V úterý 2. 8. přiletěla Nancy Pelosi, mluvčí Sněmovny reprezentantů USA, na návštěvu Tchaj-wanu. Během devatenácti hodin, jež zde strávila, se setkala nejen s vládními představiteli v čele s prezidentkou Cchaj Jing-wen 蔡英文, ale i se zástupci průmyslu a lidskoprávními aktivisty. Pelosi měla původně navštívit Tchaj-wan již v dubnu, kvůli nemoci však cestu odložila. Zatímco v dubnu se její plánovaná cesta obešla bez výraznější reakce ČLR, nyní zde vyvolala vlnu odporu včetně výhružek ozbrojeným střetem. Návštěva Nancy Pelosi přitom není bezprecedentní, američtí politici ve stejné či obdobné funkci již dříve Tchaj-wan navštívili.
Vzhledem ke zhoršující se situaci je nyní důležité porozumět vývoji vztahů Číny a Tchaj-wanu, ujasnit si, jak historie ovlivnila politiku Číny a Spojených států vůči tomuto ostrovu, čím se pozice ČLR a USA liší i proč bychom se o Tchaj-wan měli zajímat.
Stručná historie čínskosti Tchaj-wanu
Nejčastější argument ČLR je, že Tchaj-wan byl vždy čínský, a tedy dodnes tvoří neoddělitelnou součást ČLR. Historie Tchaj-wanu je však složitější. Tchaj-wan nebyl součástí čínského území až do 17. století, kdy jej anektovala dynastie Čching 清. Ještě na konci 19. století počet Číňanů žijících na ostrově nepřesahoval počet původních nečínských obyvatel a čchingská vláda přiznávala suverenitu jen nad částí ostrova. Po prohrané válce roku 1895 Čína smlouvou ze Šimonoseki „navždy“ přenechala Tchaj-wan Japonsku. Mezitím se na počátku 20. století zhroutila vláda dynastie Čching a roku 1912 byla založena Čínská republika (Čung-chua min-kuo 中华民国). Ta se o Tchaj-wan nezajímala, přestože si jinak činila nárok na jiná prokazatelně nečínská území včetně celého Mongolska. Čínští komunisté v čele s Mao Ce-tungem 毛泽东 se před druhou světovou válkou k Tchajwancům obraceli jako k samostatnému národu a obhajovali jejich právo na sebeurčení.
O Tchaj-wan se Čínská republika začala zajímat až po vstupu USA do druhé světové války, jenž přinesl naději na porážku Japonska. Po jeho kapitulaci USA zajistily, aby Tchaj-wan přešel pod správu Čínské republiky, která o něj stála zejména proto, že se po Japonsku jednalo o druhé nejrozvinutější území v Asii. Avšak o čtyři roky později, po prohrané občanské válce s komunisty, kteří v roce 1949 založili Čínskou lidovou republiku (Čung-chua žen-min kung-che-kuo 中华人民共和国), byla vláda Čínské republiky nucena uprchnout na Tchaj-wan, společně s armádou, řadou intelektuálů i dalších lidí, kteří nechtěli žít pod komunistickou nadvládou.
Pro ČLR byl v 50. letech Tchaj-wan problematický, protože na něm sídlila vláda nárokující si celé čínské území. Pro Čínskou republiku na Tchaj-wanu bylo naopak důležité představovat Tchaj-wan jako součást Číny a dokázat tak, že neztratila celou Čínu. ČLR nicméně nespravovala Tchaj-wan ani jediný den své existence.
Vznik problému jedné Číny
USA původně neměly v úmyslu podporovat Čínskou republiku na Tchaj-wanu, nicméně v kontextu studené války a zvláště poté, co ČLR napadla Koreu, pro ně ostrov získal zásadní strategický význam. ČLR byla nejen součástí východního bloku, ale zároveň se vstupem do Korejské války stala přímým vojenským protivníkem USA. Když se proto v roce 1952 uzavírala mírová smlouva s Japonskem, zajistily Spojené státy, aby se Japonsko vzdalo suverenity nad Tchaj-wanem, aniž by specifikovalo, v čí prospěch. Tato formulace dodnes komplikuje pozici Tchaj-wanu z pohledu mezinárodního práva, jelikož k žádné další změně suverenity od té doby nedošlo.
