Generální tajemník ÚV KS Číny (a také předseda ústřední vojenské komise) Si Ťin-pching pronesl projev k 70. výročí vstupu vojsk ČLR do korejské války. Válku rozpoutanou ve jménu boje socialismu proti americkému imperialismu, při které zahynuly milióny lidí, převážně civilistů, Si Ťin-pching interpretoval v tradičním duchu čínské propagandy. Tedy jako válku spravedlivou, součást zápasu o světový mír, boje za bezpečnost a svobodu čínského státu. Prohlásil ji za důkaz nezlomného ducha čínského lidu, který neváhá jít do boje a je připraven obětovat vše, dokud nedosáhne spravedlnosti. Tisková agentura Sin-chua shrnula poselství projevu citátem:
Ve válce proti Americe a na pomoc Koreji se čínský lid semknul pod praporem vlastenectví, spojen nenávistí proti společnému nepříteli, spojen společným úsilím a ideály.
V bojovně nacionalistickém projevu byla patrná protiamerická nota a náznak hrozby namířené proti Tchaj-wanu. Otázkou zůstává, zda Si Ťin-pchingova slova jsou projevem síly dnešní Číny, nebo spíše její slabosti.
Historické souvislosti „trochu jinak”
Korejská válka byla prvním vojenským konfliktem bipolárně rozděleného světa po druhé světové válce. Korea, do roku 1945 japonská kolonie, byla po porážce Japonska dočasně rozdělena na sovětskou zónu na severu a americkou na jihu. Prezident Harry S. Truman nepovažoval Koreu za místo strategického významu, a americké oddíly se z Jižní Koreje stáhly. Toho v červnu 1950 využil Stalin. Kim Ir-senovi, který krátce předtím na severu stanul v čele státu založeného Sovětským svazem na principech tzv. “lidové demokracie”, dal svolení, aby se pokusil dobýt zbytek poloostrova.
Bleskovým útokem se severokorejským vojskům podařilo dobýt hlavní město Korejské republiky a obsadit většinu jihokorejského území. Severokorejskou agresi vzápětí odsoudila Rada bezpečnosti OSN, kterou v té době Sovětský svaz bojkotoval, a autorizovala vojenský zásah proti severokorejskému vpádu. Hlavní silou vojsk OSN se staly americké oddíly, po jejichž boku bojovali vojáci z dalších patnácti zemí.
Síly OSN pod hlavním velením amerického generála McArthura nejprve vítězily, osvobodily Soul a následně vytlačily severokorejská vojska až k řece Ja-lu, což je hranice mezi Korejským poloostrovem a ČLR. Kim Ir-sen žádal o pomoc Sovětský svaz, tu však dostal jen v omezené míře. Hlavní tíhu vojenské pomoci v rámci „socialistického tábora“ měla podle Stalina nést Čína.
Mao Ce-tung a celé čínské politbyro zpočátku se vstupem do války váhali. Lin Piao (林彪), jeden z nejvýznamnějších komunistických vojevůdců z doby občanské války, odmítl vstup Číny do korejské války jako zbytečný hazard. Nakonec ale Mao souhlasil a měsíc poté, co vojska OSN dobyla severní Koreu, se do války zapojily statisíce čínských vojáků a za další měsíc čínské oddíly společně se zbytky severokorejské armády znovu dobyly Soul. Nejvyšší představitelé ČLR se chtěli vyhnout obvinění z agrese, proto oficiálně o svých vojácích v Koreji hovořili jako o „dobrovolnících“ jednajících spontánně v touze bránit bratrský korejský lid.
Oddíly OSN, zaskočené nepředpokládaným vývojem událostí, zpočátku utrpěly drtivou porážku a vojska ze severu se znovu probojovala na jih. Přes zimu se však situace proměnila, američtí velitelé změnili taktiku a těžce zkoušený Soul byl 15. března 1951 opět v rukou jihokorejských sil a vojsk OSN. Američtí velitelé chtěli zopakovat tažení na sever, prezident Truman to však nedovolil a vojska OSN se zastavila u 38. rovnoběžky. Následovala vleklá poziční válka, kterou 27. července 1953 ukončilo příměří a vznik demilitarizovaného pásma. Jednání o příměří komplikovala řada faktorů, včetně otázky výměny zajatců. Jak uvádí Jonathan Spence, dvě třetiny čínských zajatců na Jihu odmítaly repatriaci do ČLR.
