V noci ze 3. na 4. června roku 1989 vjely na náměstí Tchien-an-men v Pekingu tanky a ukončily dva měsíce trvající demonstrace a okupaci náměstí. Počet obětí, z velké části obyvatel Pekingu, kteří přicházeli k náměstí od západu po třídě Čchang-an, kudy přijíždělo vojsko, se odhaduje na stovky až tisíce. V centru náměstí v té době pomáhal evakuovat poslední skupinu studentů, kteří zde drželi hladovku, také Liou Siao-po, jenž se o mnoho let později stal nositelem Nobelovy ceny míru.
O protestech na náměstí Tchien-an-men se obvykle hovoří jako o studentském hnutí, mezi demonstranty však byli nejen studenti. Například vůbec poprvé od roku 1949, kdy vládu v Číně převzala komunistická strana, zde vznikly nezávislé dělnické odbory. Protesty měly širokou podporu ve všech vrstvách obyvatelstva, stejně jako v reformně naladěné části komunistické strany.
Hlavní požadavky demonstrantů směřovaly k větší otevřenosti systému, svobodě slova a zahájení procesu demokratizace. Nešlo o snahu svrhnout vládu komunistické strany, systém se měl pouze reformovat, mimo jiné s cílem učinit přítrž privilegiím straníků a jejich nejbližších a omezit vysokou míru korupce. S protestujícími zjevně sympatizoval tehdejší generální tajemník Komunistické strany Číny Čao C´-jang, který byl po masakru na náměstí sesazen a zbytek života strávil v domácím vězení.
Druhý den ráno po „vyklizení náměstí“ projížděla kolona tanků od náměstí dál na východ. Před budovou mezinárodního hotelu Peking náhle rozhodným krokem vyšel tankům naproti mladý muž s nákupními taškami v rukou. Postavil se doprostřed širokého bulváru a začal bránit tankům v cestě.
Když první tank zastavil, vylezl na něj a něco naléhavě říkal vojákovi, který se vynořil z útrob železné obludy. Pak seskočil a dál stál tankům v cestě. Tehdy ze strany ulice vyběhla skupinka lidí a mladíka rychle odvedla na druhou stranu ulice. Kdo byl ten mladík a co se s ním stalo, nevíme.
Optimističtější verze příběhu říká, že muži, kteří jej odvedli pryč od tanků, s ním sympatizovali a on se v době represí, které nastaly po masakru, skryl v anonymitě. Pesimisté naopak tvrdí, že tito muži byli agenti tajné policie a mladý muž byl nejspíš uvězněn a vzápětí v tajnosti zastřelen.
Událost máme podrobně zdokumentovanou na fotografiích a filmových záznamech, protože ji z okna hotelu sledovali zahraniční novináři ubytovaní zde v souvislosti s příjezdem sovětského prezidenta Gorbačova do Pekingu v polovině května. Gorbačovův příjezd do Pekingu byl přelomovou událostí, návštěva formálně stvrdila narovnání vztahů mezi oběma komunistickými velmocemi po třiceti letech nepřátelství.
Fotografie Tank Mana, jak se neznámému mladíkovi říká, oběhla celý svět a dnes se označuje za jednu z nejslavnějších dokumentárních fotografií všech dob. Snímek v naléhavé vizuální zkratce ukazuje střet slabých a bezbranných s brutální vojenskou a státní mašinérií.
Z mladíkova odhodlání čiší vědomí, že pravda je na jeho straně a jeho fotografie se staly obecně srozumitelným důkazem o dění a atmosféře v Číně na jaře 1989. Asi netřeba připomínat, že zveřejnění fotografií je v Číně zakázané, stejně jako jakákoliv zmínka o událostech na náměstí Tchien-an-men na jaře 1989.
Fotografie a filmové záběry zachycené v hotelu Peking se podobně jako statisíce dalších reportážních fotografií z celého světa staly majetkem fotobanky Corbis, kterou její zakladatel Bill Gates v lednu letošního roku prodal čínské společnosti Visual China Group. Ve stejně době VSG, která se stala jedním z nejvýznamnějších vlastníků a distributorů dokumentárních fotografií a filmového materiálu na světě, uzavřela exkluzivní partnerství s Getty Images, s nimiž se dohodla na poskytnutí distribučních práv mimo Čínu.
Vzápětí se objevily obavy, aby Visual China Group nezačala zneužívat svého výjimečného postavení na trhu k cenzuře. Všeobecnou dostupnost dokumentace události by měla zajistit nominace fotografií pěti reportérů a videozáznamů dvou kameramanů pořízených z oken hotelu Peking ráno 5. 6. 1989 do registru Organizace spojených národů Paměť světa (UNESCO Memory of the World Register).
Nominaci předložilo sdružení čínských exilových organizací Initiatives for China společně s muzeem žurnalistiky Newseum a fotografem Charlie Colem, který za snímek pekingského mladíka stojícího proti tankům získal v roce 1989 cenu World Press Photo. Cílem programu Paměť světa je vedle uchování dokumentárního dědictví a zvyšování povědomí o jeho významu také všeobecný přístup k němu.
Onlineový časopis Motherboard uveřejnil zajímavý rozbor, v němž poukázal na paradox situace, kdy na základě vlastnictví práv k politicky citlivému materiálu v rukou čínské firmy může v budoucnosti ČLR omezovat šíření nepohodlných informací s odvoláním na americké copyrightové zákony. Uvážíme-li, že jednou ze složek oficiální čínské strategie „trojího boje“ je boj pomocí právních prostředků, není taková představa tak absurdní, jak by se mohlo na první pohled zdát.
O tom, že dnešní nejvyšší představitelé ČLR by chtěli Tchien-an-men vymazat z paměti vlastních lidí i celého světa, není pochyb. Snad se to nestane, protože ten mladý muž, který se s takovou bezprostředností postavil tankům, ztělesňuje naději všech, na koho doléhá mašinérie moci. Vzpomínku na Tchien-an-men bychom měli chápat nejen jako projev úcty obětem konkrétních represí kdesi daleko od našich hranic, ale také jako připomenutí hodnoty svobody, kterou si plně uvědomíme obvykle až tehdy, když o ni přijdeme.