Když Mario Draghi, bývalý italský premiér a šéf Evropské centrální banky, v září vydal zprávu o konkurenceschopnosti EU, zaostávání Unie za USA a Čínou se na pár dní stalo tématem číslo jedna. V říjnu se pak Brusel rozhodl zakročit proti jednomu z nejvýraznějších symbolů technologického růstu Pekingu a zavedl až 45,3% clo na čínské elektromobily. Unie obviňuje Čínu z neférových obchodních praktik. ČLR na oplátku odsuzuje uvalení cel jako protekcionismus porušující pravidla mezinárodního obchodu a chystá se jej napadnout na půdě Světové obchodní organizace (WTO).
Ať už tato politika EU vyústí v kompromis, anebo obchodní válku s Pekingem, jedno je zřejmé: starý kontinent oproti Číně v některých aspektech zaostává. Draghiho zpráva zdůrazňuje čtyři klíčové oblasti, ve kterých se EU s Pekingem nedaří držet krok.
Dražší energie
Prvním důvodem, proč evropské firmy ztrácí na konkurenceschopnosti, je téměř třikrát dražší energie pro průmysl než v ČLR. Draghiho zpráva zmiňuje hned několik příčin, proč si za ni firmy v Unii musí výrazně připlatit: konec levného ruského plynu, vnitrounijní boj o plyn mezi subjekty ochotnými přeplatit svou konkurenci, vysoké náklady na emisní povolenky, nedostatečně rozvinutou energetickou infrastrukturu nebo byrokracii, která brání jejímu rozvoji.
Nemalou roli rovněž hraje způsob oceňování energií na evropském trhu s elektřinou. Cena energií se odvíjí od nejnákladnějšího momentálně aktivního zdroje, bez ohledu na to, jak velkou část generované energie tvoří. To způsobilo, že v roce 2022 drahý zemní plyn nastavoval cenu energie ve 63 % případů, ačkoliv tvořil jen 20 % objemu generované energie. Geopolitická situace i vnitřní problémy Unie způsobují, že je elektřina v Evropě výrazně dražší než v kterémkoliv jiném regionu na světě. S nástupem energeticky náročné AI může tento problém v budoucnu ještě více zatížit evropský byznys.
Energetický sektor v Číně prošel v posledních letech zásadní proměnou. Dekády ekonomického rozvoje sice ČLR zajistily růst životní úrovně, podepsaly se ale na stavu životního prostředí. V roce 2006 Peking předstihl USA a získal nelichotivý titul největšího globálního producenta emisí, jenž mu náleží dodnes. Aby ČLR omezila znečištění způsobené primárně uhelnými elektrárnami, rozhodla se masivně investovat do obnovitelných zdrojů (OZ). Největší podporu směřovala do solární a větrné energie.
Kromě snahy omezit závislost na uhlí měly investice do OZ z Číny udělat světového lídra v doméně zelené energie. Za současného prezidenta Si Ťin-pchinga si pak Peking stanovil za cíl dosažení uhlíkové neutrality do roku 2060. Dnes Čína dominuje trhu se solárními panely či elektroauty a buduje více než dvě třetiny světových solárních a větrných elektráren. Od roku 2000 snížila Čína poměr energie generované z fosilních paliv o 18 procentních bodů. Aby byl však Peking schopen naplno využít potenciál zelené energie, musí ještě zapracovat na své rozvodové síti.
Souběžně však Čína nadále rozšiřuje výstavbu uhelných elektráren. Devět z deseti momentálně budovaných uhelných elektráren na světě se staví právě zde. Ačkoliv tempo jejich výstavby zpomaluje, nadále generují 60,5 % elektřiny (oproti 12,3 % v EU). Před třemi lety Čína odstartovala svůj vlastní systém emisních povolenek. Ty jsou nicméně výrazně levnější než v EU. Čína je tak paradoxně světovým lídrem jak v čisté energii z OZ, tak i v té „nejšpinavější“, vyráběné z uhlí. V každém případě není důvod očekávat, že by svou výhodu v podobě levné energie oproti EU měla ztratit.
Strategické suroviny z Číny
Zatímco dražší energie ovlivňují „pouze“ konkurenceschopnost evropského byznysu, vysoká závislost Evropy na Číně jakožto dodavateli kritických surovin (critical raw materials, CRMs), zejména pak vzácných zemin (rare earths), už Evropu ovlivňuje na strategické úrovni. CRMs jsou nepostradatelné pro přechod k zelené energetice a mají široké využití napříč různými odvětvími, od spotřebitelské elektroniky až po vojenství. Například smartphone v sobě může obsahovat až 50 různých kovů. V současnosti ČLR Unii dodává 90 % vzácných zemin. Světová poptávka po CRMs pak dle odhadů v příštích dekádách nadále poroste, přičemž u materiálů spojených s přechodem na čisté energie lze do roku 2040 očekávat až šestinásobný nárůst.
