Nová středopravá vláda v Litvě loni podnikla dva kroky, které silně rozladily soudruhy v Pekingu. Jednak se stáhla z iniciativy 17+1, jednak povolila Tchaj-wanu, aby ve Vilniusu otevřel svůj neoficiální styčný úřad, a to nikoliv pod jménem svého hlavního města jako u podobných zastoupení jinde ve světě, ale pod jménem celého ostrova jako “Tchajwanskou reprezentativní kancelář”.
Oba kroky jsou plně v souladu se suverénními kompetencemi samostatného státu a ve své podstatě nejsou nijak zvlášť kontroverzní. Účast v čínské “iniciativě” pro východní Evropu není povinná (vystoupit se ostatně dalo i z někdejší Varšavské smlouvy, jako to udělala Albánie v roce 1968) a tchajwanská zastoupení ve světě samozřejmě reprezentují nikoliv hlavní město Tchaj-pej, nýbrž ostrov jako takový, což se samo o sobě nijak nedotýká státoprávního uspořádání “na obou stranách tchajwanské úžiny”. I z čínského pohledu usiluje ČLR o “znovusjednocení” s Tchaj-wanem, nikoliv pouze s jeho metropolí Tchaj-pejí.
Vymazání z mapy
Obsedantní důraz na nesmyslnou záměnu obou zeměpisných názvů dobře ilustruje snahy Pekingu, v tomto konkrétním případě většinou až příliš úspěšné, o sémantickou manipulaci normativního diskurzu mezinárodních vztahů. Litva tyto lingvistické šarády odmítla, a bylo zle. Čína odpověděla na drobnou jazykovou “provokaci” symbolického rázu bezprecedentní odvetou kalibru totální ekonomické války.
Peking nejprve vyňal ze svých počítačových systémů Litvu jako celní území. De facto ji tak pro účely mezinárodního obchodu vymazal z mapy. Dovážené ani vyvážené zboží nešlo deklarovat jako celní položku, a nemohlo tudíž legálně překročit hranici. To je bezprecedentní opatření, k němuž v dobách míru dosud nepřikročila žádná země na světě. Je to také křiklavé porušení závazných mezinárodních dohod, včetně pravidel Světové obchodní organizace (WTO), jíž jsou Litva i ČLR řádnými členy.
Útok na dodavatelské řetězce
Po pár dnech Peking zase zanesl Litvu zpátky do svých celních registrů. Opatření bylo příliš okatě v rozporu s mezinárodním obchodním právem a jeho dopad v praxi byl minimální – a poškozoval Čínu více než Litvu. Vzájemná obchodní výměna mezi oběma zeměmi je skromná a její saldo je jako obvykle vychýlené výrazně ve prospěch Číny. Místo toho přistoupil Peking k jiné formě odvety, svým způsobem ještě záludnější.
Přímý export z Litvy do ČLR je zanedbatelný, ale její hospodářství je podobně jako u řady dalších východoevropských zemí s Čínou propojeno nepřímo přes dodavatelské řetězce převážně německého průmyslového komplexu. Litevské firmy například zásobují nadnárodní společnosti, jako je německý kolos Continental, který vyváží automobilové součástky a jiné komponenty do Číny. Právě na tyto společnosti v Německu, ale i ve Francii a jinde v Evropě, začaly čínské úřady vyvíjet tlak a blokovat jejich přístup na čínský trh, dokud se nezbaví svých litevských subdodavatelů.
Totální hospodářská válka
Přesně v tom okamžiku, pokud ne dříve, se měl čínský postup proti Litvě stát záležitostí pro Brusel jakožto útok na evropské dodavatelské řetězce a evropské hospodářství jako takové. Hlavní vektor nátlaku vede přes Německo a představuje tak první velkou zkoušku nové německé politiky vůči Číně, ohlašované po volbách představiteli nově zvolené koalice. Ta měla být více „evropská“ a „hodnotová“, ale právě reakce na krizi v Litvě, respektive absence nějaké smysluplné odezvy, naznačuje, že přes bojovné deklarace nové ministryně zahraničí Annaleny Baerbock zůstává německý přístup k Číně stále ve stínu Angely Merkel a jejího „speciálního vztahu“ s Pekingem. Nový kancléř Scholz ve svém vánočním telefonátu se Si Ťin-pchingem nátlak na Litvu přes doporučení svých poradců vůbec nezmínil.
Frontální útok Číny zjevně Brusel, Berlín i další evropské metropole zaskočil. Málokdo čekal, že by se Peking mohl jako obchodní partner po drobné provokaci uchýlit k ekvivalentu nukleárního útoku. EU shodou okolností právě připravuje soubor opatření proti „ekonomickému nátlaku“. Ten však byl původně koncipován proti Trumpově celní politice a není stavěný na čínský způsob „neomezené války“ (Unrestricted Warfare, 超限战).
Raději vlastní osud
Nasazení ekonomických zbraní hromadného ničení však zároveň vystavuje Peking těžko předvídatelným rizikům. Čínská ekonomika je stále závislá na exportu a přístupu k cizím trhům. Vypouštět z lahve džina hospodářských bojkotů, nebo dokonce sekundárních bojkotů přes třetí strany, by se nakonec nemuselo ukázat z její strany jako úplně prozíravé.
Hlavně ale staví celá epizoda Peking do nepříliš lichotivého světla jako popudlivého Goliáše, který se snaží z malicherných důvodů s nasazením naprosto nepřiměřených prostředků zastrašit malého litevského Davida a porušuje přitom základní pravidla (nejen) hospodářských styků. Pokud by takhle nějak mělo vypadat „společenství sdíleného osudu„, hlavní téma čínské zahraniční politiky (i nadcházející olympiády), mohl by si kdekdo říct: pardon, takový osud bych raději nesdílel.