Sin-ťiang: Politická převýchova v „koncentračních“ střediscích

Za poslední měsíc se objevilo několik rozsáhlých zpráv o situaci v Sin-ťiangu, kde podle nezávislých novinářů, pozorovatelů i badatelů dochází k masové internaci turkického muslimského obyvatelstva do „převýchovných“ zařízení.

Východním Turkestánem: Milion Ujgurů na soustředění

Většina zdrojů uvádí, že se „převýchova“ (ťiao-jü čuan-chua 教育转化) týká v současné době již asi jednoho milionu obyvatel muslimského vyznání, převážně z řad Ujgurů a částečně také Kazachů, případně i dalších muslimských menšin obývajících území Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, známé také jako Východní Turkestán. Zaznamenaná svědectví osob, které touto „převýchovou“ prošly, nebo jejich rodinných příslušníků, hovoří o fyzickém i psychickém nátlaku či přímo týrání, výjimečně i úmrtí. Panují obavy z rozsáhlého porušování lidských práv a systematické diskriminace na základě etnické a náboženské příslušnosti.

China Digital Times 10. září zveřejnily shrnutí dosavadních informací k tématu, včetně odkazů na dosud publikované podrobné zprávy. Hlavním zdrojem informací jsou tři texty: 1) Investigativní reportáž ve Wall Street Journal, jejímiž autory jsou Eva Dou, Jeremy Page a Josh Chin, 2) rozsáhlá zpráva Human Rights Watch z 9. září, jež obsahuje četná osobní svědectví, a 3) odborný článek, který v časopise Central Asian Survey z databáze Taylor & Francis publikoval Adrian Zenz.

Koncentrační výcviková střediska

Adrian Zenz ve svém článku vychází převážně z analýzy oficiálních zdrojů, přičemž jeho cílem je, přes opakované popírání existence masových převýchovných zařízení v Sin-ťiangu ze strany čínských úřadů, tyto zdroje využít k doložení existence „lágrů“ a jejich rozsahu. Oficiální zdroje navenek existenci celého systému „politické převýchovy“ bez dalších komentářů negují, nicméně podrobná analýza veřejně dostupných dokumentů ukazuje, že zejména v posledních dvou letech významně vzrostl počet nejrůznějších „výcvikových“ (pchej-sün 培训) či „rekvalifikačních“ center, financovaných z vládních zdrojů. Některá z těchto center mají v názvu přímo „převýchovu“, jiná se tváří, že poskytují školení v oblasti státní správy a práva (fa-č‘ süe-siao 法制学校), a část z nich se překvapivě dokonce honosí názvy jako „koncentrační uzavřené vzdělávací výcvikové středisko“ (ťi-čung feng-pi ťiao-jü pchej-sün čung-sin 集中封闭教育培训中心), přičemž výraz „koncentrační“ je v čínštině, stejně jako v češtině, používán rovněž pro nacistické koncentrační tábory. Tento typ „převýchovy“, již zadržené osoby podstupují bez předem stanovené doby pobytu, umožňuje protiteroristický zákon, který byl v Sin-ťiangu přijat v roce 2016. Převýchova však má v souladu s ním být uplatňována pouze v případě osob, které již byly za terorismus odsouzeny.

Terorem proti terorismu

Z dosavadních analýz vyplývá, že tyto převýchovné tábory fungují mimo regulérní právní rámec, nejsou součástí vězeňského systému a lidé tam zpravidla nejsou posíláni na základě rozhodnutí soudu. Namísto toho jsou tyto tábory maskovány coby „vzdělávací střediska“ či dokonce „rekvalifikační kurzy“, které mají za cíl „odstranit negramotnost a chudobu“. To by podle logiky čínské vlády mělo vést k eliminaci extremistických názorů a terorismu mezi turkickými muslimy. Celý systém připomíná nechvalně proslulé čínské lágry „převýchovy prací“ (lao-kaj 劳改), které byly zavedeny v 50. letech a zrušeny v roce 2012. S tím rozdílem, že současné lágry slouží pouze k převýchově národnostních menšin, především muslimského vyznání. Podle řady svědectví jsou zde zadržení lidé nuceni zříkat se své víry, učit se zpaměti Si Ťin-pchingovo myšlení a hesla z čínské propagandy a hlavně začít “milovat Stranu”. Základní potřeby jako jídlo, teplo či místo na spaní jsou naprosto nedostačující, a vězni tak žijí v nelidských podmínkách. Pro to, aby člověk v takovém zařízení skončil, stačí mít například dlouhý vous nebo nepozdravit komunistického kádra. (Podobné metody jsou již delší dobu v méně extrémních podobách aplikovány také na buddhisty v Tibetu.)

Podle Zenze lze to, co se v současnosti v Sin-ťiangu děje, označit za „nejintenzivnější [čínskou] kampaň nuceného sociálního inženýrství od dob Kulturní revoluce.“

Autonomní koncentrák Sin-ťiang

Převýchovné tábory jsou součástí masivní kampaně označované jako „tvrdý úder proti terorismu“ (jen-li ta-ťi pao-li kchung-pu chuo-tung čuan-siang sing-tung 严厉打击暴力恐怖活动专项行动), jež byla v Sin-ťiangu odstartována v květnu 2014. Současný rozsah převýchovy lze nyní označit již nikoli za cílený, jak tomu bylo v případě „tvrdého úderu“, nýbrž za plošný a masový.

