Rezoluce k některým otázkám dějin strany od založení státu

Úvod

Rezoluce k některým otázkám dějin strany od založení státu (关于建国以来党的若干历史问题的决议) je preskriptivní dokument z roku 1981, který podává závaznou interpretaci dějin Komunistické strany Číny. Rezoluce se kriticky vyjadřuje k nejhorším „omylům“ strany z nedávné minulosti, zejména Kulturní revoluce, zároveň však znovu potvrzuje její jednoznačně nezastupitelnou historickou úlohu a s tím i nárok na vedoucí úlohu ve společnosti. Určuje také Mao Ce-tungovo místo v moderních dějinách. V závěru volá po stabilitě a jednotě s cílem přeměnit Čínu v moderní stát s rozvinutým hospodářstvím, vyspělou socialistickou kulturou, silnou armádou, nezávislou v zahraniční politice a s dobře zorganizovanou komunistickou stranou. Jako jeden ze „zásadních cílů“ strany je zmíněn i demokratický politický systém, ovšem v duchu demokratického centralismu a pod vedením komunistické strany.

Text je dostupný v anglickém překladu prostřednictvím digitálního archivu Wilsonova centra nebo také na marxist.org. Čínský originál, původně zveřejněný na stránkách KS Číny a čínské vlády, není dnes běžně dostupný; naštěstí se uchoval v internetovém archivu. Lze předpokládat, že omezení dostupnosti plného textu na čínském internetu, k němuž podle indicií v odborné literatuře došlo nejspíš po roce 2017, signalizuje chystané změny v interpretaci dějin strany, k nimž by mohlo dojít v roce 2021, u příležitosti stého výročí jejího založení.

Sjednoceni v úsilí o vybudování silné a moderní socialistické Číny

Rezoluci k některým otázkám dějin strany od založení státu přijalo 6. plenární zasedání 11. ústředního výboru KS Číny 27. června 1981. Stranický deník Žen-min ž‘-pao ji uveřejnil 1. července, v den 60. výročí založení strany. Stalo se tak po téměř dva roky trvající vnitrostranické debatě o tom, jak se vyrovnat s traumatickým dědictvím Kulturní revoluce. Rezoluce nepřímo reaguje také na aktuální požadavek části veřejnosti reformovat politický systém, který se za Kulturní revoluce ukázal jako sebedestruktivní.

Strana tímto dokumentem do jisté míry uznává a kritizuje „chyby“ minulosti, aniž by se tato sebekritika dotkla podstaty politického systému. S odvoláním na obdobnou rezoluci přijatou roku 1945, tj. na počátku poslední fáze občanské války, na jejímž konci byl založen nový stát, rezoluce z roku 1981 usiluje o vytvoření „stability a jednoty“ uvnitř i vně strany s příslibem společného budování lepší budoucnosti.

Historie vzniku Rezoluce

První usnesení k potřebě vypracovat závazný výklad dějin strany přijal ÚV v září 1979. Konkrétní práce na Rezoluci pak probíhaly od března následujícího roku. Kromě hodnocení dějin strany je dokument důležitým a vlastně jediným oficiálním vyjádřením KS Číny k rozporuplnému odkazu osobnosti a myšlenek Mao Ce-tunga, jehož podíl na represivních kampaních 50. let, zahájení katastrofálního projektu Velkého skoku a rozpoutání destruktivních sil během Kulturní revoluce měli lidé v živé paměti. Navzdory rozšířenému názoru však rezoluce přímo neobsahuje tezi o poměru Maových zásluh a pochybení 70 ku 30.

Rezoluce byla nezbytná z hlediska stability moci strany. Bylo třeba se v souladu s přáním většiny obyvatel distancovat od nejhorších selhání strany, aniž by však došlo k ohrožení legitimity jejího výlučného postavení a popření její ideologie jako jednoho z pilířů politického systému „lidové republiky“. Rezoluce načrtla obraz komunistické strany jako úspěšného vůdce nové Číny a jasně vymezila prostor pro veřejnou diskuzi o dějinách ČLR, včetně témat, která zůstala tabu. Zároveň poskytla interpretaci historických událostí, která posloužila legitimizaci ekonomických reforem zahájených na konci roku 1978. Robert Suettinger si všímá, že Rezoluce také hrála důležitou úlohu v mocenském zápase uvnitř strany a byla součástí procesu odstranění od moci Chua Kuo-fenga 华国锋 coby původně Mao Ce-tungem designovaného nástupce.

