Historie Tchaj-wanu do roku 1949
Původními obyvateli Tchaj-wanu jsou lidé austronéského původu, kteří zde před příchodem čínských osadníků zformovali přibližně půl druhého tuctu kmenů s odlišnou kulturou i jazyky. Kolem 12. století se na Tchaj-wan začali stěhovat lidé čínského původu z provincií Fu-ťien 福建 a Kuang-tung 廣東. Ti patřili ke dvěma čínským subetnikům a hovořili odlišnými a navzájem nesrozumitelnými sinitickými jazyky. Byli to tzv. Hoklo (Che-luo, 河洛), tvořící přibližně 85 % tehdejšího čínského obyvatelstva Tchaj-wanu, a Hakka (Kche-ťia, 客家), představující zbylých 15 % Číňanů. Tito osadníci z Číny často plánovali pobývat na ostrově jen dočasně, nicméně v mnoha případech zde zůstali natrvalo a mísili se s původním nečínským obyvatelstvem. Tchaj-wan však nebyl součástí čínského území až do 17. století, kdy jej anektovala dynastie Čching 清. Ještě na konci 19. století počet Číňanů žijících na ostrově nepřesahoval počet původních nečínských obyvatel a čchingská vláda přiznávala, že vykonává suverenitu jen nad částí ostrova.
Po prohrané sinojaponské válce roku 1895 uzavřela Čína s Japonskem Šimonoseckou mírovou smlouvu a přenechala Tchaj-wan „navždy“ Japonsku. Mezitím se v Číně na počátku 20. století zhroutila vláda dynastie Čching a roku 1912 byla založena Čínská republika (Čung-chua min-kuo, 中華民國). Ta se o Tchaj-wan nezajímala, přestože si činila nárok na jiná, prokazatelně nečínská území včetně celého Mongolska. Čínští komunisté v čele s Mao Ce-tungem 毛澤東 se před druhou světovou válkou k Tchajwancům obraceli jako k samostatnému národu a obhajovali jejich právo na sebeurčení.
Tchaj-wanu začala Čínská republika věnovat pozornost až po vstupu USA do druhé světové války, jenž přinesl naději na porážku Japonska. Po jeho kapitulaci Spojené státy zajistily, aby Tchaj-wan přešel pod správu Čínské republiky. Pro ni byl důležitý hlavně z toho důvodu, že se po Japonsku jednalo o druhé nejrozvinutější území v Asii. O čtyři roky později komunisté vyhráli občanskou válku a v roce 1949 založili Čínskou lidovou republiku (Čung-chua žen-min kung-che-kuo, 中華人民共和國). Vláda Čínské republiky byla nucena uprchnout na Tchaj-wan. Tam odešla společně s armádou, řadou intelektuálů i dalších lidí, kteří nechtěli žít pod komunistickou nadvládou.
Historie Tchaj-wanu po roce 1949
Po přesunu vlády Čínské republiky na Tchaj-wan, se plně rozhořelo období tzv. bílého teroru (paj-se kchung-pu, 白色恐怖). Strana Kuomintang (KMT, Kuo-min-tang, 國民黨) v čele s Čankajškem (Ťiang Ťie-š‘, 蔣介石) se ujala vlády a vyhlásila stanné právo. Původní obyvatele Tchaj-wanu (tedy čínské obyvatelstvo, které se zde usadilo před příchodem vlády Čínské republiky, i nečínské obyvatelstvo) utlačovala a snažila se je jazykově a myšlenkově formovat podle svého pojetí čínské státnosti. Pro stranu pod vedením Čankajška bylo tehdy zásadní prezentovat Tchaj-wan jako součást čínského území. V opačném případě by musela přiznat, že ztratila vládu nad celou Čínou. Zároveň aktivně hlásala snahu dobýt zpět ztracené čínské území, pro což ovšem neměla dostatek sil ani mezinárodní podporu.
Vláda Kuomintangu se označovala za jedinou legitimní vládu Číny a Tchaj-wan nazývala čínským územím ještě v sedmdesátých letech, přestože již bylo jasné, že k „znovudobytí” čínské pevniny nedojde. Čínská republika ztrácela stále více diplomatických spojenců a ti jako legitimní čínskou vládu začali postupně uznávat ČLR.
