Vliv velkého průmyslu na zahraniční politiku SRN není žádným velkým tajemstvím.
U nás s tím samozřejmě máme také své zkušenosti, vždyť přinejmenším donedávna si tu někteří velcí hráči působící mimo jiné i na čínském trhu pěstovali své propekingské politiky a platili „analytiky“ „nezávislých“ internetových stránek. Ovšem závislost německo-ruských a německo-čínských vztahů na potřebách německých firem je příslovečná a česká epizoda, která je doufejme věcí minulosti, se s německými poměry ještě pořád nedá dost dobře srovnávat.
Nyní nadace Volkswagenu – dobročinnosti se meze nekladou – hodlá vložit peníze do sedmiletého projektu zvaného Writing History with China — Chinese Concepts in Transnational Historiography, který má být uskutečňován pod vedením prof. Mattena z Erlangensko-norimberské univerzity. V této souvislosti je zapotřebí uvést nikoli nedůležitou okolnost, že německý koncern v Čínské lidové republice provozuje sedmnáct továren, včetně jednoho provozu v Urumči, hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Iniciátoři projektu úkoly charakterizují následujícími slovy:
„Jeho cílem je nově vymezit hranice disciplín sinologie a historických věd zkoumáním toho, jak cestují analytické koncepty při psaní dějin na všech možných místech světa. V posledních letech začali historici v Číně zpochybňovat západní historiografické modely. Současné snahy čínských badatelů zpřístupnit své publikace v anglickém překladu jsou součástí jejich snah (oprávněně) kritizovat eurocentrismus, usilovat o deimperializaci produkce historického poznání a šířit (i v rámci politiky měkké moci) tzv. čínštější chápání historie a kultury v globálním měřítku. O těchto ambicích se zatím intenzivně diskutuje v sinologii, nicméně vzhledem k tomu, že se obracejí na celosvětovou vědeckou obec, jejich akademický význam dalece přesahuje rámec areálových studií Číny.“
Bez znalosti širšího kontextu by snad i mohlo srdce zaplesat. Kdo by nadšeně nepřitakal líbivým slůvkům – kritika eurocentrismu, deimperializace produkce historického poznání, to je přece to, oč nám, a zejména intelektuální levici, v rámci všeobecného pokroku jde, že? Obávám se však, že se jedná jen o další příklad toho, jak začaly konzervativní revizionistické diktatury a jejich vlivoví agenti využívat podobného výraziva a dílčích myšlenek na podporu svých nepříliš pokrokových zájmů. Je úsměvné, že dokonce v samotném propagačním textu se bezelstně zmiňuje „politika měkké moci“.
Konec konců, čínští historici, o nichž je v prohlášení řeč, nepracují ve zcela svobodném prostředí, kulantně řečeno – to nám hodní štědří pánové z Volkswagenu zapomněli říct. Všechny humanitní obory jsou v ČLR pod tuhým ideologickým dohledem a šrouby se každým dnem utahují víc a víc a dějepis je z pochopitelných důvodů obzvláště pod drobnohledem. Dokonce je v této souvislosti možno uvést zcela konkrétní pojmy: v posledních letech v Číně probíhá na tomto poli se zesilující intenzitou boj proti tzv. historickému nihilismu, v rámci nějž
„odlišná interpretace, zkoumání alternativ či zpochybňování nutnosti dosavadního vývoje znamená podkopávání socialistického zřízení a může být označeno za protiústavní, případně kriminalizováno podle zákona o mučednících. Jako zastánci historického nihilismu jsou označováni ti, kdo se snaží zpochybnit rozhodnutí strany v klíčových historických okamžicích, popírají vedoucí úlohu strany, doktrínu marxismu-leninismu, odmítají socialismus jako socioekonomickou formaci zákonitě nastupující v Číně se vznikem ČLR. Označením historický nihilismus jsou tedy nálepkovány názory zpochybňující vědeckou pravdivost historické úlohy komunistické strany.“
Možná toto je ono „čínštější chápání historie a kultury v globálním měřítku“, onen čínštější historiografický model? Ale tím se pak dostáváme zpátky ke staré dobré direktivě generálního tajemníka Komunistické strany Číny Si Ťin-pchinga, že je třeba všude v zahraničí „pěkně převyprávět čínský příběh“ (讲好中国故事)! Toto lakování současné ČLR a jejího vedení na růžovo je neodmyslitelná součást práce na jednotné frontě a patří mezi oblíbené položky v agendě jak zkorumpovaných aktérů, tak místních užitečných idiotů, při jejímž vykonávání padají stejně krásná, ba ještě krásnější slova. Mír, rozvoj, rovnoprávnost, obapolně prospěšná spolupráce, sdílený osud lidstva – člověk by se dojetím až rozplakal, jak určitě musí plakat Jiří Paroubek po každé návštěvě ČLR, po každém projevu na nějaké té slezině s čínskými soudruhy, v každém případě ale při rozhovoru pro stranický deník Kuang-ming ž’-pao.