Ještě než na konci 70. let navázaly USA diplomatické vztahy s ČLR, uznávaly Čínskou republiku na Tchaj-wanu za jedinou legitimní vládu Číny. Navázání oficiálních vztahů s ČLR vedlo k přetrhání vztahů s Čínskou republikou na Tchaj-wanu. Aby USA nenechaly svého dosavadního spojence na holičkách, přijal Kongres federální zákon (tzv. Taiwan Relations Act) o podpoře Tchaj-wanu zahrnující i prodej zbraní. Ve vztahu s ČLR si také vyjasnily pozici, jakou hodlají vůči Tchaj-wanu oficiálně zastávat – přistoupily na to, že existuje jen jedna Čína, jejíž legitimní vládou je Čínská lidová republika, odmítly se však vyjádřit, je-li Tchaj-wan součástí této entity. Tato pozice se nezměnila ani poté, co se na sklonku 80. let Tchaj-wan demokratizoval a tamní vláda se vzdala nároků na suverenitu nad Čínou.
ČLR oproti tomu zastává odlišnou pozici – Čína je jen jedna, Čínská lidová republika je její jedinou legitimní vládou a Tchaj-wan představuje neoddělitelnou součást tohoto celku.
Zatímco USA své stanovisko nazývají politikou jedné Číny (I-ke Čung-kuo čeng-cche 一个中国政策), ČLR svou pozici označuje termínem princip jedné Číny (I-ke Čung-kuo jüan-ce 一个中国原则). Oba státy berou na vědomí pozici svého protějšku, ani jeden se však nezavázal k jejímu dodržování. Neexistuje tak žádný univerzální princip či politika jedné Číny s oporou v mezinárodním právu.
Posuny v politikách USA a ČLR
Zamotaná historie i jemné nuance politik obou států vedou k nedorozuměním. ČLR jich ráda využívá, protože ani politici a diplomaté s nimi nejsou dobře obeznámeni. Přesvědčuje politiky i širokou veřejnost, že mezi politikou a principem jedné Číny není rozdíl a USA se zavázaly uznávat čínské stanovisko, jež je univerzálně závazné. ČLR také postupně zvyšuje tlak na získání Tchaj-wanu. Snaží se jej ve světě zneviditelnit, upírá mu účast v mezinárodních organizacích v čele s OSN a nutí soukromé společnosti, aby Tchaj-wan neuváděly jako samostatné území. ČLR též posiluje vojenskou přítomnost v okolí Tchaj-wanu a připravuje si tak lepší pozici pro případnou invazi.
Ve světle tohoto tlaku se americká politika jedné Číny postupně konkretizuje. Od původní strategické nejednoznačnosti v otázce samostatnosti Tchaj-wanu přechází čím dál aktivněji ke snaze zabránit ČLR v násilné změně statu quo.
Co o tom všem soudí ČLR
Představitelé ČLR tvrdí, že návštěva Nancy Pelosi porušuje teritoriální integritu a suverenitu ČLR a že USA nedodržují dohody a neuznávají princip jedné Číny, jenž má být všeobecně přijímanou součástí mezinárodního práva. Viní USA z jednostranné změny politiky vůči Číně a vydávají se za oběť jejich agrese.
Nicméně i v ČLR se řada vlivných osobností dívá na vztahy Spojených států s Tchaj-wanem odlišně, než jak situaci prezentuje veřejnosti oficiální propaganda. Například Wang Ťi-s` 王缉思, přední čínský odborník na mezinárodní vztahy a USA, profesor na Pekingské univerzitě, ale i školitel stranické elity a poradce, který se podílel na formulaci zahraniční politiky současného generálního tajemníka Si Ťin-pchinga 习近平, o americké a čínské politice vůči Tchaj-wanu ještě v květnu mluvil takto:
Jsem přesvědčený, že politika USA vůči Tchaj-wanu zůstává v základu nezměněná. USA stále zdůrazňují politiku jedné Číny, která však ani náhodou nezahrnuje uznání, že by Tchaj-wan byl součástí Číny. USA v této otázce zachovávají nejednoznačnost a uznávají pouze, že vláda ČLR představuje jedinou legitimní vládu Číny, což je podstatný rozdíl mezi americkou politikou jedné Číny a naším principem jedné Číny. My uznáváme, že na světě existuje jen jediná Čína, vláda ČLR je jedinou legitimní vládou celé Číny a Tchaj-wan je součástí Číny. Tyto tři věty jsou nedělitelným celkem. USA však přijaly pouze první dvě věty a u té třetí mlží. Nerozporují tedy, že by Tchaj-wan byl autonomní politickou entitou, ale ani nevyjadřují podporu tchajwanské samostatnosti.
