Experti i světová média upozorňují na posilování čínské přítomnosti v srdci Střední Asie v posledních několika letech. V Tádžikistánu, tradiční sféře ruského vlivu na hranici s čínským Východním Turkestánem, tedy Ujgurskou autonomní oblastí Sin-ťiang, a Afghánistánem v současnosti fungují dvě strategické základny, na nichž podle svědectví operují čínské ozbrojené složky. Jedná se o základnu v regionu Murghab střežící již téměř pět let tzv. Vachánský koridor u hranice s Afghánistánem a druhou, novější, poblíž vesnice jménem Šajmak, o níž nedávno informovala tádžická pobočka Rádia Svobodná Evropa (RFE/RL).
Čínské bezpečnostní aktivity v oblasti se ještě zintenzivnily po odchodu spojeneckých vojsk z Afghánistánu, kde rychle převzal moc Tálibán a otevřelo se zde pole pro působení různých extremistických islamistických skupin. Z dlouhodobého hlediska je tato oblast pro Čínu klíčová především kvůli Sin-ťiangu, kde Peking vyhlásil „válku proti teroru“ a uvěznil přes milion místních muslimů, hlavně Ujgurů, v koncentračních táborech. Kvůli obavám z možných vazeb části ujgurského hnutí na islamistické skupiny v horských oblastech Afghánistánu a severního Pákistánu poblíž hranice s Tádžikistánem usiluje nyní Čína o sekuritizaci celého regionu.
Tajné základny u hranic s Afghánistánem i Sin-ťiangem
Jak čínská, tak i tádžická vláda existenci těchto základen popírají a podle dostupných informací jsou dosud obě základny formálně pod kontrolou vlády v Dušanbe. Podle RFE/RL nicméně v červenci minulého roku předložil tádžický prezident Emómalí-ji Rahmón čínskému ministru obrany Wej Feng-cheovi během jeho návštěvy Dušanbe návrh na úplné převzetí základny v Šajmaku čínskou stranou. Za to by Čína měla poskytnout finance na vybudování linie vojenských stanovišť podél celé hranice s Afghánistánem. Jedná se o 30 až 40 stanovišť, o nichž již dříve informoval list The Wall Street Journal. Podle některých informací Peking už od Tádžiků z velké části přebral kontrolu na tádžicko-afghánských hranicích.
Nedávno se také objevily zprávy o budování další základy u vesnice Vachon na druhé straně Vachánského koridoru. Základna, do níž má podle místních tádžických médií ČLR investovat přes 8 milionů dolarů, bude provozována složkami ozbrojené policie, která spadá pod ministerstvo vnitra, nikoli obrany. Podle reportáže RFE/RL náměstek tádžického ministra vnitra již koncem října plán předložil místnímu parlamentu a ten jej posléze schválil.
Peking chce prostřednictvím posádek v oblasti posílit vlastní bezpečnost, jak vnější, tak zejména vnitřní, s ohledem na množící se útoky na čínské cíle ve Střední Asii. Například v roce 2016 došlo k sebevražednému bombovému útoku na čínskou ambasádu v kyrgyzském Biškeku a místní tajné služby z něj obvinily ujgurské islamisty financované odnoží Al-Káidy. O rok později pak organizace Islámský stát unesla a zabila dva čínské učitele v Pákistánu.
Situace se ještě zhoršila po odchodu spojeneckých vojsk z Afghánistánu, kde čínský režim aktivně usiluje o navázání přátelských vztahů s vládnoucím Tálibánem. S tím však nesouhlasí další islamistické skupiny operující v oblasti, přičemž některé z nich deklarují napojení na ujgurské hnutí a snaží se těžit z mezinárodní kritiky čínské politiky v Sin-ťiangu.
Za aktéry krvavého bombového útoku na mešitu v severním Afghánistánu loni v říjnu, při němž při páteční modlitbě byly zabity desítky lidí a stovky zraněny, organizace ISIS-K označila právě ujgurské ozbrojence. Prohlášení sice nebylo potvrzeno, nicméně mělo se jednat o přímou odplatu za příslib Tálibánu, že bude spolupracovat s Pekingem a nebude podporovat ujgurské hnutí.
Ujguři v pasti
Situace Ujgurů, kteří jsou v ČLR ve jménu války proti teroru tvrdě pronásledováni, se s nástupem Tálibánu ještě více zkomplikovala. Ujguři teď čelí perzekuci nejen v Číně, ale i za jejími hranicemi, protože vlády zemí s výraznými ujgurskými menšinami, ve Střední Asii i mimo ni, jsou v tomto směru Pekingu nakloněny a jsou více ochotny Ujgury do Číny vydávat. V této zoufalé situaci pak reálně hrozí radikalizace některých jednotlivců a jejich zapojení do organizací, jako je právě ISIS-K. Radikalizace pak slouží jako argument legitimizující další útlak Ujgurů na čínském území, jakož i posilování čínské vojenské přítomnosti v zemích podél hranice se Sin-ťiangem.
