Slibný projekt evropské integrace, k němuž se kdysi upínaly naděje obyvatel postkomunistických zemí ve východní Evropě, se posledních deset let zmítá v jedné krizi za druhou. V jejich stínu se potichu odehrává proces, který by zasluhoval více pozornosti: čínská iniciativa 16+1 obnovuje na starém kontinentě „východní blok“.
V roce 1989 se zdálo, že se Čína a východní Evropa vydaly na historické křižovatce opačným směrem. Ve stejný den, kdy komunistická vláda v Pekingu poslala do ulic tanky k potlačení pokojných demonstrací, probíhaly v Polsku první (polo)svobodné volby v komunistickém bloku. Do konce roku padly téměř všechny komunistické režimy v oblasti. V euforii těch dní nikdo nevěřil, že by se režim v Číně mohl udržet střelbou do vlastních obyvatel u moci víc než pár let.
Nová “Nová Čína”
S třicetiletým odstupem víme, že režim v Číně projevil větší houževnatost, než se čekalo. U moci se drží dodnes, a jeho vliv se v posledních letech šíří daleko za hranice ČLR. Tradiční komunistický systém se nicméně v Číně skutečně po roce 1989 zhroutil; šok z Tchien-an-menu a Berlínské zdi mohl přežít pouze tak, že se částečně, ale důkladně transformoval kooptací vybraných prvků z “kapitalistického výrobního způsobu”.
Kombinace ekonomických nástrojů státního kapitalismu a policejního státu na udržení “společenské stability” umožnila Číně naplno využít strukturálních výhod, jako je levná a poslušná pracovní síla, v mezinárodním obchodu. V procesu globalizace těžila ČLR z relativně volného přístupu na otevřené západní trhy; současně se jí dařilo přísně kontrolovat přístup cizích firem na svůj vlastní trh. Tato ne zcela férová forma merkantilismu pomohla Číně držet po desetiletí prudký hospodářský růst, převážně na úkor otevřenějších ekonomik.
Hospodářská síla, finanční rezervy a přebytečné výrobní a stavební kapacity nakonec vedly ke snahám o větší vliv ve světě. Od začátku desetiletí začal čínský vliv doléhat i do východní Evropy, kde si do té doby řada lidí myslela, že komunistickou Čínu nechali v roce 1989 za sebou – slovy Billa Clintona – “na špatné straně dějin”.
Nová “Nová Evropa”
Mezitím se ale změnila i východní Evropa. Ta tam je původní euforie z konce “nesvobody”. Hospodářská nerovnost se západní Evropou přetrvává celou generaci po roce 1989 i v těch východoevropských státech, které jsou plnými členy EU. Finanční krize z roku 2008 otřásla důvěrou v ekonomický model liberálního kapitalismu; migrační krize z roku 2015 v jeho politický model. Podpora evropské integraci setrvale klesá navzdory štědrým dotacím z EU.
Prestiž EU dále podkopává přebujelá byrokracie s nezřetelnou legitimitou i pravomocemi. Skutečná i domnělá selhání EU či liberální demokracie vůbec nafukují populisté nejrůznějšího ražení. Hodnotová nejistota poskytuje prostor “alternativním” narativům, včetně pohledu na ČLR jakožto úspěšný protipól k zahnívajícímu Západu, novou mocnost na vzestupu, schopnou pozvednout miliardovými investicemi hospodářství celého regionu, nebo alespoň jednotlivých vyvolených států v něm.
Ekonomické struktury v post-komunistické východní Evropě jsou i po čtvrtstoletí do velké míry definovány privatizačním procesem v 90. letech. Masivní transfer národního bohatství do soukromého vlastnictví v podmínkách nezralého právního systému vedl ke vzniku specifické vrstvy podnikatelů, kontrolujících značnou část národního hospodářství díky svým konexím z počátků ekonomické transformace, nebo ještě z dob minulého režimu. Pro tyto postkomunistické oligarchy je často snadnější dělat byznys s čínskými komunistickými oligarchy, vykazujícími podobný původ a podobné obchodní praktiky.
Stará Evropa
Evropská unie podpořila ekonomickou transformaci ve východní Evropě mohutnými dotacemi, zejména v podobě strukturálních fondů. Tyto investice mnohonásobně převyšují slibované investice čínské. Navíc jsou to v naprosté většině granty, tedy “peníze zadarmo”, které se nemusejí vracet (pokud nedojde k porušení zákona). Čínské investice, pokud se vůbec realizují, mají formu akvizic a půjček.
