Sto let KS Číny: Lesk a bída čínských soudruhů

Temné statistiky naštěstí odlehčují barvití čeští gratulanti

Velkolepé oslavy stoletého jubilea KS Číny jsou šťastně za námi. Četné gratulanty (včetně těch z Česka – o těch za chvíli) neodradil ani souběh pompézních oslav s jiným, temnějším výročím, které o dnešní KS Číny vypovídá v jistém směru více než trochu monotónní zdravice politických předáků z celého světa (především toho třetího). 1. července uplynul rok od uvalení zákona o státní bezpečnosti v Hongkongu, který v této kosmopolitní a do té doby svobodné enklávě nastolil policejní režim v mnohém podobný tomu v Československu po roce 1948.

Po stu letech své často pohnuté historie se tak KS Číny může na jedné straně pyšnit fenomenálním hospodářským růstem v posledních desetiletích (po fenomenálním hospodářském rozvratu v desetiletích předcházejících), na druhé straně je třeba připomenout obrovské lidské utrpení a miliony obětí, jež má na svědomí. Taková připomínka není jen řečnické cvičení – existuje několik akademických projektů, které se snaží ztráty na životech vyčíslit na základě pečlivé analýzy dostupných statistických údajů.

Věda o ukrutnostech

Relativně nová vědní disciplína, která se těmito chmurnými statistikami zabývá, se někdy nazývá atrocitologie, tedy věda o ukrutnostech. Jejím průkopníkem byl profesor R. J. (Rudolph J.) Rummel (1932 – 2014), jehož vědecká kariéra je spjatá především s Havajskou univerzitou. Mezi jeho nejslavnější práce patří „Smrt vládou“ (Death by Government, 1997), v níž se snažil vyčíslit počet obětí státního teroru proti svým vlastním občanům v různých částech světa ve 20. století. Této formě násilí, pro niž razil pojem „democida“, padlo podle jeho raných odhadů za oběť v minulém století na 212 milionů lidí, z toho 148 milionů v komunistických režimech v letech 1917–1987. Později svůj odhad revidoval směrem nahoru na základě nově dostupných statistik.

Konkrétně v případě KS Číny dospěl Rummel nakonec k součtu 76 702 000 obětí v letech 1928 (ustavení prvních „sovětských oblastí“ kontrolovaných čínskou Rudou armádou) až 1987. Tento počet nezahrnuje oběti po roce 1987, např. během potlačení demonstrací na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 nebo represí proti hnutí Fa-lun-kung o deset let později, ale i tak je ohromující. Překonává odhadovaný počet obětí democidy v Sovětském svazu (62 milionů). Pro (trochu ahistorické) srovnání se blíží odhadovanému počtu obětí středověkého moru (Black Death, 75-80 milionů).

Žebříček masakrů

Atrocitolog Matthew White uvádí pro 20. století poněkud nižší údaje, konkrétně 180 milionů obětí democidy. Ve své „Velké knize hrozných věcí“ (The Great Big Book of Horrible Things, Norton 2011) podává mimo jiné „žebříček“ sta nejkrvavějších „multicid“, tedy masových vražd, v dějinách. Na prvním místě je Druhá světová válka se 66 miliony mrtvých, o druhé a třetí místo se dělí Čingischán a Mao Ce-tung se 40 miliony obětí.

Všechny tyto statistiky uvádí do kontextu Steven Pinker ve svém vlivném díle „Lepší andělé naší přirozenosti“ (Better Angels of Our Nature, 2011; český překlad připravuje na podzim nakladatelství Academia). Jeho hlavním argumentem je, že přes tyto děsivé statistiky ve skutečnosti democidy, a násilí vůbec, v posledních stoletích ubývá, vezmeme-li v úvahu relativní podíl mrtvých na celkovém počtu populace. Přestože se Mao Ce-tung a Čingischán ocitli ve Whiteových statistikách absolutním počtem obětí na stejné příčce, zasáhly mongolské výboje ve 13. století daleko větší procento tehdejšího obyvatelstva než Maovy kampaně v minulém století. To snad může být útěchou pro přeživší; zástupům zemřelých to příliš nepomůže.

Čeští gratulanti

Statistické údaje o democidě v komunistické Číně představují odvrácenou tvář stoleté historie strany, která by se ráda prezentovala jen svými ekonomickými úspěchy. Stejně přímočaře nahlížejí historii a odkaz KS Číny i čeští gratulanti, čímž se konečně dostáváme k trochu odlehčenějšímu, místy lehce komickému tématu.

S napětím jsme očekávali, s čím přijdou v rámci své spolupráce s čínským stranickým deníkem Kuang-ming ž’-pao zglajchšaltované Literární noviny. Slovo „spolupráce“ zde asi není úplně na místě; Literární noviny (nyní již pouze v internetové podobě) publikují v rámci své edice Reading China+ doslova přeložené texty dodávané čínskou redakcí v gesci Oddělení propagandy ÚV KS Číny. Vzhledem k tomu, jaký důraz na jubileum kladou stranické orgány v Číně, byl nakonec přínos Literárek tak trochu zklamáním, i když článek „Učitelé a studenti Univerzity Tsinghua zpívali Internationálu v mnoha jazycích na oslavu 100. narozenin KS Číny“ si jistě najde i díky připojenému videu své vděčné čtenáře. Teprve se značným zpožděním vyšel samostatný sešit Reading China+ věnovaný jubileu; k dostání na stáncích a u vašich knihkupců.

Tandem LitNov – Kuang-ming ž’-pao tentokrát hravě předstihl v poslední době velmi výkonný expremiér Paroubek, který mj. zaznamenal během svých četných cest do Číny, že v éře Si Ťin-pchinga nedochází v zemi k centralizaci moci, jak tvrdí „sinožrouti“ a škarohlídi, ale naopak k její decentralizaci. Je to jen další z překvapivých zjištění, jimiž oblíbená postava českého bulváru koriguje nezodpovědná tvrzení západních a pravicových médií.

Atlantské blouznění

Vojtěcha Filipa snad ani nemusíme zmiňovat. Za zmínku naopak stojí, že prezidentu Zemanovi se podařilo čínským soudruhům poblahopřát k výročí hned dvakrát, což ovšem zmiňují pouze čínské zdroje, zatímco KPR o tom cudně mlčí.

Haló noviny přinesly rozhovor s čínským velvyslancem pod výmluvným titulkem „Komunistická strana Číny je spjata s osudy čínského lidu“ – jak to koneckonců dokládají chmurné statistiky v úvodu tohoto textu. Blahopřání do Pekingu poslal i senátor Doubrava, který ještě připojil pozoruhodné slohové cvičení v Parlamentních listech (mají tam nějakou jazykovou redakci?), kde se např. můžeme dočíst o „blouznění tzv. demokratických vlád atlantských států“. Člověku je líto čtenářů i severočeských voličů.

Senátor Doubrava zaslal podle agentury Nová Čína své blahopřání do Pekingu jakožto „předseda Skupiny přátelství s Čínou v českém Senátu“ (捷克参议院对华友好小组主席). Žádná taková skupina ovšem v českém Senátu není. Že by zase nějaké „blouznění“?

Publikace tohoto článku: Aktuálně, 15.7.2021