我认为美国的对台政策没有发生根本性的变化。美国仍然强调一个中国政策，但这种政策始终不包括承认台湾是中国的一部分。美国在这个问题上态度模糊，仅承认中华人民共和国政府是代表中国的唯一合法政府，可见美国的一个中国政策和我们的一个中国原则存在根本差别。我们认为世界上只有一个中国，中华人民共和国政府是代表全中国的唯一合法政府，台湾是中国的一部分，这三句话是连成一体的。美国只接受了前两句话，同时在第三句话上不断“走钢丝”，既不否认台湾是一个自主的政治实体，又表示不支持“台独”。
Proč prostě Tchaj-wan nepřenechat ČLR?
ČLR ve snaze ovládnout Tchaj-wan postupuje pomalu, leč systematicky. Snaží se jej izolovat a znemožnit jeho zapojení do mezinárodní politiky. Přesvědčuje mezinárodní společenství, že na takový postup má právo. Současně se intenzivně připravuje na možnou invazi.
Politika USA zůstává v principu nezměněná, na rozdíl od postoje ČLR neuznává Tchaj-wan za součást „jedné Číny“ reprezentované ČLR. Je-li politika USA dlouhodobě neměnná, není těžké si domyslet, kdo je viníkem současné vyhrocené situace.
ČLR chce status quo změnit. Pomalu nutí ostatní aktéry včetně USA činit drobné ústupky, které okamžitě použije k posílení vlastní pozice. Rychle se militarizuje. Když v roce 1995-6 ČLR vyvolala krizi v Tchajwanské úžině, k jejímu zažehnání stačilo, aby úžinou proplula jediná americká letadlová loď. Od té doby však ČLR značně posílila a neutralizovat jakoukoli další krizi bude stále obtížnější a nebezpečnější.
Tchaj-wan je rozvinutým demokratickým státem a naším důležitým obchodním partnerem, stále více jej však ohrožuje jeho rozpínavý a autoritářský soused. Z historické zkušenosti víme, jak nebezpečné a mylné je předpokládat, že obětujeme-li takovému sousedovi určité území, upustí od další agrese. Tchajwanci se zároveň dle průzkumů s Čínou spojit nechtějí a považují se za nositele svébytné kulturní identity, jakkoli vycházející z té čínské.
Tchaj-wan má též nezanedbatelný ekonomický význam. Nachází se v centru klíčových námořních i leteckých tras. Polovina kontejnerových lodí včetně 88 % největších dopravních lodí světa letos proplula Tchajwanskou úžinou. Tchajwanské firmy také vyrábějí většinu světové produkce čipů (jen společnost TSMC se na světové produkci podílí 53 %). Zároveň jsou jedinými výrobci unikátních nano-čipů, které jsou v mnoha průmyslových odvětvích v současnosti nenahraditelné. Ozbrojený střet by vedl ke kolapsu mezinárodní dopravy i k problémům ve všech průmyslových odvětvích, jež čipy využívají.
A konečně, Tchaj-wan je pro nás důležitý svou strategickou polohou. Nyní oblasti Tichomoří dominují USA. ČLR se však snaží poměr sil zvrátit, což vede další země v regionu k nervozitě. Tchaj-wan je svým způsobem brána do Tichomoří. Zmocní-li se jej ČLR, státy v oblasti včetně Japonska, Jižní Koreje či Austrálie se začnou připravovat na ozbrojený střet, proti němuž bude válka na Ukrajině jen malou předehrou. Nedomyšlené politické ústupky Pekingu, včetně těch na pohled nevinných v rétorické rovině, pravděpodobnost takového ničivého konfliktu jen zvyšují.