Známá socioložka Li Jin-che zveřejnila 9. července 2017 na svém čínském blogu text s názvem „Proč bychom měli zcela zrušit cenzuru“, v němž vyzývá všechny občany ČLR, aby se protiústavní cenzuře aktivně bránili. Během několika hodin její text sdílely desetitisíce uživatelů internetu, velmi záhy byl však kvůli nevhodnosti obsahu z internetu smazán a sám se stal živým důkazem všudypřítomného jevu, který autorka popisuje a označuje za škodlivý zdravému fungování stabilní čínské společnosti. Český překlad textu přinášíme na Sinopsis.cz v plném znění.
Proč bychom měli zcela zrušit cenzuru
Li Jin-che
Je čtyřicet let po Kulturní revoluci, život čínské společnosti se postupně navrátil k normálu, země se ze stavu iracionálního šílenství postupně vrátila k racionálnímu chodu, stát je čím dál tím bohatší, lidé se cítí čím dál tím spokojenější a šťastnější, v porovnání s občany jiných zemí jsou Číňané jedni z nejpozitivnějších, co se týče jejich výhledů do budoucnosti. V současné společnosti má naprostá většina pocit bezpečí, nejsou pouze pro své názory a výroky stavěni před soud, trestáni nebo veřejně kritizováni. Říkám valná většina, ne všichni, neboť občas se objeví jednotlivé případy, kdy tomu tak není (například nedávná kauza ideologického ostouzení nového románu spisovatelky Fang Fang, předsedkyně Svazu spisovatelů provincie Chu-pej).
Ovšem ve zdravě se rozvíjející čínské společnosti stále zůstává poměrně velkým problémem protiústavní cenzura projevu: kontrola tisku je přísná, odstraňování příspěvků a zamezování přístupu k účtům na internetu je rozšířeným jevem, přísná je i cenzura filmu. Cenzurní úřady se drží hesla „odpovědně střežíme zemi“, nesmí proklouznout ani myška, jejich jednání je někdy až neurotické, některé zásahy cenzury jsou přímo absurdní a stávají se terčem posměchu veřejnosti. Nedávno, 30. června, jsem na svém blogu uveřejnila analýzu nově vydaného nařízení o pravidlech cenzurních opatření, můj text k dnešnímu dni přesáhl šedesát milionů zobrazení. Takto vysoký zájem je jasným projevem velkých obav veřejnosti z cenzurních zásahů.
Nedávno jsem také hovořila s režiséry, kteří pracují na filmové adaptaci jednoho z příběhů mého zesnulého manžela Wang Siao-poa. Dozvěděla jsem se od nich, že cenzoři přistupují ke scénáři s nejvyšší opatrností, protože přestože se jedná o prostý příběh lásky, odehrává se v době související s Kulturní revolucí, takže je možné, že film neprojde schvalovacím procesem. Vzpomněla jsem si, jak dříve neprošel ani záměr zfilmovat Wang Siao-poův nejznámější román Zlatý věk, přestože smlouvy byly podepsány, projekt neprošel z nejasných důvodů, zřejmě proto, že šlo o téma vysídlení „vzdělané mládeže“ na venkov. Když se tohle děje u děl slavného a všeobecně známého spisovatele, jak to asi vypadá u tvůrců beze jména? Přísnost cenzury dosáhla takových rozměrů, že připomíná strach z vlastního stínu. A proč? Čeho se vlastně bojí? Jakou „zemi“ vlastně tak odpovědně střeží? Na první pohled by se zdálo, že některá témata jsou prostě stále citlivá: Kulturní revoluce, posílání studentů na venkov, vnitrostranický boj, opakované politické kampaně. Podstatu lze ale shrnout do jedné věty: o pravdivém zobrazení skutečnosti se mluvit nesmí. Všechny verbální projevy, akademické zkoumání, literární nebo filmové zpracování týkající se historických událostí, o jejichž skutečné povaze se stále nesmí nahlas mluvit, jsou prostě označeny jako citlivé téma.
Proč se vlastně o něčem nesmí mluvit? Když se člověk nad tou otázkou zamyslí víc, zjistí, že musí jít o neochotu přiznat chybu. Přitom nepřiznat pravdu nemá nejmenší vliv na veřejné mínění o historických událostech, vede to pouze k tomu, že každý vidí nedostatek morální odvahy dotčené strany, na pravdě to nic nemění. Je to prosté: v době internetu, v době přehršle informací, se lidé mohou dozvědět cokoliv, stačí, že se dozvědět chtějí. Přes všechnu uzavřenost se vždycky najde skulinka. Situace je naprosto odlišná od doby prvního císaře, kdy stačilo spálit knihy a byl pokoj. Situace je dnes zcela jiná, než tomu bylo v době, kdy neexistoval internet, kdy stačilo uhlídat „zemi“ tiskařských strojů a pravda mohla zůstat bezpečně skryta.
Sdílení a šíření informací lze v dnešní době popsat takto: vše, co chce člověk vědět, se může dozvědět; vše, co lidé nevědí, vědět nechtějí. Kdo se chce o čemkoli dozvědět pravdu, má to poměrně jednoduché. Když jsou informace v čínštině nedostupné, zájemce si může přečíst informace v cizím jazyce. Když je čínský internet uzavřený, může se zájemce dostat přes [Velkou čínskou internetovou] zeď a získat informace ze zahraničních zdrojů. A pokud je cílem zajistit, aby se nikdo nechtěl o ničem dozvědět pravdu, pak takový úkol je pro jakoukoli moc neproveditelný. A pokud je něco nemožné uskutečnit, je zbytečné o to usilovat, to už je lepší to vůbec nedělat. To přece jasně vychází z logiky věci.
V ústavách mnoha zemí je uzákoněn paragraf o ochraně svobody projevu a tisku, čínskou ústavu nevyjímaje. Čínská praxe je ale stále dost odlišná od praxe v zemích tradiční západní demokracie, odlišnost se jasně projevuje právě v systému cenzury. Marx se za svého života (19. století) vehementně zasazoval za svobodu projevu a tisku, existuje jeho dlouhý článek, v němž kritizuje pruský cenzurní systém. Komunistická strana Číny od dvacátých do čtyřicátých let 20. století také hlasitě a jednoznačně hlásala zrušení cenzurního systému. A dnes, kdy se kola času dotočila do 21. století, musí čínský lid stále usilovat o toto právo, přestože je naší oficiální doktrínou marxismus, přestože je v právo na svobodu projevu a svobodu tisku už dávno zakotveno v naší ústavě.
Čína stojí na prahu moderního státu, „svoboda“ je jedním ze základních bodů socialistického hodnotového žebříčku, svobodu projevu a svobodu tisku máme zakotveny v ústavě, je nejvyšší čas přehodnotit cenzurní systém přítomný v životě společnosti, právě teď. Naše cenzurní úřady otevřeně nerespektují ústavu, svévolně cenzurují svobodný projev (ať jde o tiskoviny, internetové články nebo film), po libosti si zakazují vydání knihy nebo realizaci filmu, a já vyzývám všechny občany Čínské lidové republiky, aby se takové zvůli postavili, aby se aktivně zasazovali o své ústavní právo svobodného projevu, aby usilovali o úplné zrušení systému cenzury, aby bránili ústavní pořádek Čínské lidové republiky.