Stranické autority v pozadí Rezoluce

Konečné verzi dokumentu předcházela řada debat a úprav jeho různých návrhů v rámci Politbyra a Sekretariátu ústředního výboru KSČ se zapracováním podnětů ze stranických organizací po celé zemi. Dělo se tak z iniciativy Teng Siao-pchinga 邓小平, který na přípravu dokumentu osobně dohlížel. Jeho nejbližšími spolupracovníky byl tehdejší generální tajemník ÚV KS Číny Chu Jao-pang 胡耀邦, ředitel Ústavu dějin KS Číny Chu Čchiao-mu 胡乔木 a zástupce vedoucího sekretariátu ÚV Teng Li-čchün 邓力群.

Teng Siao-pching je znám jako strůjce ekonomických reforem oficiálně vyhlášených v prosinci 1978, které představovaly odklon od dosavadní ideologické ortodoxie. Teng však rozhodně nebyl žádný liberál a již v polovině roku 1979 autoritativně vyhlásil „čtyři základní principy“, v nichž potvrdil vedoucí úlohu strany a leninské pojetí státu.

Chu Jao-pang byl představitelem progresívního křídla sympatizujícího s Tengovými reformami. Funkci generálního tajemníka zastával až do roku 1987, kdy jej konzervativní křídlo ve vedení strany obvinilo z podpory „buržoazního liberalismu“ a byl sesazen. Když pak na jaře 1989 podlehl nemoci, stalo se shromáždění studentů k uctění jeho památky na náměstí Tchien-an-men v Pekingu podnětem pro masové protesty požadující politické reformy a vymýcení korupce v řadách členů strany, které nakonec potlačila armáda během tzv. masakru na náměstí Tchien-an-men.

Chu Čchiao-mu naopak reprezentoval konzervativce ve stranickém vedení, kteří lpěli na ideologické ortodoxii a odmítali byť jen dílčí kompromisy. Stál v čele pracovní skupiny zřízené za účelem vypracování Rezoluce a měl na starosti shromáždění potřebných podkladů.

Také Teng Li-čchün zastával konzervativní názory. V době přípravy Rezoluce byl zástupcem vedoucího sekretariátu ÚV KS Číny, později působil v různých funkcích souvisejících s ideologií a propagandou, mj. se stal vedoucím oddělení propagandy ÚV KS Číny.

Mezi ortodoxií a „pragmatickou“ linií

Rezoluce zachovává autoritu strany a znovu bezvýhradně potvrzuje její vedoucí úlohu, čímž vlastně uzavírá diskuze o politických reformách probíhající ve straně i ve společnosti od konce Kulturní revoluce. Zároveň však v některých bodech přináší zásadní odklon od stranické ortodoxie, jak ji formuloval a během Kulturní revoluce (1966–1976) do extrému dovedl Mao Ce-tung.

Rezoluce se odvolává k budování země v 50. letech, tj. vrací se ke stranické linii formulované v době úzké spolupráce se Sovětským svazem. O historii bratrských vztahů v rámci někdejšího socialistického tábora však Rezoluce mlčí a naopak se vůči Sovětskému svazu vymezuje jako vůči nepříteli; na jednom místě zmiňuje dokonce „spravedlivý boj [ČLR] proti velkosovětskému šovinismu“. V pasážích věnovaných zahraniční politice pak potvrzuje kurz nastoupený v 60. letech, kdy ČLR začala vystupovat jako přirozený vůdce revolučních hnutí v rozvojových zemích.

Zásadní rozdíl oproti dosavadní stranické ideologii a rétorice v Rezoluci představuje odmítnutí vypjatého třídního boje uvnitř společnosti, kde již komunistická strana převzala moc (i když existenci třídního boje i po převzetí moci stranou nepopírá).

