Nadcházející zasedání čínského parlamentu (Všečínské shromáždění lidových zástupců) má příští týden formálně potvrdit změny v čínské ústavě a zrušit dosavadní omezení dvou funkčních období pro čínského prezidenta (a vice-prezidenta).
Mocenská “trojice” a vůdcovský princip
Prezident ČLR je nejméně důležitá funkce z “trojice” nejvyšších úřadů v Číně: generální tajemník ÚV KS Číny, předseda vojenské komise a prezident ČLR. Tyto tři funkce vykonává od potlačení rozsáhlých demonstrací v roce 1989 vždy jedna a tatáž osoba. Z celé “trojice” je formálně omezena ústavou právě jen role prezidenta. Dosavadní držitelé “trojice” nicméně respektovali nepsané pravidlo, že omezení dvou funkčních období se vedle státní pozice (prezident) vztahuje i na zbylé dvě funkce ve straně a armádě. Zrušením omezení pro prezidenta dává Si Ťin-pching najevo, že si hodlá ponechat i důležitější stranické funkce na dobu neurčitou.
Doživotní moc si přitom Si Ťin-pching zajistil již na 19. sjezdu KS Číny loni v říjnu, když se mu podařilo prosadit své “ideje pro novou éru socialismu s čínskými rysy” do stanov Strany. Stal se tak nejvyšším arbitrem systému bez ohledu na to, kdo bude právě zastávat jakou funkci. Potřeba pojistit si i tak funkční “trojici” do budoucna naznačuje, že usiluje o skutečně absolutní moc, kterou nehodlá sdílet s žádnými soudruhy, byť i jen s nominální autoritou.
Chystané změny v ústavě byly oznámeny – z našeho pohledu symbolicky – 25. února. Rozhodnuto o nich bylo ale usnesením druhého pléna ÚV již měsíc předtím. Usnesení nese datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.
Přinejmenším část komunistických předáků si uvědomuje závažnost a rizika likvidace “kolektivního vedení” a obnovení vůdcovského principu ve Straně i v celém státě.
Namísto kontroly – stranické čistky
Dosavadní politický systém vybudoval postupně během “reformního období” po Maově smrti (1976) Teng Siao-pching. Po tragických excesech neomezené moci a kultu osobnosti, které vedly k hospodářskému rozvratu a smrti desítek milionů lidí, usiloval Teng o systém, který by zajistil moc komunistické straně, ale přitom ji podrobil kontrolním pojistkám proti podobným tragédiím. Vedle “rotace kádrů” a omezení funkčních období mělo být takovou pojistkou rovněž částečné oddělení S
trany od státu. Čínští komunisté také krátce experimentovali s omezenou kontrolní úlohou ze strany médií v rámci konceptu zvaného “dohled veřejným míněním”. Novináři požívali v té době jisté volnosti při rozkrývání korupce na místní úrovni.
Si Ťin-pching od svého nástupu k moci všechny tyto prvky vnější kontroly systematicky odstraňuje. Oddělení Strany od státu označil jeho hlavní spojenec (a budoucí vice-prezident) Wang Čchi-šan za historickou chybu. Tisk byl důsledně zglajchšaltován během kampaně “Média se musí jmenovat Strana!” KS Číny nemá být vystavena žádné vnější kontrole – kontrolovat se má napříště sama, především formou protikorupčních a ideologických čistek pod vedením Wang Čchi-šana.
Další připravovanou změnou ústavy je zanesení vedoucí úlohy Strany přímo do textu (dosud figurovala jen v preambuli). Zaneseny budou i Si Ťin-pchingovy “ideje” – ústava tak v podstatě kopíruje stanovy KS Číny. Stírá se i formální předěl mezi Stranou a státem. O Si Ťin-pchingovi referuje čínský tisk dnes již otevřeně jako o “vůdci”, což byl titul vyhrazený předtím jen Mao Ce-tungovi.
Sociální darwinismus jako politický systém
Bezprecedentní koncentrace moci v rukou “vůdce” a rostoucí kontrola Strany nad společností se v Číně obhajuje nutností sjednotit zemi v době “historické příležitosti”: ústup Spojených států a vleklé krize v západním světě umožňují Číně posunout se “do centra světového dění”. ČLR má v mocenském vakuu možnost prosadit svou vlastní vizi uspořádání mezinárodních vztahů v podobě “globalizace 2.0”, jejímž konkrétním výrazem je především iniciativa Pás a stezka (k níž se oficiálně hlásí i Česká republika).
Silný vůdce a poslušný lid jako konkurenční výhoda v celosvětovém boji o budoucí podobu globalizace jsou projevem sociálního darwinismu, silného proudu v čínském myšlení, který dále posílil po nástupu Si Ťin-pchinga. Čínští soudruzi mluví o “win-win”, ale myslí v intencích “zero-sum game”. Principu “vítěz bere vše” teď přizpůsobují i svůj politický systém.