Čínská lidová republika slaví státní svátek 1. října. To je den, kdy v roce 1949 na tribunu Zakázaného města v Pekingu vystoupil Mao Ce-tung a vyhlásil založení nového státu – Čínské lidové republiky. Stalo se tak ani ne půl roku poté, co komunistická vojska bez boje obsadila bývalé hlavní město, a bylo jen otázkou času, kdy bude svržen dosavadní legitimní vládce Číny, Čínská republika. Vznik ČLR byl označen za zásadní přelomový bod v dějinách Číny, „osvobození čínského lidu“, oddělující novou Čínu od Číny staré.
Vláda Čínské republiky, část vojenských oddílů a obyvatelé měst, kteří nevěřili, že „osvobození“ jim zajistí bezpečí a dobrý život, prchali na ostrov Tchaj-wan. Navzdory pokusům Čínské lidově osvobozenecké armády o dobytí Tchaj-wanu v 50. letech si ostrov zachoval nezávislost a postupem času se stal prosperujícím státem pyšným na své demokratické zřízení, vládu práva a záruky občanských svobod.
V očích propagandy ČLR je Tchaj-wan dodnes „poslední dosud neosvobozenou provincií Číny“ a „součástí posvátné půdy“ čínského národa, z níž se nelze vzdát ani jedné pídě. Roku 2005 přijal čínský parlament zákon proti separatismu, v němž se konstatuje právo ČLR hájit svoji územní celistvost jakýmikoliv prostředky, včetně vojenských. Za ohrožení územní celistvosti se také považuje, pokud by Tchaj-wan – tedy formálně stále Čínská republika, jejíž vládu na pevnině svrhli komunisté – byl uznán mezinárodním společenstvím. Proto ČLR vytlačuje Tchaj-wan z účasti v mezinárodních organizacích a nelibě nese, že se v poslední době Tchaj-wanu daří prosazovat se mezinárodně, byť k uznání jeho státní suverenity je ještě hodně daleko.
Od začátku reforem rozvinutých po Kulturní revoluci nabízí ČLR Tchaj-wanu sjednocení v duchu principu „jedna země – dva systémy“, tj. uznání svrchovanosti vlády v Pekingu výměnou za zachování demokratického politického systému a občanských svobod demokratického Tchaj-wanu. Stejný princip uplatnila čínská vláda v Hongkongu, který převzala v roce 1997. Nedávné potlačení demonstrací odmítajících přijetí extradičního zákona, který by umožnil vydávat k soudnímu řízení do ČLR občany Hongkongu, a vzápětí zavedení zákona o státní bezpečnosti však jasně ukázaly, že čínská vláda nemíní respektovat právní řád a občanské svobody v „druhém systému“, pokud nevyhovují potřebám politického zřízení „jedné země“.
Státní svátek ČLR a letecké manévry poblíž Tchaj-wanu
Nejdůležitější součástí oslav státního svátku ČLR byl letos projev generálního tajemníka ÚV KS Číny a slavnostní vztyčení vlajky na náměstí Tchien-an-men za účasti vojenského oddílu. V letech kulatých výročí se při této příležitosti konají také vojenské přehlídky, jakou jsme viděli v roce 2019.
Letos bezprostředně po státním svátku proběhly manévry čínských vojenských letounů v blízkosti Tchaj-wanu. Od 2. do 5. října se postupně až na samé hranice vzdušného prostoru ostrova přiblížilo 149 vojenských letadel, včetně bombardérů a strojů schopných nést atomové zbraně.
Letadla sice přímo nenarušila tchajwanský letecký prostor, nicméně ocitala se v bezprostřední blízkosti a tchajwanská protiletecká obrana musela být opakovaně uváděna v pohotovost. Stačilo, aby jedné či druhé straně povolily nervy a mohlo dojít ke konfliktu. Čínská letadla přelétala na jih od Tchaj-wanu nad korálovými atoly Pratas v Jihočínském moři, sporným územím, které má v současné době pod kontrolou právě Tchaj-wan.
Akce pravděpodobně umožnila získat čínské armádě cenné informace o síle a taktice tchajwanské protiletecké obrany. Manévry čínského letectva byly nicméně především demonstrací síly pro domácí nacionalisticky naladěné publikum v ČLR a zároveň měly za cíl zastrašit Tchajwance, kteří podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění ve stále větším počtu principiálně odmítají připojení k Číně.
Někteří komentátoři také poukazují na souvislost s uzavřením bezpečnostní aliance AUKUS mezi Austrálií, USA a Británií a smlouvou o nákupu amerických ponorek na jaderný pohon, kterou uzavřela australská vláda. Vedle toho se zmiňuje sílící snaha Tchaj-wanu přejmenovat svá diplomatická zastoupení ve světě z dosavadních „tchajpejských kanceláří“ (podle jména hlavního města Tchaj-wanu) na tchajwanské kanceláře. Čínská lidová republika tuto změnu jména chápe jako provokaci a krok k formálnímu vyhlášení samostatnosti.