Trnitá cesta k vítězství revoluce

První polovina Rezoluce je uspořádána chronologicky. Začíná u revolučního hnutí před vítězstvím KS Číny v občanské válce a před založením ČLR. Události líčí v duchu marxleninského dogmatu o zákonitém vývoji dějin, počínaje bojem proti imperialismu a „feudalismu“ (zde se hlásí i k odkazu buržoazní revoluce vedené Sunjatsenem), přes „novodemokratickou revoluci“, až po vítězství revoluce v roce 1949 a ustavení ČLR.

Na začátku historického přehledu se Rezoluce dotýká složitých vnitrostranických sporů ve 20. a 30. letech minulého století, z nichž nakonec roku 1935 vzešel vítězně Mao Ce-tung. Jeho předchůdce a oponenty Rezoluce obviňuje z pravých či levých úchylek, ale v porovnání s rétorikou Kulturní revoluce se k nim vlastně staví shovívavě.

Mezi událostmi, které podle Rezoluce měly zásadní význam pro dějiny strany před vznikem ČLR, zaujímá zvláštní místo „marxistická ideově výchovná kampaň hnutí za nápravu stylu práce“ (整风). Toto brutální potlačení Maových názorových odpůrců v Jen-anu v roce 1942 podle Rezoluce komunistické straně umožnilo dosáhnout „bezprecedentní jednoty a semknutosti v [otázkách] ideologie, politiky a organizace“.

Hodnocení cesty strany k vítězství revoluce je pojato způsobem, který připouští, že se strana dopouštěla omylů a ne vždy byla úspěšná, avšak dokázala rozpoznat chyby a nakonec zvolit správnou cestu. Je zde evidentní analogie se situací na počátku 80. let, kdy se strana musela vyrovnat s největšími „chybami“ Velkého skoku a Kulturní revoluce, aniž by zpochybnila svoji historickou úlohu.

32 let dějin nové Číny

Celkové hodnocení dějin ČLR od založení nového státu až do současnosti je podáno jako nesporný úspěch: pracující lid se stal pánem vlastního státu, v mezinárodním měřítku se triumf čínské revoluce podle Rezoluce stal „nejvýznamnější událostí, která se udála po druhé světové válce“. Proběhla zásadní přeměna společenského systému, pod vedením komunistické strany byl založen nový společenský řád vyznačující se „demokratickou diktaturou lidu“ a „diktaturou proletariátu“; došlo ke sjednocení země („s výjimkou Tchaj-wanu a přilehlých ostrůvků“), a to co do území, tak i vytvoření jednotné fronty všech pokrokových sil pod vedením komunistické strany a s podporou krajanů v zahraničí. Čínská armáda úspěšně odrazila „imperialistickou agresi“ (zde dokument naráží na korejskou válku, avšak výslovně ji nezmiňuje) a ubránila své hranice (zde obdobně nekonkrétně dokument naráží na pohraniční konflikty s Indií, SSSR a Vietnamem v 60. a 70. letech).

Rezoluce v rozporu se skutečností načrtá bezproblémový obraz budování socialismu, počínaje přeměnou vlastnictví výrobních prostředků, přes budování těžkého průmyslu, zvyšování produktivity zemědělství a obratu obchodu až k pokroku v oblasti vzdělání, vědy, zdravotnictví a kultury, která „slouží lidu“ (为人民服务). Ve výčtu úspěchů se objevuje také zahraniční politika, v níž ČLR „neochvějně prosazuje linii nezávislosti a sebeurčení“. Zde se promítá rétorika roztržky se Sovětským svazem, jejíž součástí byla snaha ČLR omezovat vliv SSSR v rozvojových zemích a stát se vůdcem zemí třetího světa.

Přesto Rezoluce nakonec také přiznává dílčí chyby, které připisuje nedostatku zkušeností, špatnému vyhodnocení situace a „subjektivistické úchylce“. Tato závažná pochybení podle Rezoluce zpomalila proces budování socialismu, nemůže však zastínit jeho celkové úspěchy, tím spíš, že strana k minulým chybám přistupuje poctivě, „řídí se pravdou a chyby napravuje“ (坚持真理,修正错误).