Válka přinesla obrovské oběti v řadách vojáků na obou stranách i v řadách civilního obyvatelstva. Odhaduje se, že zahynulo kolem tří miliónů osob. ČLR, která postupně do Koreje poslala více než dva milióny mužů ve zbrani, nikdy nezveřejnila věrohodná čísla. Podle amerických odhadů bylo v bojích zabito nebo zmizelo na šest set tisíc čínských vojáků. V Koreji zahynul i Mao Ce-tungův syn Mao An-jing. Obrovské ztráty způsobila taktika „lidských vln“, při níž čínské oddíly vzdorovaly lépe vyzbrojenému nepříteli pouhou početní převahou a fanatickou odvahou, s níž se vrhaly do boje. Čínská armáda také trpěla problémy se zásobováním vojenským materiálem (potravinami a teplým oblečením). Čínští vojáci tak umírali nejen v boji bez výzbroje, ale také v důsledku podvýživy a nedostatečného ošacení v mrazech korejské zimy.
Čínská propaganda o udatných vojácích a nepříteli USA
O problémech s logistikou se v ČLR pochopitelně veřejně nemluvilo. Válka, v čínštině označovaná jako válka „proti Americe a na pomoc Koreji“ (kchang-mej jüan-čchao 抗美援朝), se stala hlavním tématem čínské propagandy, která události interpretovala jako pokus USA přepadnout Čínu a znovu zde rozpoutat válku. Čínská propaganda zpočátku vybízela především k pocitu sounáležitosti s „bratrským korejským lidem“ v duchu socialistického internacionalismu. Brzy se přidal také apel na vlastenecké cítění a z čínských vojáků se stali národní hrdinové a „lidé nejvíce hodni obdivu a lásky“, jak v té době napsal v emotivním fejetonu armádní spisovatel Wej Wej. (Mimochodem jeho dílo mají středoškolští studenti v ČLR dodnes jako povinnou četbu.)
Korejská válka se pro komunistické vedení stala záminkou k militarizaci země a posloužila mu k upevnění mocenského monopolu. Komunisté vysvětlovali všechny problémy, s nimiž se potýkal nedávno založený stát, jako důsledek války. Obyvatelstvo stmelili mobilizací v boji proti špiónům a záškodníkům; pod záminkou ochrany vlasti likvidovali skutečné i domnělé nepřátele nového politického zřízení. Historik Frank Dikötter v souvislosti s tím hovoří o počátku 50. let jako o období „velkého teroru“.
Vedle upevnění absolutní moci doma dokázala ČLR zásluhou obratné propagandy paradoxně posílit své pozice i mezinárodně. Bez ohledu na ztráty na lidských životech, rozvrat způsobený nelítostnými boji a patovou situaci neukončené války získala ČLR obdiv za to, že jako „slabý” stát zvítězila nad nejsilnější armádou světa. Adorována byla především v rozvojových zemích.
Hrdinství a sebeobětování čínských „dobrovolníků“ a jejich (z hlediska historiků problematické) vítězství nad silnějším nepřítelem se stalo součástí čínského národního mýtu a také základem zcela výjimečných vztahů mezi ČLR a KLDR. Vzpomínkové akce u příležitosti výročí vstupu čínských vojsk do Koreje se v ČLR konají pravidelně každý rok. Načasované jsou na 25. října, kdy čínští vojáci překvapili jihokorejský oddíl u Ondžongu (Onjongu) a po krátké srážce jej zničili.
Do obecného povědomí v ČLR se oficiální verze výkladu „udatných bojů v Koreji” dostává prostřednictvím emotivního zpracování ve filmech. Za posledních šedesát let jich byla natočena celá řada. Nejnovější z nich, velkofilm hollywoodského typu s názvem Kumsong (金剛川) podle místa jedné z posledních bitev korejské války, se objevil v kinech jako součást vzpomínkových akcí v letošním roce.