Oslavy státního svátku Tchaj-wanu v Pekingu
Na masivní nálety vojenských letadel do bezprostřední blízkosti Tchaj-wanu posléze navázalo slavnostní shromáždění ve Velké síni lidu v Pekingu k výročí Sin-chajské revoluce z 10. října 1911. Ta vedla k pádu císařství a vzniku Čínské republiky, jejímž státním svátkem se 10. říjen stal a na Tchaj-wanu se jako takový slaví dodnes.
Výjimečného shromáždění se zúčastnilo nejvyšší vedení komunistické strany, členové stálého výboru politického byra, význační představitelé strany a státu a ozbrojených a bezpečnostních složek, jakož i četní představitelé „demokratických stran“ sdružených v jednotné frontě pod vedením KS Číny, představitelé svazu zahraničních Číňanů a občanských sdružení a blíže neurčení zahraniční hosté, včetně části diplomatického sboru. Auditorium dále zaplnili školáci a vojáci v uniformách. Zasedání mělo velkou publicitu, přenášela ho čínská televize a doprovodily ho komentáře k dějinám Číny objasňující události roku 1911 v perspektivě oficiální historiografie. Program se následně objevil na Youtube. Vyvrcholením setkání byl Si Ťin-pchingův projev, který v plném znění posléze přinesl čínský tisk.
Ve jménu „Velkolepého znovuzrození čínského národa“
Symbolem revoluce roku 1911 je Sunjatsen, ačkoliv on sám se na ní bezprostředně nepodílel. Po vzniku Čínské republiky se Sunjatsen stal jejím prvním prezidentem a později začal být označován za „Otce vlasti“. Na Tchaj-wanu má dodnes autoritu otce zakladatele moderní státnosti a jeho portrét zdobí úřady a veřejná místa, včetně například velkého přednáškového sálu Národní knihovny v hlavním městě Tchaj-peji. Původní revoluční organizace vedená Sunjatsenem se posléze transformovala do politické strany Kuomintang (doslova Lidová strana), která po založení komunistické strany spolupracovala s komunisty. Dnes Kuomintang působí na Tchaj-wanu jako druhá nejsilnější politická strana.
Sunjatsenův odkaz, včetně jeho teorie politické transformace Číny známé jako san-min-ču-i (volně přeloženo „tři lidové principy“), se stal ideovým základem politického systému Čínské republiky, který se na Tchaj-wanu posléze rozvinul k dnešním zásadám demokracie a právního státu. V ČLR je naopak tatáž Sunjatsenova teorie po desetiletí interpretována jako jakýsi protokomunistický program, který následně rozvíjí a naplňuje právě politické uspořádání v komunistické Číně. Do sporu o pravý smysl Sunjatsenismu se promítá snaha čínských komunistů přivlastnit si ho, protože jde o nespornou autoritu zaslouživší se o porážku císařství a vytvoření republikánského, tedy moderního, politického zřízení v Číně. To se promítlo i do Si Ťin-pchingova projevu.
Si Ťin-pchingův projev se nesl v nacionalistickém duchu. Na začátku Si zdůraznil délku historie velkolepého čínského národa a jeho přínos lidstvu, aby vzápětí odsoudil agresi ze strany západních mocností v době Opiových válek a slabost poslední panující dynastie, z jejíhož jha se čínský národ osvobodil právě za Sin-chajské revoluce. Tak byl podle Si Ťin-pchinga učiněn první krok k „velkolepému znovuzrození čínského národa“ (Čung-chua min-cu wej-ta fu-sing) a zahájen proces, který v tuto chvíli pomalu završuje pod jeho vedením Komunistická strana Číny. Spojení „velkolepé znovuzrození čínského národa“ se pak v projevu objevilo ještě sedmnáctkrát.
Za nezbytnou součást národní obrody a historický úkol, který je nezbytně třeba splnit, Si Ťin-pching označil připojení Tchaj-wanu. Za tímto účelem ve svém projevu mobilizoval „všechny syny a dcery čínského národa, ať doma, či v zahraničí“ ke společnému dílu na „velkolepém znovuzrození čínského národa“, přičemž zároveň zdůraznil, že tchajwanská otázka je výhradně interní záležitostí Číny. Si Ťin-pching dále označil blíže neurčené pokusy Tchaj-wanu o získání nezávislosti za „velkou překážku a skryté nebezpečí“ ohrožující národní znovuzrození a pohrozil, že „toho, kdo zapomene na své předky, zradí svou vlast a rozbije stát, čeká špatný konec“, bez ohledu na údajně bytostně mírumilovnou povahu čínského národa („v krvi čínského národa nejsou geny agrese ani touhy po hegemonii“).
Zahraniční média, která o projevu referovala bez uvedení širších souvislostí, s úlevou citovala Si Ťin-pchinga, který při této příležitosti výslovně vyloučil použití síly k připojení ostrova. Vypjatě nacionalistická rétorika a nedávné manévry čínského letectva, stejně jako samotný fakt, že v Pekingu se bombasticky slavil státní svátek Tchaj-wanu, jako by to byl státní svátek komunistické Číny, nicméně mnoho důvodů k optimismu nenabízejí. Samotný akt oslav státního svátku Tchaj-wanu v Pekingu je zjevným pokusem o krádež tchajwanské identity, aktem symbolického přivlastnění fakticky nezávislého státu.