Prvních sedmnáct let budování socialismu

Rezoluce dělí historický vývoj ČLR do tří etap. První zahrnuje vývoj v letech 1949–1956, který je představen, zejména první dekáda, jako zlaté období budování socialismu. Došlo k upevnění moci a likvidaci nepřátel, proběhla socialistická transformace (tj. vyvlastnění výrobních prostředků, i když toto označení dokument neužívá), strana vytyčila „správnou linii“ v průmyslu a zemědělství, realizoval se první pětiletý plán, byly dosaženy značné ekonomické úspěchy a byly vytvořeny nové instituce státu. Perzekuční kampaně, během nichž od počátku 50. let docházelo k likvidaci politických odpůrců, dokument zmiňuje jen okrajově, a pokud se o nich zmíní, představuje je v pozitivním světle. Jako jeden z výdobytků tohoto období Rezoluce uvádí masovou převýchovu obyvatelstva, kterou označuje jako „aktivní zapojení do studia marxismu“.

Úspěchy prvních sedmnácti let podle Rezoluce částečně poškodilo pouze Hnutí proti pravici (反右派斗争; 1957) a Velký skok (大跃进; 1959–1961). Hnutí proti pravici věnuje Rezoluce minimální prostor a nezmiňuje, že došlo k masovým represím vůči intelektuálům. Zato obhajuje potřebnost kampaně s poukazem na to, že bylo třeba postavit se „hrstce reakcionářů“, kteří údajně napadli vedoucí úlohu strany, a jako chybu označuje pouze „závažné předimenzování“ (严重地扩大化) kampaně s blíže neurčenými „neblahými následky“.

O něco více pozornosti dokument věnuje Velkému skoku, hospodářskému experimentu, v jehož důsledku podle historiků zemřelo odhadem mezi 30 až 60 miliony lidí. Rezoluce údaje o počtu obětí neuvádí, pouze označuje Velký skok za „velkou chybu“ (…), která přinesla závažné důsledky. Maova neblahá úloha za Velkého skoku vysvítá spíše nepřímo, prostřednictvím rehabilitace maršála Pcheng Te-chuaje (彭德怀) a dalších stranických představitelů, kteří byli v minulosti pronásledování za kritiku Maovy politiky.

Deset let „Kulturní revoluce“

Jako zvláštní etapu dějin Rezoluce vyčleňuje Kulturní revoluci (květen 1966 – říjen 1976). To umožňuje vyloučit možnost, že by toto období mohlo být logickým vyústěním absolutizace vedoucí úlohy strany a jejího vůdce. Při hodnocení tohoto období je text Rezoluce jednoznačný a nezvykle kritický i k Mao Ce-tungovi, kterého označuje za „strůjce a vůdce nejhorších otřesů a škod, které utrpěla strana, stát a lid od založení státu“. Jeho teorii permanentní revoluce a názor, že je třeba bojovat proti těm, kdo uvnitř strany „kráčejí kapitalistickou cestou“ (走资派), Rezoluce označuje od základu za pomýlené a jmenovitě uvádí několik nevinných obětí Kulturní revoluce z řad nejvyšších funkcionářů strany a státu.

Vedle Mao Ce-tunga dává Rezoluce vinu též „kontrarevoluční klice“ Maovy manželky Ťiang Čching 江青, Maovu designovanému nástupci Lin Piaovi 林彪 a Maovu důvěrníkovi Kchang Šengovi 康生, který kontroloval bezpečnostní aparát, přičemž výslovně uvádí, že to byl Mao, kdo je dosadil do klíčových pozic. Jediné, co Rezoluce dokáže říci na Maovu obranu, je, že jeho závažné chyby „byly chybami velkého proletářského revolucionáře“. Jako další polehčující okolnost se také jeví malá zkušenost mladého státu, nepochybná nutnost pečovat o čistotu strany a potřeba účastnit se spravedlivého boje proti „velkosovětskému šovinismu“.

Svou roli podle Rezoluce sehrály také historické podmínky Číny, v nichž komunistická strana sice bojovala za prosazení demokracie, nicméně podlehla tíze tradice označené za „dlouhotrvající feudální diktaturu“.