Mimořádné oslavy s Kimem
Výročí „války proti Americe a na pomoc Koreji“ se v ČLR nepřestalo slavit ani poté, co země vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO) a navázala těsné ekonomické styky s USA. Stalo se však postupně především příležitostí vyjádřit poděkování válečným veteránům a vzpomínkové akce převážně nebyly v médiích prezentovány jako události mimořádné důležitosti. U příležitosti 50. výročí tehdejší generální tajemník Ťiang Ce-min sice přednesl dlouhý projev, vzpomínku na hrdinský boj čínských vojáků však přetavil ve výzvu k tomu, aby čínský lid stejně obětavě pracoval na ekonomických reformách a modernizaci země.
Letošní kulaté výročí se naproti tomu slavilo s nebývalou okázalostí a vzpomínkové akce nesly zřetelné mezinárodněpolitické poselství. Začaly již koncem září, krátce před státním svátkem ČLR, kdy byly do Šen-jangu v severovýchodní Číně s velkou pompou letecky přepraveny ostatky 117 čínských vojáků, nedávno nalezené na území dnešní Korejské republiky. Čínské bulvární noviny s úzkými vazbami na Komunistickou stranu Číny Global Times události věnovaly několik článků s odkazy k napjatým vztahům mezi USA a ČLR.
Hlavní oslavy začaly letos 21. října, kdy Si Ťin-pching poslal do KLDR květiny k uctění památky padlých čínských vojáků, pochovaných na Hřbitově mučedníků Čínské lidové dobrovolnické armády v oblasti Hečchang. Hold čínským vojákům vzdal osobně i korejský vůdce Kim Čong-un (o němž se v zahraničním tisku uvádí, že donedávna těmto vzpomínkovým akcím nepřikládal větší význam). Global Times hodnotí pietní akt za účasti Kima jako:
Signál světu, že přátelství a vzájemná důvěra Číny a KLDR jsou pevné navzdory vnějším tlakům“, a „zdůraznění antiimperialistické, antihegemonistické a sebeobranné povahy této války.
Další významnou součástí vzpomínkových akcí, o nichž bohatě referoval čínský tisk, byla Si Ťin-pchingova návštěva v Čínském lidovém muzeu vojenství v Pekingu, kde v doprovodu členů politbyra shlédl jubilejní výstavu s příznačným názvem „Pamatovat na velkolepé vítězství, bránit mír a spravedlnost!“ a přednesl projev o potřebě vlastenectví.
„Významný projev“ generálního tajemníka
Hlavní vzpomínkovou akcí byl nicméně Si Ťin-pchingův slavnostní projev 23. října ve Velké síni lidu, který za přítomnosti členů politbyra a dalších významných představitelů strany a státu moderoval premiér Li Kche-čchiang. Mezi posluchači byli váleční veteráni, představitelé armády i další hosté. Čínský tisk avizoval projev několik dní dopředu jako další v řadě Si Ťin-pchingových „významných projevů“ (čung-jao ťiang-chua). Ty fungují jako programové dokumenty, v nichž se rýsuje nová politika strany, a následně i materiál pro potřeby politické výchovy. Celou událost vysílala státní televize a záznam se nakonec ocitl také na Youtube, který je v ČLR legálně nedostupný. Projev vzápětí uveřejnila tisková agentura Sin-chua ve zkrácené podobě i v úplném znění se zdůrazněním pasáže, v níž Si Ťin-pching říká:
Slavné vítězství ve válce proti Americe a na pomoc Koreji je navždy zaneseno do historie čínského lidu…., do historie míru, rozvoje a pokroku lidstva!
Si poté vyjádřil účast padlým a přeživším vojákům, tedy „těm nejmilovanějším“, a zdůraznil nehynoucí památku a obdiv k jejich utrpení, zásluhám a statečnosti.