Přesto jsou tyto finanční toky pro část postkomunistických elit ve východní Evropě přijatelnější než peníze z EU. Evropské fondy provázejí přísná kritéria na transparentnost a pojistky (byť zjevně nikoliv neprůstřelné) proti zneužití. To samozřejmě předpokládá i značnou administrativní zátěž. Čínské peníze takové pojistky nemají, a mohou tak snáze a bez velkého papírování putovat přímo do kapes příjemců v různých klientelistických kruzích. EU tak paradoxně svými nároky na transparentnost podkopává svou pozici mezi částí východoevropských “elit”.
Normativní vliv EU byl v počátečním období transformace pro budování otevřeného a demokratického sytému v zemích střední a východní Evropy snad ještě důležitější než finanční dotace. Redukci evropského projektu na jeho ekonomickou stránku doprovází v poslední době rétorika obrany vágně vymezených národních zájmů, která pomíjí skutečnost, že naším největším národním zájmem je zůstat liberální demokracií. Vědomí politické a kulturní sounáležitosti s Evropou v posledních letech dále rozmělňuje nový alternativní regionální blok pod čínským vedením.
Čína a šestnáct trpaslíků
Nástup čínského vlivu ve východní Evropě lze poměrně přesně datovat do roku 2012, kdy byla ve Varšavě vyhlášena iniciativa 16+1. CEEC (oficiální, ale málo používaná anglická zkratka pro 16+1) sdružuje 16 států ve východní Evropě pro partnerství s ČLR. Zahrnuje 11 členských států EU a 5 nečlenských zemí na Balkáně. Ze zemí bývalého Sovětského svazu pokrývá baltské státy, ale nikoliv Bělorusko (s nímž má jinak Čína velmi těsné hospodářské a politické vztahy), Ukrajinu či Moldavsko. Na své východní hranici tak 16+1 kopíruje ruské pojetí “blízkého zahraničí”, na západě potom hranici bývalého východního bloku. Vytváří souvislý zeměpisný pás mezi post-sovětským prostorem a západní Evropou.
16+1 de facto etabluje staro-nový geopolitický konstrukt Východní Evropy, statutárně odlišné od západní Evropy, napříč formálními hranicemi EU. Téměř všechny dokumenty 16+1 se v preambuli odvolávají na “strategické partnerství” mezi ČLR a EU, aby ve skutečnosti z EU vykrojily její podmnožinu “nových členských států” a připojily ji zpátky ke zbytku postkomunistického východního “bloku”, zeměpisně přiléhajícímu k post-sovětskému Eurazijskému hospodářskému svazu (zatím bez “blízkého zahraničí” Ukrajiny a Moldavska).
V roce 1989 by asi nikoho nenapadlo, že se východoevropské státy (hrdě se prohlašující za “střední a východní Evropu”) nechají zapojit do takové resegmentace “jednotné” Evropy. Heslem 90. let bylo “Zpátky do Evropy!” Heslem současnosti by mohlo být “Zpátky do východní Evropy!” Takový program samozřejmě zatím výslovně nedeklaruje žádná politická síla; explicitně ho dosud neformulovaly ani nejrůznější populistické a extrémistické strany.
Zatím tento proces probíhá spíše jako náměsíčné mátožení nad propastí. Po vyprchání revoluční euforie a propadu atraktivity členství v EU jako by ztratila východní Evropa náboj a směr. V hodnotové nejistotě se potácíme uprostřed kontinentu mezi euro-atlantickým a “eurasijským” světem; bez vlastní vůle a programu se necháme manipulovat cizími mocnostmi.
Rusko a Čína ve Střední Asii a ve východní Evropě
Obnovení východního bloku si lze stěží představit pod hypotetickou patronací Ruska, starého hegemona oblasti. Resentimenty z dob Sovětského svazu jsou ještě příliš živé. Čína je oproti tomu často nahlížena spíše neutrálně, nebo i pozitivně (zejména v očekávání mýtických čínských miliard). Někteří čeští politici by dokonce chtěli čínským vlivem vyhánět vliv ruský. To je dost zoufalá představa; pochopit by se snad dala v Pobaltí, které začlenění do čínského 16+1 symbolicky vytrhlo z ruského “blízkého zahraničí” (toho už ale předtím nejen symbolicky, ale i prakticky dosáhlo členství v EU a zejména NATO). Především je však stále více zřejmé, že Čína si s Ruskem ve východní Evropě nekonkuruje, ale naopak souzní.
Současné geopolitické ambice ČLR, vyjádřené iniciativou Pás a stezka (dříve Nová hedvábná stezka) by nebyly možné bez tiché podpory Ruska. Jak přesvědčivě dokládají dlouholetí analytici rusko-čínských vztahů jako Bobo Lo či Alexandr Gabujev, Rusko umožnilo ČLR stát se světovou velmocí tím, že ji vpustilo do svého strategického prostoru, nejprve ve Střední Asii, a po anexi Krymu a západních sankcích v roce 2014 plošně po celé post-sovětské sféře. Z hlediska dlouhodobých zájmů existují mezi Ruskem a Čínou zásadní rozpory; ohledně krátkodobých zájmů, pro úzkou skupinu oligarchů kolem prezidenta Putina rozhodujících, panuje od roku 2014 téměř naprostá shoda.
