V šedesátých letech koloval v Německu vtip o tryzně vedení sociální demokracie u hrobu Karla Marxe v Londýně. „Kdyby ho nebylo,“ praví ceremoniář pohnutě, „nebyli bychom tu dnes ani my.“ Po krátkém zamyšlení dodá: „Na druhé straně, kdyby tu byl jestě dnes, také bychom tu nebyli.“
Podobný vtip by si dnes mohli u příležitosti 40tého výročí smrti Mao Ce-tunga vyprávět soudruzi v Pekingu. Nemají to ze svého sídla v Čung-nan-chaji k balzamovaným ostatkům Velkého kormidelníka na náměstí Tchien-an-men daleko, a anekdota o ambivalentním vztahu k otci zakladateli by byla v jejich případě i více na místě. Bez něj by tu nebyli, ale kdyby ještě žil, nebyli by tu taky, a to nejen metaforicky, ale řada z nich i velmi konkrétně fyzicky. Předseda Mao si nebral vůči „stranickým představitelům, jdoucím kapitalistickou cestou“ servítky. „Revoluce není žádný večírek,“ říkával během čistek. „Zemřít musíme všichni.“
Jako mrtvý na pohřbu
Dva roky po Maově smrti zahájil dvakrát zavržený Teng Siao-pching tržní reformy, které během třiceti let pozvedly Čínu z hospodářského smetiště na jednu z hybných sil ekonomické globalizace. Tengovy reformy přitom představovaly přesně tu „kapitalistickou cestu“, které se Mao snažil zabránit rozpoutáním Kulturní revoluce (1966-76).
Teng Siao-pching převrátil naruby Maův politický odkaz, ale ušetřil jeho osobu jako kultovní symbol komunistické moci. Na rozdíl od Chruščova, který zavrhl Stalina jako osobnost, demontoval Teng Maovu politiku, ale zachoval jeho kult. Podobný manévr provedl předtím již jednou počátkem šedesátých let po krachu Velkého skoku (1958-61), kdy tváří v tvář hospodářské katastrofě odsunul Maa do pozadí, ale ponechal mu jeho kult osobnosti. Mao sám později prohlásil, že se k němu Teng Siao-pching a jeho mentor Liou Šao-čchi chovali před Kulturní revolucí „jako k mrtvému předku na pohřbu“ – dopřávali mu povinnou úctu, ale nenechali ho do ničeho mluvit.
Mao ovšem tehdy jestě zdaleka nebyl mrtvý a pohřební taktika se nakonec obrátila proti svým strůjcům. Velký kormidelník využil svého dlouho budovaného kultu osobnosti, obešel stranické vedení a obrátil se přímo k „lidu“, především k pečlivě indoktrinované školní mládeži. S její pomocí rozmetal Liouvu a Tengovu Stranu a místo ní si pak vybudoval vlastní, poslušnou každého rozmaru vůdce. Kulturní revoluce tak trochu předznamenala svou kampaní proti „buržoazním autoritám“ současnou globální „krizi elit“. Nad aparátem technokratických manažerů zvítězil charismatický demagog, obracející se přímo k rozvášněným davům.
Chyby a zásluhy
Napodruhé se už Tengovi jeho pohřební manévr vydařil znamenitě, hlavně proto, že Mao byl teď již skutečně mrtev a nemohl tudíž nejen do ničeho mluvit, ale ani nikoho mobilizovat svým pokračujícím kultem osobnosti. Tento kult se ostatně v posledním desetiletí jeho života během Kulturní revoluce do velké míry vyčerpal. Absurdita celé kampaně, násilnosti a zvěrstva, které zahrnovaly ritualní kanibalismus, vedly k vystřízlivění velké části obyvatelstva. Po Maově smrti vyvstala otázky zodpovědnosti za rozvrat a zkázu, které způsobil svými kampaněmi.
Na přelomu 80tých let psaly i některé stranické listy o Kulturní revoluci jako o „feudálně fašistické diktatuře“. V oficiálním stranickém usnesení z roku 1981 byl ale Mao vyhodnocen jako velký vůdce, který se dopustil chyb. Poměr zásluh a omylů byl vyčíslen jako 70 ku 30. Těch 30 procent omylů zahrnovalo odhadovaných 60 až 70 milionů mrtvých. Zásluhy spočívaly ve vybudování komunistické Číny.
Delikátní nebožtík
Maův odkaz mezitím začal žít vlastním životem. Na jedné straně vstoupil Mao do tradičního lidového pantheonu jako bůh bohatství a ochránce taxikářů. Na druhé straně se jeho odkazu dovolávají různí nespokojenci k vyjádření odporu proti současnému systému kapitalismu pod vládou jedné strany, v němž prosperují podnikatelé s politickými konexemi na úkor všech ostatních. Maa si idealizují jako symbol doby bez všeobjímající korupce a s relativní materiální rovností. Minulý měsíc se dokonce jakýsi Wang Š‘-ťi pokusil založit „Lidovou stranu na obranu Mao Ce-tunga“.
Komunistické vedení musí kolem různých, často protikladných interpretací Maa v čínské společnosti našlapovat opatrně. Wangovu stranu promptně rozpustilo, současně však ujistilo jejích několik členů, že ostatky vůdce se nebudou stěhovat z mauzolea na Tchien-an-men do rodného Šao-šanu, jak se proslýchá v Pekingu. S Velkým kormidelníkem, symbolizujícím vnitřní rozpory dnešní Číny, je i čtyřicet let po jeho smrti třeba zacházet delikátně jako s čerstvým nebožtíkem na pohřbu.