Si Ťin-pchingova návštěva minulý týden v Moskvě navazovala na jeho setkání s Putinem v Pekingu loni v únoru, pár týdnů před zahájením ruské invaze na Ukrajinu. Oba samovládci podepsali v Moskvě společné prohlášení, formou i obsahem analogické k jejich „olympijské“ deklaraci o partnerství „bez hranic“ před rokem v Pekingu.
Eurasijské partnerství a indopacifické společenství
Během roku mezi oběma summity se ovšem podstatně změnil mezinárodní kontext. Ruský vpád na Ukrajinu podrobil zatěžkávací zkoušce Si Ťin-pchingovu a Putinovu vizi „nového typu“ mezinárodních vztahů. Agrese narazila na houževnatý odpor Ukrajinců a vyvolala nečekanou vlnu solidarity v demokratickém světě. Mimo jiné vlila novou krev do žil Severoatlantické alianci, hlavní Nemesis obou autokratů, o níž ještě krátce předtím prohlašoval francouzský prezident Macron, že podlehla mozkové mrtvici.
Oproti minulému setkání tak bylo zřejmé, že budování „multipolárního“ světa bude pro Moskvu i Peking složitější, než se mohlo zdát v olympijské euforii před rokem. Názorně to podtrhla neohlášená paralelní návštěva japonského premiéra Fumio Kišidy v Kyjevě, kam přiletěl doslova po „indopacifické“ ose se zastávkou v indickém Dillí. Paralelní summity v Moskvě a Kyjevě s účastí vrcholných představitelů Číny a Japonska výmluvně ilustrovaly opětovné štěpení světa do dvou velkých geopolitických bloků – čínsko-ruského „eurasijského“ partnerství na jedné a euroatlantického a indopacifického společenství na druhé straně.
Mírový plán pro válečného zločince
Oproti loňsku tak moskevský summit přinesl svým protagonistům i jisté praktické komplikace. V neposlední řadě se odehrál jen pár dnů poté, co na Putina vydal zatykač Mezinárodní soudní dvůr v Haagu pro válečné zločiny na Ukrajině. Ten byl jen poslední kapkou v narůstajícím reputačním riziku, které podpora Ruska pro Čínu představuje zejména v Evropě. Peking se s tím vypořádal po svém – krátce před summitem vydal „mírový plán“ plný obecných, částečně protichůdných a vesměs irelevantních frází s nulovým potenciálem vést k nějakému urovnání. Navenek nicméně umožňuje čínskému vedení prezentovat vrcholné setkání s obviněným válečným zločincem jako „mírovou misi“.
O urovnání „situace“ (Peking se stejně jako Moskva vyhýbá slovu „válka“) na Ukrajině tedy rozhodně nešlo. Čínský a ruský vůdce se v Moskvě sešli, aby projednali své představy o novém uspořádání mezinárodních vztahů, nadhozené před rokem v Pekingu, v rychle se zhoršující geopolitické situaci po invazi na Ukrajinu. Právě tato revizionistická agenda „reformy“ světového řádu je tmelem, který oba prezidenty spojuje a motivuje Peking k podpoře Ruska, i kdyby to mělo vést k narušení vztahů s ekonomicky mnohem důležitějšími partnery na Západě. Na rozdíl od Teng Siao-pchinga a jeho bezprostředních nástupců nepředstavuje pro Si Ťin-pchinga stěžejní ambici ekonomický růst Číny, ale její růst mocenský.
Vznešení muži zvláštního ražení
Čínský stranický tisk zdůrazňoval v komentářích k moskevskému summitu, že se odehrává na den přesně po první zahraniční cestě tehdy nového předsedy („prezidenta“) ČLR Si Ťin-pchinga do Moskvy v březnu 2013. Si se tehdy Putinovi svěřil, že ho pokládá za vůdce stejného ražení, jako je on sám. Oba prezidenti pak podle očitých svědectví prohloubili svůj osobní vztah během summitu APECu v říjnu téhož roku na Bali, kde spolu oslavili Putinovy narozeniny. Nový čínský ministr zahraničí Čchin Kang označil tento týden v komentáři k moskevskému summitu partnerství mezi oběma zeměmi termínem vypůjčeným z klasické čínské literatury za „vztah mezi vznešenými muži“ (君子之交). Je to silně personifikované pouto mezi dvěma vůdci, kteří se cítí být nositeli historického poslání.
