Historická výročí bývají rutinní záležitost – ale jen tam a tehdy, kde je rutinní záležitostí i historie samotná. Když je historie zpochybňovaná či přepisovaná, začínají jubilea žít vlastním životem. Typickým příkladem je dnešní výročí krvavého potlačení masových demonstrací v Pekingu a jinde v Číně v roce 1989.
I u nás probíhají připomínky těchto událostí občas kuriózním způsobem, případně vůbec, v závislosti na tom, jaký právě panuje v zemi režim nebo politická atmosféra. První tryzna za Tchien-an-men se v Československu pořádala nikoliv na celé, ale na poloviční výročí 4. prosince 1989. Vzpomínkový průvod Prahou měl záhy po sametové revoluci nahradit občanské protesty proti masakru v Číně, které se nemohly uskutečnit bezprostředně po události půl roku předtím. Po čtvrt století v roce 2014, kdy vrcholil Zemanův „restart” vztahů s ČLR, se zase trochu křečovitě namísto 25. výročí tragických událostí v Pekingu oficiálně připomínalo 65. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Novou Čínou a komunistickým Československem v roce 1949.
V ČLR samotné jsou výročí i událost sama vymazány z oficiálních dějin, a do značně míry i z obecného povědomí. Nepohodlná je nejen připomínka nasazení armády a tanků proti vlastnímu obyvatelstvu, ale i demokratické hnutí, jež mu předcházelo. Zejména letos, v době pompézních oslav stého výročí založení Komunistické strany Číny, se veškeré skvrny na její pověsti důsledně retušují. Nově se zvláštním zákonem kriminalizují samotné pochybnosti o závazném oficiálním výkladu dějin Strany (a tedy celých moderních dějin Číny).
Nedokončený rok 1989
Připomenutí tragických událostí před dvaatřiceti lety má přitom v současné době víc než jen symbolický význam. Odkazuje přímo k neuralgickému bodu současných mezinárodních vztahů, narůstající rivalitě mezi Pekingem a demokratickým světem. Události v Číně v roce 1989 předurčily současný geopolitický konflikt, byť jsme se to dlouho snažili ignorovat. K dnešní konfrontaci by možná nemuselo dojít, kdyby okolní svět tehdy věnoval větší pozornost tomu, co se vlastně v Číně toho památného roku stalo.
Krvavý zásah v Pekingu a dalších čínských městech odsoudil v roce 1989 celý demokratický svět. Šok z masakru v Číně však brzy vystřídala euforie ze „sametových“ revolucí ve východní Evropě a následného konce Studené války. Události v daleké Číně začaly najednou vypadat jen jako historická anomálie, drobná úchylka z všeobecného trendu „třetí vlny demokratizace“ (S. Huntington), kterou brzy koriguje „dlouhý oblouk dějin“ (M.L.King) směrem ke svobodě a demokracii.
Urychlení tržních reforem v Číně po roce 1992 a její zapojení do nové vlny globalizace po rozpadu bipolárního světa dále nahrávalo podobným optimistickým očekáváním. Obchod s okolním světem a růst střední třídy nutně povede k demokratizaci Činy a její „konvergenci“ s liberálně demokratickým mainstreamem. Tento historický optimismus našel v 90tých letech oficiální vyjádření v americké politice tzv. zapojování (engagement), kterou tak či onak následovala v přístupu k Číně až donedávna většina světa.
Třicet let iluzí
Po třech desetiletích se tato očekávání ukázala jako lichá a naivní. Čínští komunisté nikdy neměli v úmyslu „konvergovat“ k nějakému mainstreamu, tím méně k liberální demokracii. Ekonomické reformy pro ně nebyly nástrojem odbourávání, ale naopak posílení leninského systému vlády jedné strany. „Zapojování“ do okolního světa nevedlo ke změně politického systému v Číně, ale k postupnému nahlodávání liberálně demokratického „mainstreamu“ za jejími hranicemi.
Všechny tyto skutečnosti začaly konečně bít do očí po nástupu současného generálního tajemníka ÚV KS Číny Si Ťin-pchinga v letech 2012-13. Vzhledem k jeho represivní domácí a asertivní zahraniční politice není nadále možné ignorovat trpkou realitu: leninský systém v Číně nesleduje „dlouhý oblouk dějin“ k demokracii, ale svou vlastní historickou předurčenost k represivní autoritářské vládě komunistické strany.
To vše mohlo být jasné dávno před Si Ťin-pchingem při pozornější reflexi událostí ze 4. června 1989. „Třetí vlna demokratizace“ proběhla jen na jedné straně eurasijského superkontinentu; ve Východní Asii přetrvaly, a dokonce posílily leninské režimy v Číně, ve Vietnamu a v Severní Koreji. Masakr na Tchien-an-men zastavil Huntingtonův vítězný pochod demokratizace a utvrdil Leninův historický materialismus v této části světa. Bipolární svět nikdy neskončil, pouze se přemístil a na čas ustoupil do pozadí.
Státní bezpečnost v Hongkongu
Po desetiletí představoval Hongkong jediné místo v Číně, kde byly povoleny každoroční připomínky výročí 4. června. V některých letech se jich účastnily statisíce lidí. Masová shromáždění ve Viktoriině parku názorně dokládala reálné fungování principu Jedna země, dva systémy. Princip samotný symbolizoval tehdejší relativní flexibilitu čínského režimu a jeho schopnost alespoň dočasné tolerance otevřené společnosti v Hongkongu, a potažmo ve světě.
Loni bylo vzpomínkové shromáždění ve Viktoriině parku poprvé zakázáno pod záminkou epidemie Covid-19. Akce se přesto konala, ale 24 jejích účastníků z řad demokratické opozice bylo následně odsouzeno za nezákonné shromažďování. Letos varovaly úřady předem, že za účast na nepovolenému pietním shromáždění hrozí pětiletý trest vězení podle nového zákona o státní bezpečnosti z loňského léta.
Osud vzpomínkových akcí v Hongkongu jakož i osud celého teritoria dnes symbolizuje krach iluzí o postupném otevírání a demokratizaci leninského systému v Číně. Jeho vstřícné kroky vůči Hongkongu i okolnímu světu představovaly jen dočasný taktický ústup od pravověrného leninismu. Jakmile režim dostatečně zesílil, vrátil se k „původnímu záměru” (čchu sin) nastolení tuhé společenské kontroly pod vedením strany. Uvalení systému „státní bezpečnosti“, analogického někdejším policejním režimům v sovětském bloku, na otevřenou, kosmopolitní společnost v Hongkongu dokládá, že tragické události na Tchien-an-men před dvaatřiceti lety nebyly žádnou historickou úchylkou, ale logickým aktem represivního režimu. Proto je dobré si je každý rok znovu připomínat.