V Pekingu tento týden proběhl jubilejní 20. sjezd Komunistické strany Číny. Jedním z jeho hlavních cílů je v pravidelných pětiletých intervalech hodnotit vnitropolitickou situaci v Čínské lidové republice a vytyčit cíle a směřování země pro pět let následujících. Další neméně nezbytnou součástí sjezdu je volba politbyra a nejužšího vedení KS Číny. Ačkoliv od smrti Mao Ce-tunga strana zavedla preventivní opatření, aby generální tajemník nemohl zůstat ve vedení strany déle než dvě funkční období, Si Ťin-pching tuto tradici prolomil a ve funkci setrvá minimálně dalších pět let, pravděpodobně i déle. Dle tchajwanských expertů se během této doby pokusí ve vztahu k Tchaj-wanu dosáhnout „určitých úspěchů“, které bude moci prezentovat jako své politické dědictví a odkaz pro budoucí generace.
Asi nejzajímavějším momentem celého sjezdu bylo vyvedení Si Ťin-pchingova předchůdce Chu Ťin-tchaa ze sálu. O skutečném důvodu tohoto gesta, které zjevně překvapilo i bývalého prezidenta samotného, můžeme zatím pouze jen spekulovat. Lze se na ně však dívat jako na symbolický akt odstranění staré garnitury a demonstraci neochvějné pozice současného generálního tajemníka.
Pro pochopení čínské vnitrostátní i zahraniční politiky je třeba i blíže analyzovat témata, kterým je během sjezdu věnována největší pozornost. Jedním z nich byla otázka poslední „neosvobozené čínské provincie“, tedy Tchaj-wanu. Jelikož se plány na připojení ostrova k pevninské Číně v současnosti objevují v popředí čínské politické agendy, byla jim věnována i podstatná část téměř dvouhodinového projevu, který u příležitosti zahájení sjezdu přednesl stávající generální tajemník Si Ťin-pching.
Hongkongskou cestou
Než se dostal k otázce Tchaj-wanu, neopomněl Si Ťin-pching zdůraznit úspěchy, jichž čínská ústřední vláda dosáhla ve zvláštní administrativní zóně Hongkong. Pořadí, v němž Si hovoří o ovládnutí „vzbouřeneckých oblastí“, má svou logiku, neboť osud Hongkongu se i pro samotné Tchajwance stal jakýmsi předobrazem jejich vlastní pochmurné budoucnosti, kterou lze očekávat v případě, že se ostrov dostane pod nadvládu Pekingu.
Zda se tak stane, je předmětem častých diskusí. Tchajwanští odborníci zabývající se vztahy přes úžinu podrobili Si Ťin-pchingův projev důkladné analýze a dospěli k názoru, že není realistické, aby v průběhu příštích pěti let Peking dosáhl mírového sjednocení. Dle jejich závěrů Peking dosud nepředložil jasný a funkční mechanismus, na jehož základě by mohla být vedena demokratická jednání, ani nepředstavil model „jedna země, dva systémy“ uzpůsobený přímo pro Tchaj-wan.
Kola dějin se valí ke sjednocení
O to působivěji se však Si Ťin-pching snažil o chystaném sjednocení mluvit během svého projevu. Mechanismy vyjednávání se nehýbou, zato však „kola dějin“ se dle slov generálního tajemníka otáčí s nevídanou rychlostí.
„Kola dějin se valí směrem ke znovusjednocení a obrodě velkého čínského národa. Úplné znovusjednocení vlasti musí být uskutečněno a lze toho bezpochyby dosáhnout,“
řekl Si Ťin-pching a sklidil za to nejsilnější potlesk celého projevu. Zdůraznil rovněž, že se za účelem sjednocení Peking nebude bát použít síly. Ačkoliv Si Ťin-pching stále naoko láká své „ztracené dítě“ zpět do mateřské náruče a volá po mírovém sjednocení, zároveň si i nadále vyhrazuje možnost přijmout „všechna nezbytná opatření“, jinými slovy připojit Tchaj-wan za pomoci vojenské síly:
Tchaj-wan je čínský Tchaj-wan. Vyřešení tchajwanské otázky je záležitostí Číňanů, záležitostí, kterou musí vyřešit Číňané. Budeme i nadále usilovat o mírové znovusjednocení s největší upřímností a maximálním úsilím, ale nikdy neslíbíme, že se zřekneme použití síly, a vyhrazujeme si možnost přijmout všechna nezbytná opatření. To platí výhradně pro případ zasahování vnějších sil a několika separatistů usilujících o „nezávislost Tchaj-wanu“ a jejich separatistických aktivit; v žádném případě se to nevztahuje na naše krajany na Tchaj-wanu.