Roku 1971 schválilo Valné shromáždění OSN rezoluci stanovující, že Čínu budou v rámci struktur této světové organizace reprezentovat nikoli „Čankajškovi zástupci” (tedy tehdejší vláda na Tchaj-wanu), ale ČLR. Možnost dvojího zastoupení Číny a Tchaj-wanu tehdy zástupci Čínské republiky odmítali připustit.
Po Čankajškově smrti roku 1975 se vlády chopil jeho syn Chiang Ching-kuo (Ťiang Ťing-kuo, 蔣經國), jenž Tchaj-wan nejprve spravoval po vzoru svého otce. Až na sklonku 80. let začal s postupnou demokratizací a povolil existenci opozičních sil, z nichž se zformovala dnešní Demokratická pokroková strana (DPP, Min-ču ťin-pu tang, 民主進步黨). Roku 1987 vyhlásil konec stanného práva. Na konci 80. let pak Chiang umožnil omezené kontakty s Čínskou lidovou republikou.
Chiang si za svého nástupce určil člena strany Kuomintang, nicméně rodilého Tchajwance, Lee Teng-huie (Li Teng-chuej, 李登輝). Ten dále pokračoval v demokratizačních reformách. Ve svém prvním funkčním období přijal dodatky k ústavě, které umožnily pořádání svobodných prezidentských voleb. Jejich prostřednictvím se také formálně vzdal nároků na území ČLR, které vláda Čínské republiky (Tchaj-wan) fakticky nespravovala. Lee se nicméně zavázal neměnit státní symboly, nepřijímat novou ústavu a nevyhlašovat formální nezávislost. Čínská lidová republika dávala jasně najevo, že takové kroky by považovala za důvod k ozbrojenému zásahu. Pro své druhé funkční období byl Lee zvolený v historicky prvních svobodných tchajwanských volbách v roce 1996.
Po Lee Teng-huiovi byl roku 2000 zvolen prezidentem představitel opoziční strany DPP Chen Shui-bian (Čchen Šuej-pien 陳水扁). Obě jeho funkční období byla poznamenaná snahou vyrovnat se s nejasným statusem Tchaj-wanu – pokoušel se vyhlásit referendum o nezávislosti ostrova a každoročně podával přihlášky do OSN. Bezvýslednost těchto kroků (v nichž mu bránily mj. i Spojené státy, které se obávaly vojenské reakce ČLR vůči Tchaj-wanu) vedla Chena k vypracování teorií o postupném vývoji Čínské republiky ve stát Tchaj-wan.
Následující dvě období (2008–2016) zastával funkci prezidenta Ma Ying-jeou (Ma Jing-ťiou, 馬英九) ze strany KMT, jehož vláda se nesla ve znamení snah o sblížení s ČLR. Během jeho působení proběhly mohutné občanské protesty známé jako Slunečnicové hnutí (Tchaj-jang-chua süe-jün, 太陽花學運). To ukázalo, že vyspělá tchajwanská občanská společnost přibližování se k ČLR toleruje jen do té míry, dokud se fakticky stále jedná o vztah dvou suverénních států.
Od roku 2016 do roku 2024 byla prezidentkou Tsai Ing-wen (Cchaj Jing-wen, 蔡英文), opět zástupkyně strany DPP, která se k ČLR snažila přistupovat jako k sobě rovnému partnerovi. Během jejích obou funkčních období se vztahy Tchaj-wanu a ČLR zhoršily, ČLR Tchaj-wanu brání ve všech formách účasti v orgánech OSN. Čínská armáda také bezprecedentním způsobem narušila tchajwanské výsostné území a při vojenských cvičeních s použitím ostrých střel následujících po návštěvě americké předsedkyně sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi způsobila faktickou několikadenní blokádu ostrova, což dle mezinárodního práva představuje akt války.
