Politická a právní komise Ústředního výboru Komunistické strany Číny zveřejnila na svém oficiálním účtu (Čung-kuo čchang-an wang 中国长安网) na sociální síti Weibo 1. května při příležitosti Svátku práce dost zlomyslný post: postavila vedle sebe aktuální fotografii startu čínské rakety Tchien-che a fotografii z Indie, na níž hoří hranice s těly obětí pandemie Covid-19, s popiskem „když to rozpálí Čína vs. když to rozpálí Indie“. Post vyvolal bouřlivé reakce ze všech stran a později byl z Weibo odstraněn, stejně jako srovnání ohňů planoucích v Indii a wuchanské nemocnice Chuo-šen-šan (dosl. „hora ohnivého bůžka“), který o den dříve zveřejnilo na svém Weibo účtu Ministerstvo veřejné bezpečnosti. Přetrvaly však domácí debaty, které na čínském internetu doznívají dodnes.
Kdo je tady Matka Tereza
Čínské reakce na post lze rozdělit na dva tábory, jejichž protichůdné postoje odhalila online přestřelka mezi dvěma vlivnými čínskými stranickými intelektuály, šéfredaktorem propagandistického média Global Times Chu Si-ťinem 胡锡进 a Šen Im 沈逸, profesorem mezinárodní politiky na Univerzitě Fu-tan. Šen obrázek okomentoval slovy [čínský originál]:
„To je výborné! Neberte si to špatně, humanismus a sdílený osud lidstva jsou jistě důležité, ale stejně tak je třeba brát v úvahu i vášně, které vzbuzuje Indie, když se chová jako flirtující prodejná děvka. A všechny Matky Terezy ať si klidně jdou do Indie přikládat na hranice.“
Podle Chu Si-ťina je nepřípustné, aby podobnou „satiru“ zveřejnil veřejný účet reprezentující komunistickou stranu a její vládu, který sledují desítky milionů uživatelů. Na Šen Iho komentář Chu zareagoval na svém Weibo kriticky:
„Obyčejní Číňané jistě nemusí být ‚Matky Terezy,‘ ale oficiální účty [stranických a státních orgánů] by v této době měly vysoko zdvihnout prapor humanity, vyjádřit soucit s Indii a čínskou společnost pevně ukotvit v souladu s nejvyšším morálními principy.“
Nakonec si položil otázku, jakou roli v utváření domácího i zahraničního veřejného mínění by vlastně oficiální účty na sociálních sítích měly hrát. Sám Chu je přitom coby dlouholetý šéfredaktor stranického média silně orientovaného na šíření propagandy v zahraničí jedním z takových „oficiálních účtů“ a nedílnou součástí čínské propagandistické mašinerie.
Osobnosti veřejného života v ČLR i běžní uživatelé na internetu se poté rozdělili na ty, kteří, stejně jako Chu Si-ťin, považují kontroverzní post za nemístný, a „patrioty“, kteří podpořili profesora Šen Iho. Radikální čínští nacionalisté Chu Si-ťina dokonce označili za „cizího patolízala“ (waj-kuo tchien kou 外国舔狗) a „oportunistu“ (čchiang-tchou cchao 墙头草) s „dvěma tvářemi“ (liang mian žen 两面人). Jeho obhájci naproti tomu argumentovali např. citátem z kanonické Knihy obřadů (Li ťi 礼记): „Mají-li u sousedů smutek, měly by utichnout pracovní písně; koná-li se poblíž pohřeb, nemělo by se v uličkách zpívat.“ Někteří dokonce Šena označovali za „bezcitného“ (wu žen-sing 无人性) a „ostudu Číny“ (Čung-kuo čch‘-žu 中国耻辱).
Žádný vlastenec není dost vlastenecký
Debaty trvaly celý týden a olej do ohně ještě přilila reportérka Global Times Čchen Čching-čching 陈青青, která na (v Číně blokovaném) Twitteru napsala, že takové srovnání (zážehu v Číně a Indii) je „směšné“. Za to si vysloužila nenávistné útoky na čínském internetu, které ještě zesílily poté, co na Weibo vyzdvihla komentář jistého uživatele, který se podivoval nad tím, že zatímco ještě před deseti lety šéfredaktora Global Times Chu Si-ťina mnozí považovali za hlásnou troubu Strany (wu mao tang 五毛党) zosobňující radikálně nacionalistické křídlo, nyní ho mnoho lidí považuje za „měkkotu“ (chuo-si-ni 和稀泥) nebo dokonce „zrádce“ (maj-kuo-cej 卖国贼). Jinými slovy, v posledních letech v Číně došlo k tak ostré radikalizaci „vlastenecky smýšlejících“ občanů, minimálně na internetu, že rudý radikál je nyní nacionalisty na sociálních sítích obviňován ze zaprodanosti Západu.
Na obranu redaktorky vlastního listu nakonec vystoupil i přímo Chu Si-ťin, který poukázal na práci, kterou Čchen Čching-čching pro stranu a vlast v minulých letech odváděla, ať už z první linie v Hongkongu nebo například při reportování z protestů katalánských separatistů v Evropě, které pro ČLR představují „důkaz“, že Západ hlásající právo na sebeurčení „utlačuje menšiny“. Třicátnici přitom označil za „nevyzrálou“ a vyjádřil nesouhlas s jejími komentáři v souvislosti s kontroverzním indickým mémem, když napsal, že její tweet byl „příliš zjednodušující a nerozvážný“. Čchen podle něj „tentokrát neodvedla dobrou práci“, když debatu z Twitteru „přinesla zpět do Číny“. Sám prý přitom před pár lety motivoval reportéry Global Times, aby si založili účty na Twitteru a Weibo, a to s cílem „ochraňovat zájmy státu“.
Mise státních médií na sociálních sítích
Celá kauza velmi dobře ilustruje na jedné straně organizované úsilí čínských médií a státních a stranických orgánů o usměrňování veřejného mínění prostřednictvím domácích i zahraničních sociálních sítí a na druhé straně největší rizika takového podniku. Když se debaty, do nichž se dobře informované a proškolené elity – tedy hlásné trouby strany z řad novinářů, státních úředníků i osobností intelektuálního života – zapojují na globálním Twitteru, přenesou přes Velký čínský firewall „domů“ na Weibo, mohou z toho být velké problémy.
V celé debatě kolem nepatřičného žertu ze strany čínských státních orgánů tak nešlo primárně o Indii, s níž má ČLR dlouhodobě problematické vztahy, a o soucit s lidským utrpením, ale spíše o usměrnění veřejného mínění a nacionalistického sentimentu čínských „vlastenců“. V rámci formálních diplomatických vztahů sice prezident Si Ťin-pching i čínské ministerstvo zahraničních věcí vyjádřili Indii podporu a nabídli pomoc, podprahově však čínští představitelé vysílají zcela odlišné signály, které akcentují čínskou sílu a narůstající pocit nadřazenosti nad částmi světa, které si nedokázaly s pandemií efektivně poradit.