„Šangrila“ v boji za ekonomický rozvoj Číny

Tibet je na Západě často nahlížen jako jakýsi pozůstatek „bájné Šangrily“, kde většina populace žije v klášterech coby mniši nebo praktikující laici a jejich život je na hony vzdálen moderní realitě. Podobný stereotypní pohled na Tibet je však běžný i v ČLR samotné, pouze oficiální propaganda zde o něco více zdůrazňuje aspekt „zaostalosti“ a potřeby oblast „modernizovat“, tedy „civilizovat“.

Vy jste taky kolonizovali

Čínská propaganda připomíná, jak západní kolonizátoři „civilizovali divochy“ v Americe, Africe, Austrálie či jižní Asii. Pro ČLR to je jeden z argumentů uplatňovaných nejen k ospravedlnění opatření v Tibetu či Sin-ťiangu, ale v poslední době i k ospravedlnění čínské tzv. „rozvojové pomoci“ poskytované chudším zemím od Asie až po jižní Ameriku v rámci projektu Pás a stezka. O tom, jaké místo má v rámci této globální čínské iniciativy jeden z nejchudších regionů samotné ČLR, Tibet, se pro indický portál Himal vyjádřil uznávaný tibetský historik působící na University of British Columbia, Tsering Shakya.

“Rozvoj západu”, závislost na pomoci vlády

V rámci ČLR panují ohromné rozdíly mezi rozvinutými městy na východním pobřeží a celkově východní polovinou země, a její polovinou západní, kam mimo jiné spadají chudé provincie Kan-su a Čching-chaj (z velké části tvořené autonomními prefekturami a okresy různých menšin) a dále autonomní oblasti jako Ning-sia a právě Tibet a Sin-ťiang. Již za prezidenta Chu Ťin-tchaa byl proto odstartován velký projekt „rozvoje západu“ (číns. si-pu kchaj-fa), který byl zaměřen primárně na rozvoj infrastruktury v těchto oblastech. Celý projekt byl financovaný z dotací přidělovaných centrální vládou, na nichž jsou tyto regiony i přes nyní již dobře rozvinutou zejména dopravní infrastrukturou, stále závislé. Jak však zmiňuje v rozhovoru Tsering Shakya, Tibet hraje svoji roli i v rámci zmíněného nového globálního projektu Pás a stezka – má být především spojnicí mezi Čínou a Nepálem, s nímž má být během několika let propojen nově budovanou železnicí.

Něco za něco: pokrok za práva

Tsering Shakya upozorňuje na to, že mnozí komentátoři i mimo ČLR, hodnotí to, co se děje v Tibetu a nyní částečně i muslimském Sin-ťiangu, jako nutnou daň modernizaci a rozvoji. Lidé se odvrací od tradice (a náboženství) a orientují se na život v moderním světě. To je pohled, který je podle Shakyi v souladu s oficiální čínskou politikou identity vázané na náboženství. Obyvatelé Sin-ťiangu (ať už Ujguři nebo další národnosti, jako Kazaši, Tádžikové apod.) jsou primárně nahlíženi jako muslimové, Tibeťané zase jako buddhisté. V rámci boje proti náboženskému fundamentalismu tak má čínská vláda vždy po ruce vhodné argumenty, jak represivní politiku v těchto oblastech ospravedlnit. To se sice mnohem více týká muslimského Sin-ťiangu, ale historie náboženských represí v Tibetu je minimálně stejně pestrá. Navíc když je národní identita nahrazena identitou náboženskou, lidé v rámci komercializace a sekularizace společnosti podporované navíc vládní politikou a neustálými represemi ztrácejí vědomí distinktivní identity a snadněji přijmou zastřešující identitu „čínskou“ (coby Čung-kuo-žen, obyvatelé Číny).

Co si myslí Tibeťané? Nikdo neví

Pokud jde o pohled Tibeťanů na prudký rozvoj infrastruktury v oblasti v posledních dvaceti letech a hodnocení projektu Pás a stezka, Shakya upozorňuje na to, že je prakticky nemožné zjistit jakákoli data. Do tibetských oblastí nemají přístup nejen cizí novináři, ale ani badatelé, kteří by zde mohli provádět terénní výzkumy. Navíc zde panuje tvrdá cenzura, která se zdaleka netýká jen oficiálních médií, ale celého internetu, a zasahuje i do soukromého života každého obyvatele prostřednictvím neustálého monitorování, špiclování a policejních a vojenských kontrol.

Tibeťané, kteří jsou zaměstnaní ve státní správě, tedy přirozeně budou projekt hodnotit kladně. Podle Shakyi bude hodnocení spíše kladné i z pohledu tibetských obchodníků a podnikatelů, protože možnosti a celkově ekonomická situace v Tibetu se v posledních dekádách nepochybně zvedly. Negativní dopady jsou však patrné hlavně na venkově, kde se obyvatelstvo – rolníci a pastevci – živí převážně zemědělskou produkcí. Tam život zůstal z velké části nezměněn a tito obyvatelé nedisponují finančními prostředky, aby mohli požívat výhod „moderního života“, který čínské projekty přinášejí. Problémem je např. i znečištění životního prostředí a těžba nerostných surovin v Tibetu, která vyvolává časté protesty místních obyvatel.

Úpadek kultury i jazyka

Celkově podle Shakyi rozvoj infrastruktury dále přispívá k úpadku tibetské kultury a oslabení národního povědomí Tibeťanů, což lze chápat jako vědomou strategii čínské vlády na postupné uvolnění „nacionalistických“ tenzí v oblasti. Shakya zmiňuje mimo jiné úpadek tibetského jazyka, který byl sice v 80. letech v rámci ustavení „skutečné autonomie“ v Tibetské autonomní oblasti uzákoněn coby oficiální úřední jazyk TAR, ve skutečnosti tak ale nyní již dávno nefunguje, protože v praxi se nikdo ve státní správě ani obchodě bez čínštiny neobejde (naopak Číňané ve státní správě TAR tibetsky umět nemusejí). Užívání tibetštiny tak upadá v podstatě zcela „přirozeně“, aniž by bylo potřeba tibetštinu nějak znevýhodňovat pomocí zákonů či politiky.

Tibet rozkouskovaný

K erozi tibetské identity dále přispívá důraz na regionální/lokální identity, který prosazuje čínská vláda prostřednictvím své politiky, což je jasně vidět např. v cestovním ruchu, ale také v akademické oblasti. Zde, jak Shakya upozorňuje, i mnozí západní antropologové přijímají názor, že neexistuje „jeden Tibet“ (tibetsky „velký Tibet“ – bö čchenpo, který zahrnuje tři tradiční oblasti, Ü-cang, Amdo a Kham, nyní rozdělené mezi TAR a několik čínských provincií) ani Tibeťané jako jeden národ.

Shakya připouští, že tato pan-tibetská identita je konstrukt využívaný v rámci tibetského nacionalismu. Je to nicméně identita historicky sdílená obyvateli i mimo dnešní TAR, jak podle Shakyi ukázal i nedávný případ požáru v hlavním chrámu ve Lhase, po němž reakce Tibeťanů ze všech oblastí „velkého Tibetu“ ukazovaly na silné pouto k tomuto centru tibetského buddhismu a ke Lhase coby pomyslnému srdci Tibetu.