Budování skutečného “strategického partnerství” mezi Ruskem a Čínou započalo regionální spoluprací ve Střední Asii v rámci Šanghajské skupiny spolupráce (SCO, zal. 2001). Spolupráce začala být skutečně funkční až po roce 2014. V roce 2015 byla uzavřena smlouva o koordinaci mezi čínským Pásem a stezkou a Ruskem vedeným Eurazijským hospodářským svazem. Tento model se nyní posouvá v modifikované podobě do východní Evropy.
Na rozdíl od Střední Asie, kde místní elity vítají přímé zapojení Ruska, přetrvávají ve východní Evropě historické protiruské resentimenty. Čínsko-ruská spolupráce v tomto regionu musí zůstat, alespoň prozatím, neformální – s výjimkou Srbska, jež má s Ruskem jinou historickou zkušenost, a kde je spolupráce obou mocností již dnes vcelku otevřená.
Čínský model na Hedvábné stezce
Na rozdíl od jiných regionálních uskupení není 16+1 platformou pro společný postup členských zemí vůči ČLR, ale mechanismem pro 16 bilaterálních vztahů s Čínou – v každém dvoustranném vztahu je přitom Čína automaticky větším partnerem. Jednotlivé členské země nekoordinují svou politku, ale naoapak se předhánějí o přízeň Pekingu jako “vstupní brána Číny do Evropy”. Při přebíjení nabídek se Česká republika prezentuje ústy svého prezidenta jako “nepotopitelná letadlová loď Číny v Evropě”, zatímco Srbsko propaguje svůj zvláštní vztah k Pekingu, když mluví o skupině “15+1+1”.
Bilaterální povaze odpovídá organizační struktura iniciativy. Ústředí s podpůrným personálem sídlí na ministerstvu zahraniční v Pekingu, kde se formuluje celková politika i jednotlivé projekty. Ty pak implementují ve východoevropských zemích “národní koordinátoři” (v minulé české vládě náměstek ministra zahraničí Tlapa). Podobně je strukturován i orgán pro implementaci politiky Pásu a stezky v ČR, v létě potají založené Čínsko-české centrum pro spolupráci. To má sídlo na čínské Komisi pro rozvoj a reformy (NRDC), superministerstvu pro koordinaci hospodářské politiky.
Od vyhlášení iniciativy Pásu a stezky na konci roku 2013 (tehdy pod názvem Nová hedvábná stezka) s ní 16+1 prakticky splývá jako její regionální odnož (“koridor”). Cílem obou iniciativ je projekce čínského modelu státního kapitalismu do sféry mezinárodního obchodu: dohody o projektech se neuzavírají na základě regulovaného trhu a otevřené konkurence, ale podle politických dohod za zavřenými dveřmi (např. na summitech 16+1). Takový model je samozřejmě v přímém rozporu s pravidly EU; Evropská komise již také zahájila vyšetřování vlajkového projektu 16+1, rychlovlaku z Bělehradu do Budapešti, pro podezření z narušení pravidel otevřené hospodářské soutěže.
Česko mezi Evropou a Eurasií
Jedním z hlavních aktérů iniciativ Pás a stezka a 16+1 je u nás dobře známá společnost CEFC. Společnost se oficiálně představuje jako soukromý subjekt, avšak její úzké vazby na čínské vedení jsou dobře známé. Předseda CEFC Jie Ťien-ming se mj. stal začátkem roku 2017 politickým poradcem propekingské Nové lidové strany v Hongkongu právě jako specialista na Pás a stezku a východní Evropu. Představitel neziskového křídla CEFC Patrick Ho systematicky propagoval Pás a stezku v médiích a na různých mezinárodních fórech.
V listopadu minulého roku zatkla Patricka Ho v New Yorku FBI na základě obvinění z korumpování vrcholných afrických politiků ve prospěch CEFC. Mj. měl poslat půl milionu dolarů na účet Sama Kutesy, bývalého ministra zahraničí Ugandy, v té době (2015) předsedy Valného shromáždění OSN. Kutesa předtím jmenoval Jie Ťien-minga svým čestným poradcem v OSN. Téhož roku jmenoval předsedu Jie svým čestným poradcem také prezident Zeman.
Patricku Ho hrozí v USA dvacet let vězení. Jie Ťien-ming zůstává poradcem českého prezidenta. Česko se nadále zmítá mezi Východem a Západem.