V Číně se nachází pouhých 34 % globálních zásob vzácných zemin, před dvěma lety však těžila 70 % a rafinovala dokonce 89 % jejich světové dodávky. Politika Číny v oblasti surovin je součástí její snahy upevňovat svou pozici supervelmoci. Důležitost CRMs si Čína včas uvědomila a investovala do rozvoje jejich těžby. Ten urychlilo i to, že Peking oproti ostatním státům bral menší ohled na znečištění životního prostředí.
Již před dvaceti lety si Čína uvědomila, že nebude schopna veškeré potřebné vzácné zeminy pokrýt vlastní těžbou, začala proto investovat v zahraničí. Například tři čtvrtiny světové produkce kobaltu, zásadní součásti baterií elektroaut, pocházely v roce 2022 z Demokratické republiky Kongo. Z tamních 19 kobaltových dolů momentálně čínské firmy vlastní 15.
Tato těžba však často probíhá bez ohledu na práva místních obyvatel či životní prostředí. Mezi lety 2021 a 2023 BBC a nezisková organizace BHRRC zaznamenaly celkem 142 incidentů napříč světem, kdy čínští těžaři porušovali práva místní populace, poškozovali lokální ekosystémy nebo vystavovali svoje zaměstnance nebezpečným podmínkách. Situaci dobře ilustruje příklad těžby niklu na indonéském ostrově Obi, kde odpad z dolu čínské společnosti kontaminoval řeku poblíž vesnice Kawasi. Centrální vláda však investice vítá, vyslala tak na místo armádu, aby chránila čínské těžaře a odradila nespokojené místní od protestů.
Kromě toho, že Peking zvyšuje svou kontrolu nad těžbou strategických surovin napříč světem, se mu také daří koncentrovat jejich zpracování na své území. S rostoucí poptávkou po těchto surovinách získává ČLR větší páku na mezinárodním poli. Loni v létě se čínské vzácné zeminy staly nástrojem zahraniční politiky, když Peking v reakci na americké sankce omezil vývoz germania a galia. Začátkem letošního prosince pak čínské ministerstvo obchodu oznámilo úplný zákaz exportu kritických minerálů, jako jsou gallium, germanium či antimon, do USA. CRMs pak Čína v minulosti využila například v roce 2010, kdy pohrozila Japonsku embargem na jejich dovoz kvůli sporu ve Východočínském moři.
Inovace vs. regulace
Pravděpodobně nejpalčivějším problémem Unie je její neschopnost inovovat stejně efektivně jako americká a čínská konkurence. Draghiho zpráva upozorňuje, že v roce 2040 poklesne poměr obyvatel v produktivním a v důchodovém věku ze současných 3:1 na 2:1. Aby byla Evropa schopna udržet svou vysokou životní úroveň, musí nutně zvyšovat produktivitu práce. Ve srovnání s globální konkurencí nicméně evropský byznys působí v mnohem náročnějším prostředí.
Problémy starého kontinentu začínají již na úrovni výzkumu. Ačkoliv do něj státy EU dohromady investují větší podíl svého HDP než USA, jen zlomek těchto prostředků je alokován na unijní úrovni. Roztříštěnost investic pak snižuje jejich efektivitu. Evropští vědci sice v roce 2021 zásadně nezaostávali za Čínou v počtu získaných patentů, pouze třetina z nich však našla využití v komerční sféře.
Výzkum v EU nepokulhává jen v propojení s byznysem. Z nejlepších 50 světových výzkumných institucí se pouze tři nachází v EU, v Číně jich je 15. Velká část investovaných prostředků navíc neproudí do perspektivních oborů. Zatímco tři nejvíce investující americké společnosti podnikají v digitálním sektoru, který má potenciál přinést inovace do celé americké ekonomiky, v Evropě nejvíce investující společnosti podnikají ve statickém automobilovém průmyslu. Ten navíc čelí tlaku ze strany levných čínských elektromobilů.
Byznys v Evropě dále brzdí malý a rozdrobený kapitálový trh. Pro start-upy je v Unii obzvlášť náročné získat finance. Na celosvětovém objemu venture kapitálu (soukromých investic do začínajících a rizikových projektů) se EU podílí pouze z 5 %, podíl ČLR je 40 %. Není divu, že se 27 % evropských firem s hodnotou nad miliardu dolarů založených mezi lety 2008–2021 rozhodlo přesunout své centrály do zahraničí.