Podle oficiální zprávy OSN z června 2021 se do Afghánistánu těsně před stažením spojeneckých vojsk přesunulo až deset tisíc džihádistů hlásících se k Tálibánu, Al Kaidě a ISIS z různých částí Střední Asie. Bezpečnostní rada OSN poté uvedla, že v Afghánistánu jsou řádově stovky Ujgurů, z nichž mnozí jsou členy Islámského hnutí Východního Turkestánu (ETIM), organizace, kterou Spojené státy před rokem vyjmuly ze seznamu teroristických organizací, protože toto označení sloužilo Pekingu jako záminka pro brutální pronásledování Ujgurů v Sin-ťiangu. OSN však i díky Číně ETIM stále za teroristickou organizaci považuje.
Mimo to, jak shrnul Jeremy Goldkorn pro server SupChina, existují ještě minimálně další tři islamistické skupiny operující v Afghánistánu a severním Pákistánu, které se profilují jako otevřeně protičínské: Osvobozenecká armáda Balúčistánu, jež je zodpovědná za útok na čínský konzulát v pákistánském Karáčí v roce 2018, pákistánská odnož Tálibánu Tahrík-e Tálibán-e Pákistán, jež se v dubnu 2021 pokusila v Balúčistánu o atentát na čínského velvyslance v Pákistánu, a již zmíněná afghánská odnož ISIS.
Investice jako politický nástroj
Středoasijské vlády, včetně afghánského Tálibánu, jsou do značné míry ochotny s Pekingem spolupracovat, protože Čínu vnímají jako silného hráče a zároveň jsou motivovány finančně. Čína v oblasti masivně investuje v rámci iniciativy Pás a cesta (BRI) a má zájem oblast z bezpečnostního hlediska zajistit. Tádžikistán je v tomto ohledu pro Peking klíčovým spojencem a v oblasti boje proti terorismu spolupracují minimálně od roku 2006. I proto již bylo přes Tádžikistán do ČLR deportováno na tři tisíce Ujgurů, přestože někteří měli turecké občanství.
Jedním z důvodů, proč tádžická vláda, a nejen ona, vychází čínské vládě vstříc, je vysoká zadluženost. I díky BRI projektům je tádžická vláda prakticky zcela závislá na různých formách financování z ČLR. Ostatně i Tálibán je spolupráci s Čínou nakloněn primárně z ekonomických důvodů. Méně rozvinuté státy s vysokou mírou korupce se dostávají do dluhových pastí a jsou nakonec donuceny podřídit se diktátu ČLR.
Posilováním své pozice ve Střední Asii však Čína stále více zasahuje do tradiční sféry ruského vlivu, což podle některých analytiků může v budoucnu vést k soupeření těchto dvou velmocí, zejména bude-li zde ČLR hledat odbyt pro svůj zbrojní průmysl. Zatím však vše nasvědčuje tomu, že Pekingu momentálně nejde o soupeření o rozhodující vliv v oblasti a hlavní motivací pro probíhající sekuritizaci je zájem o vnitřní bezpečnost. To potvrzují i informace, že obě základny, jak ta již existující v Šajmaku, tak i připravovaná ve Vachonu, nejsou v gesci čínské armády, ale složek vnitřní bezpečnosti a budou pravděpodobně primárně sloužit jako základ pro zpravodajskou činnost.
Stále zde však zůstává riziko, že Čína může zejména v hospodářsky slabších zemích využít své ekonomické převahy k získání vojensky strategických cílů, jako se to v minulosti stalo například v případě převzetí strategických přístavů v Džibuti a na Srí Lance. V minulém roce se dokonce objevily zvěsti o budování údajného čínského vojenského zařízení pod zástěrkou komerčního kontejnerového terminálu v přístavu Chalífa na území druhého nejvýznamnějšího amerického spojence na Blízkém východě, Spojených arabských emirátů.
Obavy z rostoucího čínského vlivu ve Spojených arabských emirátech vyjádřil v květnu 2021 v rozhovoru s korunním princem emirátu Abú Dhabí i sám americký prezident Joe Biden a díky diplomatickému tlaku byl nakonec projekt přístavu pozastaven. Chudé země jako Tádžikistán, navíc s bujícím korupčním prostředím, tak v budoucnu mohou nakonec posloužit i čínským vojenským zájmům, podobně jako zmíněné Džibuti, kde čínská armáda provozuje dosud jedinou přiznanou vojenskou základnu mimo území ČLR.