Ve zmínkách o tradici Rezoluce předjímá debatu, která proběhne v 80. letech a v níž čínští intelektuálové budou hledat odpověď na otázku, zda brutalita Kulturní revoluce byla výsledkem temných sil přetrvávající tradice, nebo naopak zda byla důsledkem překotné modernizace a rozbití tradičních mezilidských vztahů a hodnot souladu a ohleduplnosti. Nejznámějším zastáncem prvního postoje byl Liou Siao-po, pozdější disident a držitel Nobelovy ceny míru. Významným obhájcem tradice byl v té době filosof a estetik Li Ce-chou 李泽厚, který dnes žije v USA.

Velký obrat v dějinách

Za počátek nové etapy čínských dějin Rezoluce označuje zatčení Ťiang Čching a jejích společníků („banda 4“, 四人帮) na podzim 1976. Po poražení „kontrarevoluční kliky“ Ťiang Čching v říjnu 1976 se podle Rezoluce podařilo odhalit řadu zločinů spáchaných během Kulturní revoluce, řady „levicových“ chyb se však dopouštěl i Mao Ce-tungův nástupce v čele strany Chua Kuo-feng. Rezoluce označila tyto chyby za důsledek ideologického a politického zmatení, které způsobila Kulturní revoluce, a teprve 3. zasedání 11. ústředního výboru KS Číny v prosinci 1978 je ukončilo a započalo cestu k důsledné nápravě poměrů.

3. plenární zasedání 11. ÚV, které posvětilo Teng Siao-pchingovu nejvyšší autoritu ve straně a vyhlásilo politiku reforem a otevírání se (改革开放), vyzvedlo zásadu „hledat pravdu z faktů“ (实事求是), volalo po „osvobozování myšlení“ (解放思想) a odvržení pout kultu osobnosti (个人崇拜) a dogmatismu (教条主义). Tímto způsobem strana odmítla extrémní ideologii Kulturní revoluce a vytvořila podmínky k veřejné diskuzi o státním zřízení a potřebě politického uvolnění, která se po dobu několika měsíců soustředila kolem tzv. Zdi demokracie (民主墙; 1978–1979). Rezoluce na toto dění nepřímo naráží, když zdůrazňuje význam vnitrostranické demokracie a varuje před jednostranným vychýlením od centralismu (集中) k demokracii (民主). (V té době si již Wej Ťing-šeng, nejvýraznější osobnost demokratického hnutí z přelomu let 1978 a 1979, odpykával patnáctiletý trest vězení.)

V závěru se Rezoluce odvolává na zasedání politbyra ze srpna 1980 a formuluje na první pohled si protiřečící požadavky: odmítá pronikání „buržoazního myšlení“, tedy přílišnou liberalizaci, a zároveň kritizuje „přežívající nákazu feudalismu“, tj. autoritářské rozhodování. Podobně protikladné jsou požadavky na „stabilitu a jednotu celé země“ (全国安定团结) a zároveň „aktivitu a živost“ (生动活泼). Možnost jisté plurality názorů naznačenou v této ambivalentnosti Rezoluce nicméně jednoznačně omezuje kritikou odpůrců „čtyř základních principů“ (tj. pochybovačů o vedoucí úloze strany) a výzvou postavit se  „kontrarevoluční činnosti poškozující věc socialismu“. V této souvislosti Rezoluce požaduje posilování ideově výchovné práce (…) ve straně a posilování „socialistické duchovní civilizace“ (社会主义精神文明).

Mao Ce-tung

Rezoluce opakovaně odsuzuje kult osobnosti a pečlivě balancuje přístup k historickému významu Maovy osobnosti (毛泽东同志的历史地位) a jeho učení. Komplementární s kritikou kultu osobnosti je pojetí ideologie formulované Mao Ce-tungem a označované jako „Mao Ce-tungovo myšlení“ (毛泽东思想) jako „krystalizace kolektivní moudrosti komunistické strany Číny“ (中国共产党集体智慧的结晶). Do zdůraznění kolektivních zásluh o Mao Ce-tungovo myšlení se promítá snaha oslabit výlučné postavení vůdce a zabránit tak podobným excesům, k jakým došlo za Kulturní revoluce.

V reálné politice tato snaha získala podobu nově zavedeného systému kolektivního nejvyššího vedení strany vyvažujícího různé vnitrostranické skupiny a proudy, podle kterého se strana řídila až do nástupu Si Ťin-pchinga k moci. Ten se po čtyřiceti letech opět stává nejvyšším vůdcem v duchu někdejší Mao Ce-tungovy pozice (avšak bez zásluh srovnatelných s Maovou úlohou v době protijaponské a občanské války).