V neposlední řadě pak rozvoj evropského byznysu blokuje přísná legislativa. Kvůli regulacím jsou unijní firmy disproporčně menší než ty americké. Zkušenost z USA i EU ale ukazuje, že menší firmy oproti velkým méně využívají nejmodernější technologie jako je AI. Draghi ve své zprávě poukazuje na paradoxní dopad striktní legislativy: zatímco ty největší, často neevropské firmy jsou schopné působit v silně regulovaném prostředí, inovativní start-upy byrokracie nutí Evropu opouštět.
Kritické technologie
Zatímco EU v posledních dekádách technologicky stagnovala, Peking nezahálel. Dle reportu Technology Tracker od Australian Strategic Policy Institue (ASPI) se ČLR za posledních dvacet let stala z outsidera světovým technologickým lídrem. Zatímco mezi lety 2003–2007 vedl Peking pouze ve třech klíčových technologiích, loni už dosáhl prvenství v 57 případech ze sledovaných 64. Za klíčové ASPI považuje technologie nezbytné pro ekonomický růst, energetiku, vojenství, bezpečnost či zdravotnictví. Ve 24 z nich pak ČLR absolutně dominuje výzkumu, kdy má na svém území 8 až 10 z deseti vedoucích výzkumných institucí v daném sektoru. Nejsilnějšího monopolu Čína dosahuje v oblastech energetiky, pokročilých materiálů a jejich výroby, ICT, umělé inteligence či senzorů.
Nemalou část čínského úspěchu lze přičíst Čínské akademii věd (中国科学院, ČAV), dle ASPI nejúspěšnější výzkumné instituci na světě. S ročním rozpočtem téměř 24 miliard dolarů (přes 560 miliard korun) ČAV sama vede ve více technologiích než celé Spojené státy dohromady. ČAV je kontrolovaná státem a má svůj vlastní silný stranický aparát. Kromě výzkumu se zabývá i zaváděním technologií do praxe a stojí za zrodem zhruba dvou tisíc firem jako například Lenovo. ČAV také spolupracuje s čínskou armádou a vyvíjí plán, jak snížit závislost ČLR na zahraničí ve strategických oblastech.
Dle ASPI jednotlivé evropské státy nevedou ani v jedné ze sledovaných technologií. Z členů Unie si pak nejlépe vede Německo, které patří mezi pět nejlepších u 27 technologií. Jako celek je ale EU důležitý světový hráč, dosahující druhého místa u 30 technologií. Ačkoliv Brusel za USA a ČLR stále zaostává, jako celek omezuje riziko vzniku čínských technologických monopolů. ASPI na rozdíl od Draghiho zprávy chválí evropské programy na podporu výzkumu.
Nutnost společné akce
Srovnání s čínskou a americkou konkurencí pro EU nevyznívá příznivě. Ačkoliv Unie i ČLR každá tvoří 17 % světového HDP, vývoj v posledních dvaceti letech jednoznačně ukazuje, který z těchto celků lépe vsadil na budoucnost. Zatímco Evropa musí strategické suroviny dovážet, Čína jejich dodávku kontroluje a dominuje jejich zpracování. Vedoucí čínská výzkumná instituce dosahuje u klíčových technologií lepších výsledků než celá Unie dohromady. Cílenější výzkum pak Číně umožňuje přetvořit své strategické suroviny v produkty, které jsou nezbytné pro digitální a zelenou transformaci. Zatímco evropský byznys brzdí místní regulace, čínská strategie „národních šampiónů“ (national champions) skrze státní podporu buduje společnosti s globálními ambicemi. Čínské firmy navíc při výrobě zboží anebo provozu energeticky náročné AI profitují z levnější elektřiny.
Při svém proslovu v Evropském parlamentu Mario Draghi za řešení označil užší spolupráci napříč Unií, značné omezení byrokracie a masivní společný investiční program v hodnotě až 800 miliard eur ročně (přes 20 bilionů korun). Stejně tak srovnání ASPI jednoznačně poukazuje na to, že pouze Unie jako celek může držet krok s Čínou. Jednotlivé členské státy v technologickém soupeření hrají zanedbatelnou roli.
Pokud má EU tento negativní trend zvrátit, musí se z konkurenceschopnosti po migraci a klimatické změně stát nové celoevropské téma. Na rozdíl od Číny neprošla Evropa traumatickou zkušeností, kdy technologické zaostávání během opiových válek vedlo ke ztrátě suverenity a éře cizího vlivu. Sám Draghi ale před podobnou hrozbou varuje. Ve svém projevu zmínil, že „pokud chce Evropa zůstat svobodná, musí se stát více nezávislá“ na zahraničních surovinách a technologiích. V éře narůstajícího euroskepticismu a zároveň neměnného vedení Evropské komise je však otázkou, zda po celoevropských reformách v Unii vůbec existuje poptávka. Starý kontinent je tak možná na cestě stát se zastaralým.