Švejk na čínském parádemarši

Oslava konce války v Pekingu je lehce ahistorická, ale vojenská přehlídka byla jasným signálem na všechny strany.

Čtvrteční oslavy sedmdesátého výročí konce druhé světové války v Pekingu byly nabité historickou symbolikou. Symbolická byla i účast prezidenta Zemana. V obou případech balancuje symbolika mezi historickou ironií a fraškou.

Vítězství, či Osvobození?

Oslavy vyvrcholily vojenskou přehlídkou na náměstí Tchien-an-men, v pořadí teprve čtvrtou od smrti předsedy Maa v roce 1976 a vůbec první u příležitosti oslav vítězství Spojenců nad Japonskem v roce 1945. Předchozí přehlídky se pořádaly na počest jiného slavného výročí, totiž porážky Kuomintangu v čínské občanské válce v roce 1949.

Teprve převzetím moci v roce 1949 nastalo pro čínské komunisty skutečné Osvobození (Ťie-fang), jak se také v čínské politické terminologii tento mezník běžně nazývá. Čínští komunisté osvobodili Čínu nikoliv od Japonců, ale od svých čínských politických konkurentů, Čankajškova Kuomintangu. V rychlém sledu pak navázali dalším „osvobozením“, tentokrát dokonce „mírovým“, a sice Tibetu od Tibeťanů v roce 1951.

Samotná porážka Japonska v roce 1945 byla pro tuto sérii „osvobození“ čínskou Lidově osvobozeneckou armádou pouhou předehrou. Tomu také odpovídal průběh války s Japonskem jako takové – její tíže ležela převážně na tehdejší regulérní (kuomintangské) armádě, zatímco (komunistická) lidově osvobozenecká armáda se až na drobné potyčky s Japonci připravovala ve svých „osvobozených oblastech“ (osvobozených od Kuomintangu) na konečné zúčtování s domácím nepřítelem v následné občanské válce.

Zásluhy na vítězství nad Japonskem ve druhé světové válce by tak náležely spíše Kuomintangu než čínským komunistům a oslavy by byly více namístě v Čunkinu (Čchun-čchingu) jako hlavním městě Číny a centru odporu proti Japonsku za války, nebo ještě spíše na Tchaj-wanu, kam komunisté zahnali Kuomintang na konci občanské války v roce 1949.

Čínští komunisté si byli této nepohodlné historické diskrepance vždy dobře vědomi, a proto také dosud směřovali oslavy (a vojenské přehlídky) na výročí skutečného triumfu svého osvobozeneckého úsilí, totiž vítězství v občanské válce a převzetí moci v říjnu 1949.

Militarizace čínské zahraniční politiky

Proč se tentokrát rozhodl Peking slavit a mašírovat na výročí konce světové, a nikoliv občanské války? Odpovědí je nasnadě hned několik.

Mao Ce-tung miloval přehlídky, ale po jeho smrti v roce 1976 se v Pekingu pořádaly jen každých deset let na kulatá výročí převzetí moci (Osvobození) v roce 1949. Další „řádný“ termín by tak připadal až na rok 2019. To by bylo příliš pozdě pro rituální potvrzení ambiciózní agendy prezidenta Si Ťin-pchinga, který je ve funkci již třetí rok a mezitím stačil do svých rukou soustředit moc v rozsahu, jaký nemá obdoby od éry posledního charismatického čínského vůdce Teng Siao-pchinga.

Kulaté výročí konce světové války poskytlo vhodnou záminku pro okázalý ceremoniál na oslavu nového vládce. „Mezinárodní“ výročí (vítězství nad Japonskem) se také hodí lépe než „stranické“ jubileum (Osvobození) k vyjádření nového, asertivnějšího postoje současného čínského vedení na mezinárodní scéně.

Teng Siao-pching prosazoval na začátku svých hospodářských reforem skromnou zahraniční politiku. Prudký hospodářský růst v následujících desetiletích ovšem postupně vedl k růstu sebevědomí jeho nástupců. Zejména po krizi v roce 2008, kdy se zdánlivě začal hroutit celý západní systém demokratického kapitalismu, nabyla část čínského vedení dojmu, že není třeba nadále se ostýchat otevřeně prosazovat superioritu čínského modelu direktivního kapitalismu a jeho zahraničněpolitických zájmů.

Tato vlna triumfálního nacionalismu vynesla v roce 2013 k moci Si Ťin-pchinga a jeho družinu. Nástup nové garnitury se rychle projevil ve vyhrocení konfliktů ve Východočínském (s Japonskem) a Jihočínském moři (s Filipínami a Vietnamem).

Stíhaní i nestíhaní

Militarizace čínské zahraniční politiky byla původně výrazem sebevědomí z hospodářského růstu, ale současný propad čínských kapitálových trhů ji paradoxně nejspíše jen dále posílí. Vybičování nacionalismu na domácí scéně účelovým vyhrocením konfliktů v zahraničí je totiž tradičně spolehlivým prostředkem k odvedení pozornosti od domácích problémů.

Oslava konce války v Pekingu je tedy lehce ahistorická, ale vojenská přehlídka byla jasným signálem na všechny strany. Do této symbolismem nabité atmosféry vyrazil jako Švejk na Bělehrad český prezident. Na tribuně zasedl po boku státníků, jako je (mezinárodním soudem stíhaný) súdánský prezident Bašír nebo (dosud nestíhaný) ruský prezident Putin.

Bylo by snadné mávnout rukou, že se sám řadí, kam patří. Jako hlava státu za sebou táhne – přinejmenším symbolicky – celou Českou republiku. Jako jediný vrcholný představitel členského státu EU na přehlídce současně podkopává již tak bezzubou evropskou vnější politiku. Zbývá mu přesně polovina funkčního období, aby demonstroval, jak z jeho zahraničněpolitických eskapád profituje i někdo jiný než jen úzká skupina spřátelených oligarchů.

Publikace tohoto článku: Lidové noviny, 5.9.2015