Jak se Čína stává čím dál tím větším hráčem na globálním poli, stoupá i její touha po vlivu ve světě. Jedním z velmi efektivních způsobů, jak jej získat, je i rozvojová pomoc. Největším dárcem zahraniční pomoci jsou stále Spojené státy, to se ale začíná měnit. Na rozdíl od USA ale čínská vláda svůj rozpočet na rozvojovou pomoc tají. Proto se skupina více než 100 akademiků rozhodla strukturu a objem čínské zahraniční pomoci celkem přesně určit a letos v říjnu publikovali po pěti letech práce rozsáhlou studii. Ta ukazuje, že skutečná rozvojová pomoc (kritéria viz níže) činí z celé částky jen zlomek a že největším recipientem je Rusko.
Velký rozhazovač Si Ťin-pching
Nová studie od neziskové organizace AidData z letošního října ukazuje, že Čína v období mezi lety 2000 a 2014 věnovala na zahraniční pomoc 354 mld. dolarů (data o výši pomoci putující do KLDR nejsou známa, vědci toky nedokázali vystopovat), zatímco USA ve stejném období pouze o 40 mld. dolarů více. To je poměrně značný nepoměr, vezmeme-li v potaz fakt, že Čína je stále menší ekonomikou než USA, a hlavně pokud hodnotíme oba dárce z pohledu HDP na hlavu. Tam Čína zaostává o více než 40 tisíc dolarů na osobu. Přesto je možné, že ČLR už dnes vydává na zahraniční pomoc více než Amerika.
Velká část čínské veřejnosti se přitom k výdajům v zahraničí staví skepticky. Zatímco Čína bojuje se základními problémy, jako je nedostatek hygienických zařízení, posílá stovky miliard do ciziny. Si Ťin-pching si dokonce v souvislosti s půjčováním a posíláním peněz do zahraničí vysloužil přezdívku “Velký rozhazovač” (ta sa-pi, čín. da sabi 大撒币), která zní velmi podobně jako oblíbená čínská urážka (ta ša-pi, čín. da shabi 大傻屄). Téma je natolik citlivé, že toto spojení začali čínští cenzoři blokovat, a nyní by dokonce mělo být cenzurováno i slovní spojení “rozhazovat peníze”.
Co je to ODA a OOF a proč je to důležité?
Proč tedy posílají čínští komunisté do zahraničí tolik pomoci, když samotný čínský lid to pobuřuje? Podle výzkumu AidData není motivací jen získat vliv ve světě, ale jde hlavně o ekonomické zájmy. Čína totiž peníze dává především tam, kde jsou pro ni důležité suroviny, proto bylo ve zkoumaném období na první příčce příjemců Rusko. To dostalo 36,6 mld. dolarů, následoval Pákistán s 24,3 miliardami a Angola s 16,6. Všechno země s velkým nerostným bohatstvím. Na rozšiřování jeho těžby a s tím související infrastruktury, jako jsou přístavy, silnice, železnice a elektrárny také obvykle peníze jdou. Zároveň si ČLR často prosadí, aby stavební projekty měly čínské dodavatele nebo subdodavatele. Tím pádem se alespoň část peněz vrací do Číny ihned.
Takto ale oficiální rozvojová pomoc (ODA, Official Development Aid) podle definice OECD nevypadá. Jedná se o tzv. jiné oficiální toky (OOF, Other Official Flows). Rozdíl je v tom, že zatímco ODA je obvykle nějakou kombinací grantů a levných půjček a vyžaduje konkrétní výsledky a podmínky k získání, OOF je velmi vágní termín. V čínském případě jako OOF výzkumníci označují dlouhodobé půjčky téměř na úrovni tržních cen. Ty tvoří v čínském případě 79 % celkového objemu “zahraniční pomoci”. Oproti tomu u Spojených států je to jen 7 %. Čína tak pod rouškou rozvoje chudší části světa (do které ale paradoxně stále sama patří například mnohem víc než Rusko) vysává nerostné bohatství za podmínky nevýhodné pro místní a za účasti svých firem. Zároveň měrou svého zapojení získává v cílových zemích vliv především mezi elitami. Jelikož jde totiž většinou o půjčky, nedluží Číně rozvojové státy jen laskavost (jako u USA), ale i peníze.
Nová éra pro rozvojový svět
Čína půjčuje. Hodně. A dost často tam, kde Mezinárodní měnový fond (MMF) půjčovat nemůže . Hlavní rozvojová mezinárodní instituce totiž obvykle vyžaduje poměrně jasná a striktní pravidla, jimiž finanční injekce podmiňuje. Snaží se alespoň formálně požadovat, aby se cílové země demokratizovaly, liberalizovaly a přestala se v nich porušovat lidská práva. O nic takového Číně ale nejde. Pro ni je důležité, aby ji partnerské režimy nekritizovaly a byly otevřené hospodářské a politické spolupráci podle čínských představ. Konkurence čínské rozvojové pomoc je natolik úspěšná, že MMF začíná své požadavky mírnit.
Přes svoji dostupnost jsou čínské půjčky pro své vyšší úroky potenciálním rizikem pro stabilitu cílových režimů. Západ negativní efekt půjček pochopil, a proto dává spíše granty. Jako příklad může posloužit Venezuela, které se částečně zhroutila i pod tíhou neobsluhovatelného dluhu, nebo Srí Lanka, která je až po uši zadlužená kvůli půjčkám a rozvojovým projektům převážně od ČLR. Těmto a dalším režimům jako třeba Zimbabwe hrozí kvůli čínským půjčkám venezuelský či ještě horší scénář ve výhledu 10 či 15 let. Tím by paradoxně mohlo dojít k ohrožení čínských zájmů v rozvojovém světě.
Přesto z výzkumu vyšlo jedno malé pozitivní překvapení. 21 % označených za ODA z čínské rozvojové pomoci skutečně funguje a do určité míry nezištně pomáhá k rozvoji zemí se stejnou či vyšší efektivitou, než je obvyklé u západních donorů. Také nově Čína začíná peníze posílat transparentněji skrze mezinárodní instituci – i když se jedná o Asijskou investiční banku pro infrastrukturu, která vznikla v loňském roce jako čínská snaha o vytvoření protiváhy k MMF. Možnou příčinou této změny je právě vědomí neudržitelnosti půjček v zemích, které nejsou schopné splácet.
Bude rozhodně zajímavé sledovat, zda se Čína rozhodne jít cestou Západu, nebo bude pokračovat v tajení svého rozvojového rozpočtu a v praxi silného zastoupení OOF v celkovém objemu pomoci. Dokud ale budou čínští komunisté motivováni především získáváním jasných ekonomických benefitů ideálně v krátkodobém či střednědobém výhledu, nedá se razantnější změna očekávat.