Rezoluce vyzvedá Mao Ce-tunga jako „vynikajícího proletářského revolucionáře, stratéga a teoretika“, hovoří o jeho nenahraditelných zásluhách o revoluci a retušuje či přímo zamlčuje řadu jeho zřetelně pomýlených rozhodnutí. V hodnocení hnutí proti pravici se zde Mao jeví jako obhájce svobodnější diskuze a expertního vědění potřebného k budování země; v případě Velkého skoku a následujících událostí z let 1959–1961 se Rezoluce nevyjadřuje jednoznačně o jeho vině a i když mu připisuje jistou zodpovědnost, v rozporu s průběhem událostí jej zde líčí jako toho, kdo se postavil problémům a pomáhal je řešit.

Jednoznačně a otevřeně Rezoluce kritizuje Maa za to, že rozpoutal a vedl Kulturní revoluci, a tak se „dopustil závažných chyb“ (犯了严重错误), přesto však má „nepopiratelné zásluhy“ (不可磨灭的功勋) o čínskou revoluci, založení nového státu a také o „osvobození utlačovaných národů světa a pokrok lidstva“.

Rezoluce se dále podrobně věnuje obsahu Mao Ce-tungova myšlení, které, jak již bylo řečeno, rámuje důrazem na kolektivní přínos zkušeností strany pro formulaci jeho myšlenek. Rezoluce se hlásí k marxleninskému základu Mao Ce-tungových mýšlenek, zároveň se však kriticky vymezuje proti „dogmatismu“ (教条化) někdejší Komunistické internacionály a „chybné tendenci zbožštit sovětskou zkušenost“. Mao Ce-tungovo myšlení se naproti tomu podle Rezoluce vyznačuje schopností na základě principů marxismu-leninismu zobecnit jedinečné zkušenosti čínského revolučního procesu a vytvořit „vědecké vůdčí myšlení odpovídající čínské situaci“ (适合中国情况的科学的指导思想).

Rezoluce podává zevrubný rozbor Mao Ce-tungova myšlení, včetně výčtu konkrétních reprezentativních děl, jejichž význam vysvětluje v historických souvislostech. Konkrétně vypočítává šest příspěvků k teorii marxismu-leninismu realizovaných v praxi. Výčet klíčových aspektů Mao Ce-tungova učení, které strana považuje za zásadní, ilustruje pojetí politické moci v Čínské lidové republice, v němž stejně důležitá role přísluší politické strategii a taktice (včetně účelových spojenectví v duchu jednotné fronty), silné armádě, ideologii a propagandě a samozřejmě dobře zorganizované komunistické straně.

Rezoluce začíná přehled Mao Ce-tungova myšlení u „novodemokratické revoluce“ (新民主主义革命), tj. počátečního spojenectví komunistické strany se všemi pokrokovými silami v duchu zásad „jednotné fronty“ (统一战线), které umožnilo vítězství v občanské válce a založení ČLR. Na „novodemokratickou revoluci“ pak navazuje teorie a praxe „socialistické revoluce a socialistického budování“ (社会主义革命和社会主义建设). Rezoluce dále vyzvedá teoretický přínos Maova učení pro budování armády a vojenskou strategii, pro politickou „strategii a taktiku“ (政策和策略), pro ideově politickou a kulturní práci (思想政治工作和文化工作) a pro budování strany (党的建设).

Zvláštní pozornost rezoluce věnuje třem obecným principům formulovaným v Mao Ce-tungově myšlení: „hledání pravdy z faktů“, „linii mas“ (群众路线) a „nezávislosti a spoléhání se na vlastní síly“ (独立自主,自力更生). Hledání pravdy z faktů se stalo ústředním sloganem Tengovy éry a zastřešilo ekonomické reformy probíhající proti duchu dosavadního pojetí ekonomické základny socialismu, tj. společného vlastnictví výrobních prostředků. Poukazem na „fakta“ – nefunkčnost dosavadního modelu plánovaného hospodářství podle sovětského vzoru – posvětilo tržní reformy.