V lednu roku 2024 byl prezidentem zvolen Lai Ching-te (Laj Čching-te 賴清德) z DPP. Jelikož má Lai minulost zastánce vyhlášení de iure nezávislosti (jinak fakticky nezávislého) Tchaj-wanu, Peking v reakci na jeho inauguraci uspořádal dvoudenní vojenská cvičení, která simulovala invazi na Tchaj-wan včetně ostrova Kinmen.
Vývoj postoje Čínské lidové republiky k Tchaj-wanu
Pro ČLR byl v 50. letech Tchaj-wan problematický, protože na něm sídlila vláda prezentující se jako jediná legitimní vláda Číny. Snahy o dobytí Tchaj-wanu komunistickými silami však zhatila korejská válka. ČLR tak nespravovala Tchaj-wan ani jediný den své existence.
V sedmdesátých letech, po sovětsko-čínské roztržce a především po nejničivější fázi Kulturní revoluce, která vedla k totálnímu rozvratu hospodářství i politiky, začala vláda ČLR navazovat kontakty se Spojenými státy. Své nároky na Tchaj-wan ČLR vtělila do dokumentů, které s nimi tehdy podepsala. Nejdůležitější z nich je Šanghajské komuniké z roku 1972, v němž ČLR i USA popisují svou pozici vůči Tchaj-wanu.
Své nároky na Tchaj-wan začala ČLR stupňovat v 80. letech, kdy Teng Siao-pching 鄧小平 přišel s konceptem „jedna země, dva systémy“ (一國兩制). Pro Čínu začala být také problémem úspěšná demokratizace Tchaj-wanu. Čínský tlak vyvrcholil během Třetí krize v Tchajwanské úžině v letech 1995–6, která provázela první svobodné prezidentské volby na Tchaj-wanu. Tamější demokratizační proces znamenal pro ČLR odchod vlády, která potlačovala prvky svébytné tchajwanské identity a v rámci své ideologie prezentovala Tchaj-wan jako součást čínského území, čímž zvyšovala naději na možné „mírové sjednocení”.
ČLR své nároky prezentuje ve třech bílých knihách (dokumentech představujících oficální stanovisko vůči určité problematice) a v zásadě je zakládá na údajném historickém vlastnictví a svých vlastních prohlášeních. V první z nich (1993) přichází s pojmem princip jedné Číny, který představuje současnou čínskou pozici – na světě je jen jedna Čína, Čínská lidová republika je její jedinou legitimní vládou a Tchaj-wan je její součástí. Tuto pozici zároveň vydává za totožnou s politikou jedné Číny ostatních států a prezentuje ji jako objektivní a univerzálně platný přístup. Druhá bílá kniha dále rozpracovává argumenty představené v první bílé knize, zatímco třetí bílá kniha navíc přichází s možností připojení, jež nebude mírové.
Se svou sílící asertivitou v regionu, která se mj. projevuje militarizací Jihočínského moře, začíná Peking pociťovat strategický význam Tchaj-wanu jako brány do oblasti Tichomoří. Od nástupu Si Ťin-pchinga 習近平 na pozici generálního tajemníka KS Číny začíná ČLR systematicky vytlačovat Tchaj-wan z mezinárodních organizací a upírat mu jakoukoli smysluplnou účast na jejich činnosti (včetně statusu pozorovatele). Zvyšuje také svou vojenskou přítomnost v okolí Tchaj-wanu. Čím dál častěji porušuje tzv. středovou linii, kterou pomohly vytyčit Spojené státy a jež byla od konce První krize v Tchajwanské úžině až doposud respektovaná jako hranice mezi ČLR a Tchaj-wanem. Pořádá vojenská cvičení, jako bylo např. cvičení s ostrými střelami v srpnu roku 2022, které způsobilo několikadenní blokádu ostrova.
Pozice Tchaj-wanu dle mezinárodního práva
Komplikovaná historie východoasijského regionu zapříčinila, že se Tchaj-wan nyní nachází v nejasném postavení z pohledu mezinárodního práva, čehož Čínská lidová republika využívá při prosazování svých nároků.