K této eskalaci došlo po nástupu současného guvernéra autonomní oblasti v srpnu 2016. Čchen Čchüan-kuo sem byl dosazen po “úspěšném” působení v Tibetu, kde za jeho správy došlo k podobnému zpřísnění dohledu nad obyvatelstvem (o jím zavedených opatřeních v Sin-ťiangu viz např. zde).

Stejně jako v Tibetu po násilných protestech proti čínské vládě v roce 2008 je nyní v Sin-ťiangu „etnická identita, respektive ujgurská identita, sama o sobě nahlížena jako patologická.“ Převýchovná kampaň proto zasahuje prakticky do všech oblastí života každého muslimského obyvatele Sin-ťiangu z řad turkických národů, přičemž – i vzhledem k masovému uplatnění moderních technologií a masovému sběru velkých i biologických dat – zde podle HRW „není velký rozdíl mezi obyvateli v převýchovných zařízeních a těmi mimo ně.“

Prostě je rozložíme

Restrikce se vztahují na naprosto základní a pro muslimy zpravidla existenciální součásti každodenního života, jako je např. nošení dlouhého vousu v případě mužů či zakrývání tváře žen, ale týkají se např. i organizace poutí do Mekky, halal jídla nebo účasti dětí a studentů při náboženských aktivitách.

Klíčovou strategií vlády je rozdělení rodin ve snaze zajistit, aby nejbližšími spojenci nebyli vlastní děti a rodiče, ale čínský národ a čínská komunistická strana.

Jedná se koneckonců o osvědčenou metodu, ať už z doby kampaní 50. let (jako např. kampaň proti pravičákům), z doby Kulturní revoluce nebo z Tibetu, odkud jsou již od 60. let děti posílány do internátních škol v Číně.

Alarmujícím faktem je také to, že mezi zadrženými jsou i jména významných ujgurských intelektuálů, často i těch, kteří se dříve zdáli být režimem přinejmenším tolerováni, někdy dokonce podporováni, jako např. profesorka Rahile Dawut, která se zabývá ujgurským folklorem a byla častou příjemkyní čínských grantů a stipendií. Postavení ujgurských umírněných intelektuálů je tak v ohrožení, což ukázal už případ Ilhama Tohtiho, který byl na podzim 2014 odsouzen k doživotnímu trestu vězení. Jak se v rozhovoru vyjádřil jeho přítel, čínský intelektuál a disident Wang Li-siung, který sám o Sin-ťingu publikoval několik článků a knih: vláda umírněné ujgurské intelektuály nepotřebuje, protože stojí v cestě jejímu boji proti terorismu.

Pokud zde jsou umírnění Ujguři, proč s nimi nejednají? Potřebovali se ho zbavit, aby mohli Západu říct, že zde žádní umírnění Ujguři nejsou a všichni jsou teroristé.

Pod záminkou boje proti terorismu

O tom, že se jedná o globální problém, o který by se měly zajímat i nadnárodní organizace jako OSN (kde tomu dosud účinně brání Čína coby člen Rady bezpečnosti a její spojenci), svědčí fakt, že čínská proti-turkická a proti-muslimská kampaň zasahuje i do zahraničí. Podle HRW zveřejnila ČLR seznam 26 „citlivých zemí“ (např. Kazachstán, Turecko, Malajsie, Indonésie, Jemen apod.), při jejichž návštěvě čínské úřady věnují navrátilcům „zvláštní pozornost“ v podobě zadržení či výslechů jak dotyčných osob, tak i jejich rodinných příslušníků. Mnohé z těchto zemí (ale nejen ty, jak svědčí např. případy ze Švédska) pak vycházejí čínské vládě vstříc tím, že tyto občany ČLR, většinu Ujgury nebo Kazachy, navracejí zpět domů – kde je zpravidla již očekává rezervované místo v převýchovném táboře, kam byli již předtím odesláni všichni jejich příbuzní.

Konečné řešení ujgurské otázky

Na problémy v přístupu do Sin-ťiangu narážejí nejen západní akademici, kteří se oblastí dlouhodobě zabývají a často je pro ně nemožné získat čínské vízum, ale v poslední době také zahraniční novináři, pro něž je oblast de facto uzavřena. Nedávno novinářské i odborné kruhy pobouřila zpráva o tom, že reportérce Buzzfeedu Meghze Rajagopalan nebyla prodlouženo novinářské vízum, takže musela ČLR opustit. Důvodem byly právě její reportáže o Sin-ťiangu.

Sin-ťiang je klíčovým uzlem Si Ťin-pchingova Pásu a stezky. ČLR je zjevně odhodlána udělat si zde “pořádek”, a proto se slovy Adriana Zenze Peking uchýlil ke „konečnému řešení ujgurské otázky“, samozřejmě v zájmu „udržení stability“ v regionu. Podle oficiálního tisku je to

pouze přechodná fáze, jíž musí Sin-ťiang projít na své cestě k vybudování míru a prosperity, aby se mohl posunout k normálnímu způsobu vlády.

„Radikální západní síly“ jim do toho nemají co mluvit, protože „zde není žádný prostor pro destruktivní západní názory.“