení pro mladé rodiny, svrchovaně občanský problém technického rázu, který (obvykle bez úspěchu) řeší vlády po celém světě a většinou nevzbuzuje politické vášně.
V kampani jako by chyběla velká toxická a polarizující témata. Dokonce i v existenční záležitosti napjatých vztahů s pevninskou Čínou panoval relativní konsensus. Všichni prezidentští kandidáti, explicitně či implicitně, deklarovali kontinuitu v zahraniční politice současné prezidentky Cchaj Jing-wen. Kuomintang (KMT) samozřejmě akcentuje budování vztahů s ČLR, zatímco Demokratická pokroková strana (DPP) naopak s demokratickým světem (Tchajwanská lidová strana TPP se s podrobnostmi moc nezdržuje); jinak se nicméně všichni více méně shodují na zachování dosavadního kurzu a stávajícího statu quo, tedy de facto nezávislosti bez jejího oficiálního vyhlášení, které by mohlo vyvolat útok z čínské pevniny. To je ostatně také preference naprosté většiny tchajwanského obyvatelstva.
Velký kompromis
Na Tchaj-wanu funguje polo- až prezidentský systém, ale podstatné byly i souběžné volby do Legislativního Jüanu (parlamentu). Ten vládne důležitými pravomocemi; mj. schvaluje rozpočet, včetně v místním kontextu zásadního rozpočtu na obranu. Většinu v něm obvykle drží vládnoucí „prezidentská” strana. Nemusí tomu tak být vždy a nebude tomu tak ani tentokrát. Zatímco v prezidentských volbách obhájil William Lai pro DPP bezprecedentní třetí mandát za sebou, jeho strana ztratila kontrolu nad Legislativním Jüanem. Většinu v něm nebude mít žádná strana.
I v prezidentských volbách získal William Lai jen 40 % hlasů. V jednokolovém systému (First Past the Post) mu to stačilo k vítězství, ale spolu se ztrátou většiny v Jüanu je to pro DPP varování do budoucna. Celkově tak nakonec dopadly volby jakýmsi velkým kompromisem, který dobře odráží stav současné tchajwanské politiky. Všichni aktéři se mezi sebou budou muset nějak dohodnout.
Rámcový kompromis a celkově vysoká míra konsensu na politické scéně je asi nejlepší vizitkou vyspělosti dnešní tchajwanské demokracie. Výsledek voleb nakonec částečně konvenuje i Pekingu. Vítěze prezidentských voleb Williama Laie sice považuje za radikálního stoupence vyhlášení formální nezávislosti ostrova, ale jeho triumf v očích čínských soudruhů částečně kompenzuje jednak jeho méně než padesátiprocentní výsledek, jednak ztráta většiny pro DPP v parlamentu. ČLR se tak může utěšovat, že její politika izolace DPP je aspoň zčásti úspěšná. Peking si na oko zachová tvář a snad si protentokrát odpustí své obligátní harašení zbraněmi.
Partneři oficiální a neoficiální
O to více bude ovšem i nadále usilovat o mezinárodní izolaci Tchaj-wanu. Jen pár dní po volbách oznámilo Nauru, ostrovní stát v Tichém oceánu s 12 tisíci obyvatel, přerušení diplomatických vztahů s Tchaj-pejí. Nauru přehazuje diplomatické uznání z Tchaj-wanu na ČLR a zase zpátky více méně pravidelně a Peking si zřejmě tento nepříliš subtilní signál nechával v zásobě právě pro tuto příležitost. Další na řadě by mohla být Guatemala, kde právě přebírá moc nová vláda.
Diplomatická izolace je pro Peking přípravou na případnou anexi ostrova. Tchaj-wanu dnes zbývá pod čínským tlakem jen tucet oficiálních diplomatických partnerů, vesměs nepříliš lidnatých zemí v Tichém oceánu a Latinské Americe. Vláda prezidentky Cchaj Jing-wen se snažila kompenzovat klesající počet oficiálních diplomatických vztahů budováním neoficiálních, ale o to intenzivnějších styků s demokratickými partnery, jako je např. Česká republika. Jako vyspělá demokracie a důležitý uzel v globálních dodavatelských řetězcích v klíčových oborech jako výroba pokročilých čipů nemá o „neoficiální” partnery nouzi.
Diplomatická šikana
Peking ovšem také nezahálí a snaží se tlačit i na tato neoficiální partnerství. Ostře protestoval proti cizím vládám (americké, britské, australské a singapurské), které se odvážily novému tchajwanskému prezidentu blahopřát. V některých případech, jako u Filipín, si povolal na kobereček jejich velvyslance.
Podobná malicherná šikana by měla být přijatelnou cenou za symbolickou podporu exemplární demokracie v ohrožení. Takový symbolický krok má navíc i velmi praktický dopad – prolomení nucené izolace ostrova může hrát podstatnou roli v odstrašení případné čínské agrese, která by měla dalekosáhlé důsledky pro celý svět. Přesto se řada demokratických zemí neodhodlala ani k takovému gestu. Většina evropských vlád se ve svých reakcích ani neodvážila vyslovit jméno vítěze voleb.
V ČR blahopřál svému nově zvolenému tchajwanskému protějšku prezident Petr Pavel i předseda Senátu Miloš Vystrčil. Z ministerstva zahraničí se oproti tomu zase jednou rozlehlo třeskuté mlčení. Taková diplomatická schizofrenie nevysílá dobrý signál ani do Tchaj-peje, ani do Pekingu.