Pozoruhodná tvrzení plukovníka Tvrdíka v DVTV

Jaroslav Tvrdík nedává interview často, ale když na to přeci jednou za čas dojde, člověk pochopí, proč se jim tak vyhýbá. V obsáhlém rozhovoru s DVTV (15.3.2016) zaznělo tolik do nebe volajících nesmyslů, že je třeba aspoň některé uvést na pravou míru.

Jaroslav Tvrdík nedává interview často, ale když na to přeci jednou za čas dojde, člověk pochopí, proč se jim tak vyhýbá. V obsáhlém rozhovoru s DVTV (15.3.2016) zaznělo tolik do nebe volajících nesmyslů, že je třeba aspoň některé uvést na pravou míru.

V samém úvodu Tvrdík přiznává, že čínsky umí přes veškerou snahu leda tak pozdravit, aby vzápětí začal zpochybňovat kvalifikaci přední české sinoložky, první profesorky Univerzity Karlovy v tomto oboru od dob Jaroslava Průška, doktorky Olgy Lomové.

Slečno, znáte Čankajška?

Ve snaze přesvědčit diváky, že skutečným odborníkem na Čínu je on sám, vypočítává Tvrdík frekvenci svých cest do Číny: “…letos překročím hranici 100 návštěv Číny”; “Ze 33 čínských provincií jsem do téhle chvíle byl v 19…” To je obdivuhodný cestovatelský výkon, zvláště uvážíme-li, že čínských provincií je pouze 22, respektive 23, pokud započítáme i Tchaj-wan. Objev deseti nových, dosud neznámých provincií by byl skutečný průlom pro celý obor čínských studií; spíše se však obavám, že Tvrdík zahrnul ve své horlivosti do ČLR i většinu českých krajů.

Profesorka Lomová oproti tomu “v novodobé historii” v Číně podle Tvrdíka vůbec nebyla, jezdí pouze na Tchaj-wan a kontinentální Čínu nezná. Lomová nejspíš skutečně jezdí do Číny méně než Tvrdík; jako profesorka sinologie a vedoucí Ústavu Dálného východu na FF UKK v Praze navštěvuje v Číně hlavně vědecké konference; těch bude jistě méně než Tvrdíkových schůzek s komunistickými funkcionáři. Na rozdíl od Tvrdíka se však v Číně domluví a není tedy závislá na soudružské pomoci místních prostředníků.

Profesorka Lomová je podle Tvrdíka “podjatá” a “není pro něj relevantní člověk“ protože pracuje pro tchajwanskou nadaci. To je zvláštní přecitlivělost u zaměstance čínské společnosti spojované v odborné literatuře s vojenskou rozvědkou. Jméno zmíněné tchajwanské nadace si buď nepamatuje, nebo ho nedokáže vyslovit, a tak se pouští do zmateného historického exkurzu na téma Čankajšek, který podle něj nenáviděl Čínu.

Tvrdík osvědčuje v dějinách Číny stejnou erudici jako v čínském zeměpise, ale to je vedlejší. Podstatné je, že Čankajšek nemá se zmíněnou nadací nic společného. Nadace se jmenuje Ťiang Ťing-kuova nadace pro mezinárodní vědeckou výměnu. Založena byla v roce 1989 podle vzoru americké Fullbrightovy nadace na popud čínských (v té době převážně tchajwanských) vědců na amerických univerzitách. Má dvě vědecká centra v zahraničí, jedno na Harvardově univerzitě v Cambridge, MA, druhé v Praze na Univerzitě Karlově. Profesorka Lomová vede pražské centrum, což je výrazem prestiže a uznání, jimž se naše přední sinoložka těší v mezinárodních vědeckých kruzích. To samozřejmě není společnost, v níž by se pohyboval plukovník Tvrdík; jeho absurdní útok na vědeckou kompetenci profesorky Lomové je prostě skandální.

Ťiang Ťing-kuo, jehož jméno nadace nese, byl skutečně synem Čankajška, ale současně reformátorem, který položil na konci 80tých let základ na cestě Tchaj-wanu od diktatury k demokracii. Podobně jako Gorbačov proměnil systém zevnitř; tchajwanská akademická nadace se jmenuje po něm na znamení jeho zásluh o demokracii na ostrově. Pokud spojení s touto nadací diskvalifikuje v Tvrdíkových očích profesorku Lomovou, co si máme myslet o jeho vlastním angažmá ve společnosti CEFC?

Project 2049

V rozhovoru na DVTV došlo konečně i na jeden z hlavních zdrojů podezření vůči CEFC, analytickou zprávu Institutu Project 2049 o diverzních operacích Čínské lidově osvobozenecké armády (ČLOA) z roku 2013. I zde je třeba uvést některé výroky na pravou míru. Jinak dobře připravený moderátor podle všeho zprávu nečetl; otázkou je, zda ji četl Tvrdík. Jeho výroky jsou vnitřně rozporné.

Project 2049 není “blog dvou novinářů”, ale renomovaný americký think-tank, který produkuje detailní analýzy bezpečnostní situace ve Střední a Východní Asii, mj. i pro vládu Spojených států. Pracuje v něm řada bývalých vysokých úředníků především z řad armády a ministerstva obrany. Spoluautor zmíněné zprávy Mark Stokes je výkonným ředitelem institutu a bývalým vedoucím Oddělení Číny na americkém ministerstvu obrany.

Tvrdík v rozhovoru uvádí (poměrně přesně) rozsah zprávy a pokouší se z ní (velmi nepřesně) citovat. Zdálo by se tedy, že ji četl, nebo aspoň viděl. V tom případě by ovšem věděl, že nejde o “blog dvou novinářů“, ale detailní zprávu s pečlivým zdrojováním a poznámkovým aparátem. Pokud je ovšem přesvědčen, že jde o blog dvou novinářů, pak ji neviděl, a nemohl z ní citovat. Vzhledem k deklarovaným jazykovým schopnostem pana Tvrdíka by se snad dal tento zjevný rozpor vysvětlit možným scénářem, kdy Tvrdík zprávu neviděl, ale řekli mu o ní v rámci přípravy na interview jeho čínští přátelé z CEFC. Soudě podle toho, jak Tvrdík zprávu “citoval”, by ho ovšem informovali velmi nepřesně. Tak to holt chodí, když člověk neumí jazyky a musí spoléhat na všelijaké prostředníky.

Podstatný je samozřejmě také výběr takových prostředníků. Tvrdík zpochybňuje věrohodnost Marka Stokese, protože prý reprezentuje americkou zbrojní firmu na Tchaj-wanu. Vazby na čínskou armádu ho ale zjevně nechávají v klidu. Jako bývalý ministr obrany ČR, členské země NATO, je si jistě dobře vědom, že americká armáda je naším smluvním spojencem, zatímco čínská nikoliv. Ale jak sám říká: “Jsem podjat v tom slova smyslu, že ji (Čínu) mám rád”. Prostě když ji miluješ, není co řešit.

Publikace tohoto článku: iHNed.cz, 18.3.2016