V této části projevu Si Ťin-pching míří na aktivity států, které Tchaj-wanu vyjadřují podporu. Jelikož Čína považuje Tchaj-wan za svou integrální součást, napětí v Tchajwanské úžině prezentuje jako vnitropolitický problém. Z tohoto hlediska si tedy jakékoliv vměšování třetích stran vykládá jako narušování své suverenity. Si Ťin-pching odsoudil utužování přátelských vztahů mezi Tchaj-wanem a Spojenými státy a zdůraznil, že „tchajwanský problém je problémem Číny, který si musí vyřešit ona sama“. Vměšování cizích států tak považuje za provokaci a je nasnadě, že podporu USA se bude snažit využít jako záminku či opodstatnění pro případnou invazi. Za „separatisty“ si lze snadno dosadit současnou tchajwanskou vládu a prezidentku Tsai Ying-wen.
Si Ťin-pching zároveň promlouvá i k Tchajwancům, kteří s čínským režimem sympatizují a podporují myšlenku jednotné Číny. Tato vcelku mizivá část tchajwanské společnosti je pro aktivity a plány ČLR nesmírně důležitá. Proto Čína za účelem sjednocení využívá i dezinformační kampaně a kyberútoky, kterými se pokouší destabilizovat a rozdělit tchajwanskou společnost zevnitř. Čím více Tchajwanců se Pekingu podaří získat na svou stranu, tím lépe bude mít připravenou půdu pro případnou implementaci čínského politického systému a institucí. Líbivou rétorikou se v Tchajwancích pokouší probudit etnickou a kulturní sounáležitost s čínským národem a v projevu je na mnoha místech ostentativně označuje jako „spoluobčany“:
Krev není voda a Číňané na obou stranách Tchajwanské úžiny jsou jedna rodina s pokrevním poutem.
Reakce Tchaj-wanu
Jak potvrdil i mluvčí prezidentky Tsai Ying-wen Xavier Chang (張惇涵), její bezpečnostní tým celý sjezd bedlivě sledoval. V reakci na Si Ťin-pchingův projev uvedl:
Pouze tchajwanský lid má právo určovat svou budoucnost, a Tchaj-wan proto nikdy nepřijme čínské návrhy jako ‘Konsensus z roku 1992’ nebo ‘jedna země, dva systémy’.
Tchajwanská strana také směrem k druhé straně průlivu vyslala signál ke spolupráci za účelem udržení míru a bezpečnosti v úžině, avšak pouze za podmínek zachování racionality a vzájemného respektu. Rada pro záležitosti pevniny pak v návaznosti na projev vydala obratem prohlášení, v němž kritizuje „nedostatek nového myšlení a správného úsudku“ v čínském přístupu k problému.
Obě strany tudíž ve svých postojích zůstávají i nadále pevné a cesta ke vzájemnému konsensu je zatím spíše utopickou představou. Si Ťin-pchingův projev ke 20. sjezdu Komunistické strany Číny se tak dá číst jednak jako výstraha určená přímo „separatistům“ zasazujícím se o nezávislost Tchaj-wanu, ale i všem třetím stranám, které tyto „separatistické tendence“ podporují. Zároveň však lze mezi řádky nalézt i podbízivou snahu o probuzení čínského nacionalismu, díky jehož vlivu by část obyvatel ostrova mohla přispět ke snazšímu procesu konečného sjednocení.