Starý normalizační vtip praví, že podle nejnovější zprávy agentury TASS je červený čtvereček vlastně modré kolečko. Často se mi ten bonmot vybaví při výrocích některých našich politiků. Naposledy, když pan Hamáček v rozhovoru pro Deník N nastolil navzdory všem známým skutečnostem odvážnou hypotézu, že zesnulého předsedu Senátu Jaroslava Kuberu uštvali nikoliv Hrad a čínská ambasáda, ale jeho kolegové v Senátu.
Výrok netřeba dále rozebírat, zaslouženou pozornost si již po zásluze vydobyl na sociálních sítích. Rád bych se nicméně zastavil u jiného Hamáčkova tvrzení, jež zůstalo v záplavě dalších perel neprávem opomenuto. Pan předseda a místopředseda soudí, že Kuberův nástupce Miloš Vystrčil “přepisuje plánovanou návštěvou na Tchaj-wanu českou zahraniční politiku” a 30 let česko-čínských vztahů po roce 1989, resp. 1993.
Jedna Čína podle Prahy a Pekingu
Konkrétně prý Vystrčil narušuje naši politiku jedné Číny, již uznávaly všechny dosavadní české vlády od vzniku samostatného státu v roce 1993. Panu ministrovi se tu popletlo několik věcí dohromady. Návštěva Tchaj-wanu *naši* politiku nijak nenarušuje – ostrov za ta léta navštívila celá řada parlamentních delegací, a *česká* “politika jedné Číny” nikde nestanoví, jací čeští představitelé na Tchaj-wan mohou, a jací už nikoliv.
Vystrčilova návštěva může maximálně narušit *čínskou* politiku jedné Číny, podle níž by na Tchaj-wan nemohl jet žádný oficiální představitel našeho ani jiného svrchovaného státu. Česká republika si ovšem od uznání principu jedné Číny před třiceti lety důsledně vyhrazuje právo na jeho samostatnou interpretaci a na svou *vlastní* “politku” jedné Číny, v podstatných bodech odlišnou od té čínské. V rámci naší “politiky” se nijak nevyjadřujeme ke konkrétnímu státoprávnímu uspořádání ve Východní Asii, což nám ostatně ani nepřísluší – podobně, jako Pekingu nepřísluší zasahovat např. do státoprávního uspořádání v bývalém Československu.
Česká republika bere zdvořile na vědomí, že ČLR zastává svoji interpretaci principu jedné Číny, podle níž nárokuje vládu nad ostrovem, který fakticky nekontrolovala ani jediný den své existence. Česká politika jedné Číny se k této interpretaci Pekingu dále nevyjadřuje, a čile pěstuje styky s Tchaj-wanem, které jsou mimochodem násobně produktivnější než naše vztahy s ČLR. Hamáček si prostě při kritice Vystrčila plete českou a čínskou “politiku jedné Číny” a de facto se hlásí k její čínské podobě. To je u místopředsedy vlády a ministra vnitra (České republiky, jen tak pro pořádek) dost na pováženou. (U předsedy ČSSD to zas až tolik překvapit nemůže; u této funkce to v posledních letech vypadá spíše jako kvalifikační předpoklad.)
Přepisování zahraniční politiky
K přepisování české zahraniční politiky nicméně již dobrých sedm let skutečně dochází, za vydatného přispění pana Hamáčka a jeho přátel na Hradě a ve Smíšené česko-čínské komoře vzájemné spolupráce. Novou zahraničně politickou orientaci na ČLR, jež vešla ve známost jako “restart”, zahájila v roce 2013 Rusnokova “úřednická vláda”, jmenovaná, a pak i úřadující, na hraně ústavy bez důvěry parlamentu, toliko z milosti a přízně prezidenta Zemana. Ústavní poměry v té době připomínaly spíše dysfunkční konstituční monarchii nežli parlamentní demokracii.
Ani Zeman ani Rusnok, a dokonce ani Sobotka v čele regulérní vlády ČSSD o rok později, zásadní revizi české zahraniční politiky neavizovali ve volebních kampaních ani v programových prohlášeních. Jak dokládá Prof. Lomová ve své nové analýze, prudká změna politiky k ČLR se přes vzletnou rétoriku zainteresovaných politiků fakticky neodrazila ani v normativních dokumentech ministerstva zahraničí. Změna kurzu proběhla mimo běžné kanály formulování zahraniční politiky, bez širší diskuze a základního politického konsensu. Tak trochu pokoutně, prostě jako projekt jedné zájmové skupiny, jež si v jistém okamžiku zajistila podporu několika nejvyšších představitelů v zemi.
Štěpení bloků
K „přepsání“ české zahraniční politiky s Čínou navíc došlo přesně v okamžiku, kdy se začalo mezinárodní postavení ČLR rychle měnit po nástupu současného generálního tajemníka ÚV KS Číny (2012) a předsedy (prezidenta, 2013) ČLR Si Ťin-pchinga. Jeho represivní domácí a asertivní zahraniční politika vedla k prohlubujícímu se rozkolu s demokratickou částí mezinárodního společenství, a také ke stále zřetelnějšímu štěpení tohoto společenství na dva základní bloky podle postoje k roli Pekingu v současném světě.
Symbolickým projevem tohoto štěpení se v minulém týdnu stala mezinárodní reakce na uvalení čínského zákona o státní bezpečnosti na autonomní Hongkong. Bezprecedentní zákon, který mj. zahrnutím prvků extrateritoriální jurisdikce kriminalizuje svobodu projevu občanů jiných zemí kdekoliv na světě, vmžiku podpořila rezoluce 53 převážně autoritářských států v Radě pro lidská práva při OSN v Ženevě. Rezoluci formálně předložila Kuba, ale její text je dostupný pouze na stránkách čínského zastoupení v Ženevě, takže se zdá, že si ho Peking napsal sám – a hned také zmobilizoval úctyhodný špalír spřátelených režimů na jeho podporu.
Politika přepsaná na frašku
Zákon o státní bezpečnosti v Hongkongu naopak odsoudila skupina 27 demokratických zemí, převážně z Evropy. Česká republika mezi nimi nápadně chybí. V klíčovém okamžiku a v klíčové otázce nedokázala zaujmout jednoznačné stanovisko a postavit se na stranu spojenců, lidských práv a demokracie. Toto křiklavé selhání je jasným signálem, že česká zahraniční politika se za posledních sedm let skutečně zásadně proměnila. Její polistopadový náboj a ukotvení ve společenství západních demokracií se otřásají v základech.
Je dost dobře možné, že jistá část veřejnosti takové “přepisování” české zahraniční politiky podporuje. Velká část veřejnosti s ním ale zjevně nesouhlasí. Rozhodně je to téma, které by stálo za otevřenou diskuzi. Minimálního společenského konsensu se těžko dobereme v situaci, kdy se geopolitická orientace země oktrojuje občanům zákulisními machinacemi. Zvlášť když se takové “operace” dost často zvrtnou v bizarní frašku, jako bylo zmizení prezidentova čínského poradce Jie Ťien-minga nebo nebo nedávný výhružný dopis z čínské ambasády.