Linie mas vyvažuje zjevný dopad tržních reforem – rostoucí společenskou nerovnost – tím, že poukazuje na to, že „vše se děje v zájmu lidových mas“ (一切为了群众). V tomto bodě charakteristika Mao Ce-tungova myšlení akcentuje jeho sepětí s původní teorií marxismu-leninismu, podle níž je komunistická strana reprezentantem a avantgardou nastupující společenské třídy, tj. proletariátu. Mao Ce-tung více než o proletariátu, který v pravém slova smyslu v době revoluce v ČLR neexistoval, hovořil o „lidu“ a „lidových masách“ (人民群众).

Rezoluce představuje „linii mas“ jako úzké a obousměrné sepětí strany a lidu: strana naplňuje svou vedoucí úlohu tak, že naslouchá lidu, „systematizuje“ jeho názory a následně je uplatňuje ve své práci pro lid. Strana jako nositel vědeckého světového názoru je zákonitě jediným arbitrem toho, co je autentickým a správným názorem lidu a co prospívá zájmům lidových mas. Na prvním místě musí zůstat zachována vedoucí úloha strany, která jí umožňuje naplnit její historickou misi. V kontextu událostí konce 70. a počátku 80. let je důraz na „linii mas“ dalším potvrzením zachování stávajícího politického systému bez podstatnějších změn.

„Nezávislost a spoléhání se na vlastní síly“ bylo původně vyjádřením Maovy politiky nezávislé na Sovětském svazu. Obsahuje v sobě prvek mobilizace všech sil a sebeobětování v zájmu vítězství revoluce, respektive vybudování socialismu.

„Spoléhání se na vlastní síly“ a „linie mas“, na rozdíl od „hledání pravdy ve faktech“ nepatřily mezi dominantní hesla Teng Siao-pchingovy éry. Do popředí se znovu dostávají až v současnosti za Si Ťin-pchinga a signalizují návrat k dogmatům Maova období.

 

Zdroje:

Originál dokumentu čínsky:

„关于建国以来党的若干历史问题的决“ [Rezoluce k některým otázkám dějin strany od založení státu]. Dostupné na: http://www.gov.cn/test/2008-06/23/content_1024934.htm

Anglický překlad, úplný:

„June 27, 1981, Resolution on Certain Questions in the History of Our Party since the Founding of the People’s Republic of China“. Wilson Center. Digital Archive International History Declassified. Dostupné na: https://digitalarchive.wilsoncenter.org/document/121344.pdf?v=d461ad5001da989b8f96cc1dfb3c8ce7.

Anglický překlad, výňatky:

„Excerpts from Resolution on History and Mao’s Contributions and Mistakes“. New York Times, 1. července 1981. Dostupné na: https://www.nytimes.com/1981/07/01/world/excerpts-from-resolution-on-history-of-mao-s-contributions-and-mistakes.html

Anglický překlad, výňatky týkající se hodnocení osobnosti Mao Ce-tunga:

„Comrade Mao Zedong’s Historical Role and Mao Zedong Thought: Resolution on Certain Questions in the History of Our Party Since the Founding of the People’s Republic of China (abridged)“. Dostupné na: https://web.archive.org/web/20100415053346/http://www.idcpc.org.cn/english/maozedong/comments.htm

 

Literatura:

GOODMAN, David S. G., 1981. „The Sixth Plenum of the 11th Central Committee of the CCP: Look Back in Anger?” The China Quarterly, no. 87 (1981), 518-27.

OU-JANG Sung 欧阳淞. „认真学习党的百年历史(庆祝中国共产党成立100周年专论)“ Zhongguo gongchandang xinwen wang, 29. 1. 2021. Dostupné na:  http://theory.people.com.cn/n1/2021/0129/c40531-32016051.html.

SUETTINGER, Robert L. „Negotiating History: The Chinese Communist Party’s 1981.“ Project 2049, 17. červenec 2017. Dostupné na: https://project2049.net/2017/07/17/negotiating-history-the-chinese-communist-partys-1981/.

TENG Jü-wen 邓聿文. „假如习近平做中共第三个“历史决议”. New York Times, 11. 1. 2018. Dostupné na: https://cn.nytimes.com/opinion/20180111/deng-yuwen-on-xi/.