Během své návštěvy v roce 2013 pronesl Si Ťin-pching na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) projev, v němž poprvé nastínil svou vizi budoucího světa vyjádřenou poněkud vágní frází „lidské společenství sdíleného osudu“. Ta se mezitím stala ústřední mantrou čínské zahraniční politiky (byť výraz „sdílený osud“, jenž by mohl znít příliš deterministicky, nahradila po čase „sdílená budoucnost“ – ovšem jen v překladech do cizích jazyků; v čínštině osudovost – 命运 – zůstává).
Sdílený osud závislosti
K tomuto konceptu, at už znamená cokoliv, se nakonec výslovně přihlásil i Putin, naposledy právě ve společné deklaraci v Moskvě minulý týden. Pro pořádek připomeňme, že v témže roce, kdy Si Ťin-pching předložil v Moskvě svou vizi nového světového řádu, zahájila náš „restart“ vztahů s ČLR i Zemanova („Rusnokova“) vláda v demisi jako patrně nejpošetilejší, a nejhůře načasovanou, zahraničně politickou iniciativu v dějinách samostatného českého státu.
Za deset let budování „lidského společenství sdíleného osudu“ i osobního vztahu mezi Putinem a Si Ťin-pchingem se dále prohlubovala nerovnováha mezi jejich zeměmi. Zejména po roce 2014, kdy bylo Rusko nuceno obrátit se pod tíhou sankcí po anexi Krymu prudce směrem k Pekingu, skokově vzrostla závislost Moskvy na Číně. Po loňské invazi na Ukrajinu se tato závislost rychle stává fatální. To podtrhly i záběry z moskevského summitu, zejména v podání Čínské ústřední televize CCTV. Ta se doslova vyžívala v šotech, na nichž Si řeční a Putin si snaživě dělá zápisky jako nějaký školák.
V nevyváženém vztahu mezi Ruskem a Čínou však zůstává přinejmenším jedna oblast, kde jsou si obě země rovnými „partnery“. Prakticky všechny klíčové dokumenty podepsané mezi oběma státy od roku 2014 obsahují pasáž o společném odporu proti „barevným revolucím“. Těmi obě strany rozumí demokratizační hnutí v zemích ve svém sousedství, namířená proti autoritářským a zkorumpovaným režimům, zpravidla s vazbami na Peking či Moskvu, případně obojí.
Všechny barvy revoluce
Ve společném prohlášení ze summitu minulý týden je příslušná pasáž zařazená do druhé části věnované otázkám bezpečnosti. Explicitní formulace zasluhuje doslovnou citaci:
„Obě strany se dohodly na každoročním setkání ministrů veřejné bezpečnosti a vnitra a na posílení spolupráce při vymáhání zákona v oblastech, jako je prevence ‚barevných revolucí‘.“
Termín „barevné revoluce“ se vžil po „oranžové revoluci“ na Ukrajině v roce 2004, která byla předzvěstí Euromajdanu o deset let později a nakonec i současné války. Odpor proti podobným emancipačním hnutím zdola vypovídá lépe než co jiného o podstatě „partnerství“ Ruska a Číny a jejich postoji k válce na Ukrajině, jakož i dalším potenciálním krizím.
Jakékoliv demokratizační hnutí v jejich blízkém i vzdálenějším sousedství budou obě eurasijské mocnosti vykládat jako „barevné revoluce“ rozdmýchávané „hegemonistickým“ Západem. Demokratické společenství bude naopak podobná hnutí přirozeně podporovat, ať už politicky, nebo materiálně. To bude jen dále živit paranoiu v Moskvě a Pekingu. Tato „systémová rivalita“ a její strukturální projevy budou automaticky prohlubovat současné geopolitické štěpení do dvou velkých bloků.