Poté, co se na konci 19. století definitivně zhroutil tributární systém, přijalo čínské císařství za vlády dynastie Čching vestfálský systém tvořící jeden ze základů současného mezinárodního práva. V rámci tohoto systému mají všechny státy jasně definované hranice a bez ohledu na svou velikost si jsou teoreticky rovné. Každý stát má nad svým územím neomezenou suverenitu. Po hrůzách druhé světové války se součástí mezinárodního práva stala výjimka z výše zmíněného pravidla v situaci, kdy dochází k prokazatelnému porušování lidských práv na území daného státu. Suverenitu nad územím patřícím státu je možné měnit pouze dvěma způsoby. První z nich představuje teritoriální smlouva, v rámci které jeden stát dobrovolně převede suverenitu nad určitým územím druhému státu. Druhou možností je situace, kdy jeden stát porazí druhý ve válce a ten kapituluje bez podmínek, načež vítězná mocnost může s daným územím nakládat dle své libovůle.
Pokud přijmeme výše zmíněné zásady mezinárodního práva, suverenita nad Tchaj-wanem se měnila následovně: na Tchaj-wanu (který tehdy nebyl součástí žádného státu ani nebyl samostatným státním celkem, pomineme-li krátkou přítomnost evropských mocností na malých částech jeho území) se usídlil čínský generál Koxinga (Čeng Čcheng-kung, 郑成功), který zde vyhlásil království Tung-ning 东宁, loajální dynastii Ming 明. V Číně již tehdy vládla nová, nečínská dynastie Čching 清, která dynastii Ming porazila.
Dynastie Čching Tchaj-wan anektovala poté, co porazila potomky generála Koxingy vládnoucí Tchaj-wanu. Ostrov začlenila pod správu provincie Fu-ťien a roku 1885 z něj učinila samostatnou provincii. Ještě na konci 19. století však dynastie Čching uplatňovala suverenitu jen nad částmi ostrova, kde převažovalo obyvatelstvo čínského původu.
Po prohrané sinojaponské válce předala dynastie Čching v roce 1895 suverenitu nad tchajwanským územím Japonskému císařství podpisem Šimonosecké mírové smlouvy. Tchaj-wan se nejprve stal japonskou kolonií, později integrální součástí Japonského císařství.
Roku 1945 Spojené státy jakožto fakticky jediný vítěz druhé světové války na Dálném východě porazily Japonsko, které kapitulovalo bez podmínek. Staly se tak okupační mocností na japonském území. Spojené státy svěřily správu Tchaj-wanu (nikoli však suverenitu) Čínské republice. Ta se po prohrané občanské válce s komunisty na Tchaj-wan přesunula roku 1949.
Roku 1951 byla podepsána Sanfranciská mírová smlouva, jež formálně ukončila druhou světovou válku na Dálném východě a zároveň řešila územní nároky Japonska. Spojené státy k jejím podpisu nepřizvaly „Čínu” (tedy ani Čínskou republiku na Tchaj-wanu, ani nově vzniklou Čínskou lidovou republiku), a tak se v mírové smlouvě Japonsko pouze vzdává veškerých nároků na Tchaj-wan, aniž by se specifikovalo, kdo je jejich nabyvatelem.
Pozice Tchaj-wanu je tak z pohledu mezinárodního práva nejasná. Jeho současná vláda nikdy aktivně nevyhlásila nový stát (v čemž jí ovšem brání ČLR pod pohrůžkou války). Je tak formálně stále vládou Čínské republiky, o čemž svědčí i její ústava. To vposledku brání ostatním státům navazovat s Tchaj-wanem formální diplomatické vztahy. Ten má nyní pouze 12 oficiálních spojenců (stav k únoru 2024), kteří ovšem vládu v Tchaj-peji formálně uznávají jako legitimní vládu nikoliv Tchaj-wanu, ale Číny.
Výše zmíněný problém by mohlo řešit právo na sebeurčení, které Tchaj-wanu přiznávali i čínští komunisté ještě na začátku čtyřicátých let. Jakýmkoliv snahám v tomto směru však nyní ČLR aktivně brání a prohlašuje je za casus belli, který by vedl k vojenskému napadení Tchaj-wanu.
