Čínské investiční fórum se stalo za léta svého konání neodmyslitelnou součástí pražské intelektuální scény. Jedenkrát do roka se sjedou přátelé z Čínské lidové republiky a dalších bratrských zemí tábora míru, tentokrát pod hlavičkou 16+1, aby na Pražském hradě rokovali o jednom z nejzazších tajemství lidského bytí, čínských investicích v České republice.
Ty současně jsou i nejsou, zjevují se v prchavých záblescích vyvoleným jedincům, jako je Jaroslav Tvrdík, aby hned zase záhadně mizely i s investičními poradci, zanechávaje za sebou nesplacené směnky a hory dluhů.
Kdo je kdy pochopí? Žádný filozof je dosud nedokázal vysvětlit, ba ani popsat. Snahy o jejich účetní vyjádření ztroskotaly dříve, než stačíš vyslovit magickou formuli C-E-F-C…
Vybraná společnost na Pražském hradě svádí rok co rok intelektuální zápas v hrdinném úsilí popsat nepopsatelné. Letos jim přispěchal na pomoc prezident Zeman s pozoruhodným proslovem, nahlížejícím filozofický problém čínských investic z pohledu zenového buddhismu.
Po několika kóanech, kvantifikujících investice počtem leteckých linek a turistů, pravil mistr doslova:
“Když jsem věnoval čínskému prezidentovi jabloňový strom, řekl jsem mu, je snadné jíst jablka, ale daleko důležitější je sázet jabloně. Jsem rád, že i my sázíme těmito našimi setkáními jabloně.”
Sázení jabloně jako kvintesence transcendentního mystéria! Prosté i geniální zároveň.
V kuloárech vzbudil výrok zaslouženou pozornost. Mluvčí Ovčáček razil odvážnou teorii, že Zemanovo podobenství mohlo inspirovat čínského prezidenta k formulování “Si Ťin-pchingova myšlení o socialismu s čínskými rysy pro novou epochu”, jež bylo jako zásadní příspěvek do pokladnice marxismu leninismu loni na podzim na 19. sjezdu zaneseno do stanov KS Číny. Do těch byl prý málem zanesen i Zeman sám, ale v příslušné pracovní skupině panovaly pochybnosti, zda by nebylo vhodnější ho zahrnout do Dějin VKS(b).
Jeden z přítomných literárních vědců rozporoval převládající názor, že Zemanův výrok představuje žánrově zenový kóan, a prohlásil ho za poetickou formu haiku. Jiný učenec souhlasil s poetickou formou narace, ale zařadil ji do pozdního dadaismu.
Živé diskuze pokračovaly do večerních hodin. Pro vás, milí posluchači, z nich vyplývá následující životní poučení: I zdánlivě neřešitelné filozofické a existenciální problémy mohou mít překvapivě prosté řešení. Až se někdy ocitnete ve svízelné situaci, zkuste si jednoduše říci – Prostě ji zasadíme!