Na základě svého přesvědčení a této zkušenosti věřím, že situace v Číně se bude zlepšovat, a optimisticky očekávám budoucí příchod svobodné Číny. Žádná síla totiž nemůže zabránit přirozené lidské touze po svobodě; Čína se nakonec změní v právní stát, kde práva člověka budou stát nade vším. Očekávám také, ze by k takové změně mohlo dojít již při posuzování mého případu, očekávám, že porota můj případ posoudí nestranně – že její rozhodnutí obstojí, až bude přezkoumáno historií.
Tato slova naděje zamýšlel proslovit Liou Siao-po, nejznámější čínský aktivista a disident, v závěrečné řeči před soudem, ale moc dala – jako tolikrát předtím i potom – přednost jeho umlčení. Den poté byl poslán na jedenáct let do vězení. Jeho provinění? Šest článků o radikální politické reformě a především za (spolu)autorství Charty 08, prvního textu v historii ČLR, v němž se čínští občané dožadují konce vlády jedné strany. Jeho tragický osud se završil ve čtvrtek 13. července, kdy – stále jako vězeň pod přísným dohledem – v jedenašedesáti letech zemřel. Vládnoucí režim mu odmítl povolit vycestovat se zoufalou manželkou do zahraničí, a tím mu poskytnout nejen nejlepší paliativní péči, ale i jistotu, že o budoucnost své milované ženy nemusí obávat.
Letos na Štědrý den uplyne od Liouva posledního odsouzení osm let – možná málo na „přezkoumání historií“, až dost na jeho jasné zhodnocení. Čínská lidová republika se během let Liouova věznění k hodnotám právního státu nejen nepřiblížila, dokonce se od nich pod vládou pevné ruky prezidenta Si Ťin-pchinga stále více a více vzdaluje. V čínských věznicích dále trpí lidé zavření za své názory, a mimo věznice dále trpí i jejich nejbližší, jimž je bráněno i v zákonem zaručeném kontaktu s vězni, jakýkoli projev v médiích je důsledně cenzurován – a s utvrzující se kontrolou internetu včetně sociálních sítí čím dál důsledněji. “Citlivé” historické události se nestaly, někteří lidé neexistují. Vymazat se čínská cenzura samozřejmě snaží jak osobnost Liou Siao-poa, tak dva milníky, které určily běh jeho života a nakonec se mu staly osudnými – Tchien-an-men a Chartu 08.
Skutečně tragickou by se však Liouova smrt stala teprve tehdy, kdyby zapadla bez účinné odezvy a stala se lhostejně pomíjenou.
A v té chvíli / já se zděsil / co se to stalo s člověkem / co se to stalo s jeho tváří / ve které, jak jsem viděl, se neobráželo sebeméně / z dvanácté hodiny historie, jež měla nastat / Přesně tak, jak si to přáli hlasatelé Šťastného Živočicha
napsal ve svém Znamení moci Jan Zahradníček, další z nekonečné řady lidí šikanovaných totalitní mocí, který sám měl s perzekucí doslova až za hrob tu nejosobnější zkušenost.
Liou úzkostlivě zdůrazňoval, že necítí k nikomu nenávist. Znal její destruktivní moc a zakusil na vlastní kůži její působení. Dal si velmi záležet na tom, aby ocenil každého jednotlivého dozorce, lékaře, policistu, se kterým přišel do styku a který se projevil jako dobrá lidská bytost. Jeho přátelé ho řadí po bok nenásilných bojovníků za svobodu, jako byli třeba Gándhí nebo Václav Havel. Jeho nasazení a tvrdé morální nároky na vlastní osobu dodávaly na druhou stranu jeho postojům na břitkosti i nepříjemnosti, jak vzpomínají jeho nejbližší: při glosování slabostí čínských i západních intelektuálů si tento “osamělý vlk”, “renegát”, jak sám sebe označoval, nebrával žádné servítky.
Odkaz Liouova života a koneckonců i smrti spočívá v jeho neutuchajícím osobním nasazení, v každodenní konkrétní práci v boji za lidská práva. Ostře kritizoval ty, kteří dění jenom s odstupem komentují – sám nechtěl a nedokázal stát stranou a jenom pozorovat.
Osamělost a zlou absurditu smrti Liou Siao-poa lze zmírnit jenom solidaritou s nespravedlivě stíhanými lidmi nejen v Čínské lidové republice. Smrt mučedníka nevyzní tak tragicky a zoufale, jak se jeví z posledních obrázků jeho nemocničního lůžka na pozadí ohavných kachliček, a je možné ji naplnit dalším smyslem, pokud necháme sílu jeho životního boje rozpustit jakýkoli blahovolný cynismus a postavit se za hodnoty lidskosti, které za to stojí.
Chceme-li naplnit významem oběť, jako je ta Liouva, je třeba nenechat teatrální mocenskou hru čínského režimu otupit naše vnímání boje za svobodu, zejména v zemích, kde se trestá vězením. Ani podvědomě nepřijmout obrannou psychologickou taktiku lidí konfrontovaných s totalitou ať už zevnitř, nebo zvenčí: může si za to sám, věděl, do čeho jde, blázen, šel tomu naproti.
Když se potom podobné postoje obohacené o diplomacii ekonomického pragmatismu stanou normou mezinárodní politiky, můžeme si postesknout s předsedkyní Nobelova výboru Berit Reissovou-Andersenovou: „Zprávy o vážném stavu Lioua Siao-poa se setkaly částečně s mlčením a s opožděnými váhavými reakcemi po celém světě… Je smutnou a znepokojivou skutečností, že zástupci svobodného světa, kteří si sami cení demokracie a lidských práv, jsou méně ochotni postavit se za tato práva ve prospěch jiných.“ Její prohlášení naráží pravděpodobně i na fakt, že ani na summitu lídrů G20 v Hamburku neměl nikdo z přítomných dost cti, aby se veřejně vyjádřil k právě probíhajícímu skandálu kolem disidenta.
Po jeho smrti jsou média zarmoucených projevů plná. Pokud jde o konkrétní kroky: co třeba zvednout hlavu a pro začátek apelovat na čínské vedení, aby pustilo do zahraničí Liou Sia?