Politika třetích států vůči Číně a Tchaj-wanu
Politika států vůči Tchaj-wanu by měla vycházet z mezinárodního práva, které ovšem v jeho případě hovoří velmi nejasně a nedochází k jednoznačným závěrům, jež by byly přijatelné pro všechny zúčastněné strany. Proto většina států zastává pozici strategické nejednoznačnosti. K otázce suverenity Tchaj-wanu se nevyjadřují, ale udržují s ním různě intenzivní neoficiální kontakty.
Současná podoba politiky většiny států vůči Tchaj-wanu se začala formovat v sedmdesátých letech poté, co Valné shromáždění OSN svou rezolucí č. 2758 roku 1971 rozhodlo, že Čína má být v jeho strukturách zastoupena nikoli „Čankajškovými zástupci”, ale Čínskou lidovou republikou. Druhým zásadním faktorem bylo rozhodnutí Spojených států navázat roku 1979 diplomatické vztahy s ČLR, což vedlo k přetrhání oficiálních vztahů s Čínskou republikou. Tomuto kroku předcházelo postupné sbližování obou mocností od začátku 70. let, které vedlo k podpisu tzv. Šanghajského komuniké (1972). Z něj vyplývá, že USA „berou na vědomí” čínské nároky na Tchaj-wan, aniž by je explicitně uznávaly. Tento přístup dodnes tvoří základ politiky jedné Číny, jak ji praktikují Spojené státy, a po jejich vzoru tak či onak většina demokratických zemí.
Když v roce 1979 USA navázaly oficiální diplomatické styky s ČLR, stvrdily platnost Šanghajského komuniké a zároveň se federálním zákonem zavázaly podporovat Tchaj-wan (včetně prodeje zbraní na jeho obranu). Na čínské požadavky reagovaly vlastní politikou jedné Číny. Uznaly, že na světě existuje jen jedna Čína a Čínská lidová republika je její jedinou legitimní vládou. Zachovaly však tzv. strategickou nejednoznačnost v otázce, jak má tato „jedna Čína” vypadat, a zejména je-li Tchaj-wan její součástí. S Tchaj-wanem od té doby Spojené státy udržují neoficiální vztahy, které upravuje tzv. Zákon o tchajwanských vztazích (Taiwan relations act), federální zákon, kterým se USA zavazují podporovat Tchaj-wan i při absenci diplomatického uznání. Tato americká politika se vyznačuje tím, že nepodporuje nezávislost Tchaj-wanu, ale zároveň na něj žádným způsobem nenaléhá, aby se připojil k ČLR. Tento přístup zůstává v jádru neměnný.
Po vzoru Spojených států si naprostá většina zemí světa tvoří svou politiku jedné Číny. Uznávají existenci jedné Číny a Čínské lidové republiky jakožto její jediné legitimní vlády, ale též se nevyjadřují, jestli Tchaj-wan má či nemá být součástí této entity. V souladu s tím pak udržují s Tchaj-wanem neoficiální styky, jejichž podobu i intenzitu si samy určují. Tato politika, jakožto i otázka jejího dodržování, je pak suverénní záležitostí té které země. To platí i o České republice.
Závěr
Čínská lidová republika usiluje o připojení Tchaj-wanu ke svému území. Preferuje však „mírové (znovu)sjednocení“ (de facto anexi bez boje) před ozbrojeným konfliktem. Ten by nejen poškodil vyspělou tchajwanskou ekonomiku a vážně narušil vztahy ČLR s ostatními státy, ale také by mohl ohrozit stabilitu samotného čínského režimu. ČLR tedy podniká diplomatické kroky, jimiž se snaží přesvědčit ostatní státy, že na Tchaj-wan má nárok, a zároveň se pokouší oslabit přítomnost Tchaj-wanu v mezinárodním společenství s cílem jeho naprosté diplomatické izolace. Ta by pak v případě potřeby usnadnila i vojenskou či „mírovou” anexi ostrova.
Autorka článku: Simona Fantová