Patos Si Ťin-pchingova projevu dokreslují výroky typu „duch války proti Americe a na pomoc Koreji je věčný v čase i prostoru, stále se obnovuje a je třeba jej po generace dál předávat a rozvíjet“.
„Slavné vítězství“ v korejské válce, pochopitelně dosažené pod vedením Komunistické strany Číny, Si dále zasadil do širších historických souvislostí a spojil je s narativem národní hanby a ponížení. Někdejší hlavní motiv vstupu čínské armády do války – „internacionalistickou pomoc“ v rámci socialistického tábora – již nezmínil. Zato prohlásil, že vítězství v korejské válce se „stalo milníkem na cestě čínského národa k velkému znovuzrození“:
Čínský lid smetl … století ponížení, které utrpěl za opiových válek a naprosto se zbavil označení ‚nemocný muž Východu’.
Si Ťin-pching také, jak je v jeho projevech zvykem, vyzvedl zásadní význam vedoucí úlohy strany, státní bezpečnosti a jednoty myšlení všeho lidu. Dále hovořil jedním dechem o obraně světového míru, o „bojovém duchu neporazitelné čínské armády“, a aby logické rozpornosti projevu nasadil korunu, prohlásil, že vítězství v korejské válce je dalším důkazem toho, jak „spravedlnost musí zvítězit nad hrubou silou a mírový rozvoj je přívalem historie, který nelze zastavit“.
S tím, jak téměř padesáti minutový projev pokračoval, nabíral i na bojovnosti. Si Ťin-pching věnoval značný prostor síle čínské armády, která „přemohla po zuby ozbrojeného soupeře a rozbila mýtus o neporazitelnosti americké armády“ v době, „kdy Amerika ještě byla nesrovnatelně silnější než Čína“, a naznačil tak, že dnes, kdy je Čína mnohem silnější, by byl úspěch ještě drtivější. Na adresu blíže neurčených agresorů nakonec prohlásil, že „čínský lid dobře ví, že při zacházení s agresory je potřeba použít jazyk, kterému rozumí, to znamená válkou zastavit válku, bojem zastavit zbraně, vítězstvím dosáhnout míru a respektu.“ V této souvislost Si Ťin-pching vykreslil obraz statečného čínského národa, který je sice mírumilovný, ale umí bojovat a nepřítele se nebojí:
Nikoho neprovokuje, ale také se nikoho nebojí, ani za nejhorších nebezpečí se mu neroztřesou kolena, neohne se v pase a nelze ho zastrašit ani porazit.
V Si Ťin-pchingově válečnické notě zaznívá také jasná výhružka na adresu Tchaj-wanu a možná i Sin-ťiangu a Tibetu:
Čína se nikdy nestane hegemonem a nebude se rozpínat… avšak nebude nečinně přihlížet, pokud utrpí suverenita země, její bezpečnost a zájmy rozvoje. Pak nedovolí žádnému jedinci ani žádné žádné síle, aby rozdělila posvátnou půdou naší vlasti. Pokud by nastala takto závažná situace, čínský lid se vrhne do frontálního útoku!
Nakonec Si prohlásil:
Jsme nejpevnější ze všech a máme největší sebevědomí. Semkněme se ještě pevněji kolem ústředního výboru strany, šiřme dál ducha velké války proti Americe a na pomoc Koreji, mužně a energicky pokračujme v zápase a cestě vpřed k všestrannému vybudování socialistické moderní země, k čínskému snu velkého znovuzrození čínského národa!
Projev jako celek i jeho závěrečná slova předvádí sílu a sebejistotu. Otázka je, nakolik se jedná o skutečnou sílu a nakolik je tato militantní rétorika, kterou Si založil na překroucené verzi traumatické historie korejské války, projevem nejistoty a obav. Skutečnost, že podle zjištění China Digital Times orgány čínské cenzury vydaly přísné nařízení projev žádným způsobem neupravovat a nekrátit podle vlastního uvážení, svědčí o úzkostlivé snaze udržet slova generálního tajemníka pod absolutní kontrolou. Tato snaha pak budí otázku, zda Si Ťin-pchingova silná slova nejsou projevem slabosti.