Ministr Kulhánek ve službách společenství sdíleného osudu lidstva
Podobně symbolické akty by světová veřejnost neměla nechávat bez povšimnutí, neboť vedou k posílení čínského sebevědomí a ke stupňování tlaku na Tchaj-wan. Soudě podle naší zahraniční politiky vůči ČLR, české subjekty nemají na rozdíl od Číňanů pro sílu podobných symbolických aktů mnoho porozumění. Jak nedávno prokázal český ministr zahraničí Kulhánek, bez rozpaků se do války symbolů zapojí na čínské straně. Ukázalo se to v jeho gratulačním videoprojevu, který, jak upozornil projekt Sinopsis, velvyslanectví ČLR v Praze umístilo na Youtube.
Tím, že svolil k nahrání gratulačního projevu pro čínské velvyslanectví, ministr Kulhánek nepřímo popřel, že reprezentuje stát založený na myšlence demokracie a lidských práv, který je členem EU a podobně jako nejvýznamnější evropští politici se začíná vymezovat vůči ČLR jako vůči systémovému rivalovi.
V praktické politice se systémové rivalství projevuje v tom, že ČLR neuznává platné mezinárodní normy a snaží se je nahradit normami vlastními, jež by měly nahradit hodnoty demokracie, vlády práva a občanských svobod. Si Ťin-pching a čínská propaganda dnes nepokrytě hovoří o „přednostech čínského modelu“, o tom, že demokratické politické zřízení se přežilo a o „historickém poslání Číny“ naplnit vůli dějin a napomoci nastolení nového společenského řádu, který nahradí „upadající kapitalismus“.
Bez ohledu na všechny tyto okolnosti ministr zahraničí České republiky ve svém zjevně pečlivě naučeném projevu přednesl poselství, které šíří čínská zahraniční propaganda. Občas trochu lavíroval, ale čínský překlad vždy usadil jeho slova způsobem, který nenechal diváky na pochybách, že Českou republiku poutá k ČLR velké přátelství, že obě země sdílejí podobné zájmy a jejich spojenectví je „oboustranně výhodné“. Na závěr ministr neopomněl do svého projevu zaplést jako důkaz přátelské spolupráce přímé lety „mezi Českou republikou a čínskými městy“. Těžko říct, zda si při té příležitosti uvědomil, že přímé lety s příslibem přísunu čínských turistů symbolizují dobu, kdy českou zahraniční politiku ovlivňoval Jaroslav Tvrdík ve službách dalších subjektů a dnes zmizelý záhadný čínský poradce prezidenta Zemana Jie Ťien-ming.
Na okraj dodejme, že ministr Kulhánek nějaký čas v minulosti pracoval jako externí konzultant Jie Ťien-mingovy firmy a věnoval se analýze investičních projektů a regulačnímu prostředí v EU, a to v době, kdy EU zvažovala přísnější posuzování čínských akvizic ve strategických odvětvích.
V gratulačním projevu se Kulhánek jako ministr členské země EU a NATO za použití frází, jakými oplývají projevy čínských diplomatů, hlásil k ČLR jako ke strategickému partnerovi, s nímž chce „ruku v ruce“ řešit palčivé mezinárodní otázky, zejména společný boj proti pandemii. Tímto prohlášením symbolicky popřel problém, který dnes kritizuje již i Světová zdravotnická organizace, že původ pandemie nelze spolehlivě vyšetřit, dokud čínské úřady neumožní získat data z laboratoře virologického ústavu ve Wu-chanu, a proto ani nelze připravovat relevantní opatření k tomu, aby se podobná katastrofa neopakovala. Ruku v ruce s ČLR by chtěl ministr Kulhánek postupovat i při řešení situace v Barmě (kde se moci opět chopila vojenská junta těšící se podpoře čínských komunistů), a v Afghánistánu (kde ČLR již delší čas vyjednává s Talibánem „oboustranně výhodnou spolupráci“).
Projev ministra Kulhánka také rezonoval s čínským důrazem na multilateralismus, jehož cílem je změna stávajících mezinárodních pravidel a norem tak, aby byly více nakloněné totalitním a autoritářským režimům. K tomuto rozměru Kulhánkova projevu jako by poukazovala vlajka OSN, kterou měl ministr naaranžovanou v popředí hned po své pravici.
Pro někoho byla ministrova gratulace možná jen plytkým projevem bez reálného významu, předneseným sice emfaticky, ale bez náznaku upřímnosti a zjevně naučeným zpaměti. Proč to Číňanům nedat v zájmu ekonomických příležitostí, že. Pro čínské diplomaty je to další drobné vítězství na poli prosazování čínské soft-power a potvrzující správnost projektu budování „společenství sdíleného osudu lidstva“, tj. přeměny globálního vládnutí podle čínské zkušenosti. Přesně tyto cíle pojmenoval také Si Ťin-pching ve svém projevu k založení Čínské republiky, pokusu symbolicky připravit Tchaj-wan o jeho státní svátek.