V úterý proběhl prostřednictvím video-konference virtuální summit iniciativy „17+1“, sdružující postkomunistické státy někdejšího východního bloku (plus po-krizové Řecko) pro spolupráci, či řekněme rovnou spíše družbu, s Čínskou lidovou republikou. Nebýt koronavirem vynucené pauzy v loňském roce, byl by to jubilejní, desátý summit tohoto pseudoregionálního sdružení. Za deset let od jeho vzniku došlo ve světě i v Číně samotné k podstatným změnám, jež se začínají – s jistým zpožděním – odrážet i v postojích místních představitelů vůči celé iniciativě, včetně jejích summitů.
16+1 po deseti letech
V době svého vzniku v roce 2012 nepůsobilo „16+1“ (tehdy ještě bez Řecka) zvlášť kontroverzním dojmem. V ČLR se teprve dral k moci současný generální tajemník (jinak též prezident) Si Ťin-pching a Peking stále ještě praktikoval Teng Siao-pchingovu opatrnou politiku „skrývat svůj jas a vyčkávat svůj čas“ (tchao-kuang jang-chuej 韬光养晦). Většina světa následovala americkou politiku „zapojování“ (engagement) Číny do globálního mainstreamu, postavenou na premise, že užší obchodní, politické a kulturní kontakty postupně povedou k větší otevřenosti leninského systému jedné strany v ČLR, nebo dokonce k jeho „konvergenci“ ke (v té době ještě) dominantnímu liberálně demokratickému proudu. Představitelé východoevropských států nejspíš předpokládali, pokud o tom vůbec přemýšleli, že vznikající iniciativa prohloubí jejich ekonomickou spolupráci s Čínou, aniž by představovala nějaká rizika pro jejich vlastní postavení ve světě, včetně existujících spojeneckých svazků s demokratickými zeměmi a aliancemi.
V letech 2012–13 se ale moci v Pekingu ujal Si Ťin-pching a v rámci své „Nové éry“ zgruntu proměnil čínskou domácí i zahraniční politiku. Pod jeho vedením, které časově více méně koinciduje s existencí inciativy „17+1“, přistoupila ČLR k masivnímu potlačování jakýchkoliv nezávislých názorů a hrubému potlačování základních práv celých skupin obyvatel v zemi samotné; navenek přestala „vyčkávat času“ a zahájila asertivní, mnohdy agresivní zahraniční politiku. Jen v loňském roce Peking škrtnutím pera zrušil občanské svobody v Hongkongu a vysloužil si obvinění z genocidy za své brutální represe v další nominálně autonomní oblasti Sin-ťiang. Členství v Pekingem ovládané skupině „17+1“ dnes vypadá úplně jinak než v roce 2012.
Nahánění na summit
Iniciativa „17+1“ navíc nepřináší ani po deseti letech očekávané ekonomické benefity, jež měly být hlavním *raison d’etre* jejího vzniku. Výsledky čínské „ekonomické diplomacie“ jsme měli možnost v dramatickém detailu sledovat i my v podobě tragikomického působení společnosti CEFC v České republice. Většina ostatních států v „17+1“ nasbírala podobné zkušenosti. Není proto divu, že se v dříve vyrovnaném šiku východoevropských zemí začíná ozývat reptání.
Si Ťin-pching prohlásil v projevu na summitu, zlatém to hřebu celé akce, že 17+1 může být víc než jen 18. Účast na akci nicméně ukázala, že to také může být méně – konkrétně 11. Šest zemí totiž delegovalo na „summit“ nikoliv své nejvyšší představitele, ale „pouhé“ ministry. A to i přesto, že summitu tentokrát předsedal na čínské straně samotný prezident Si Ťin-pching namísto premiéra Li Kche-čchianga, jak tomu bylo v minulých ročnících. Čínská diplomacie se na poslední chvíli snažila zabránit nepříjemné blamáži pro svého všemocného vůdce a přesvědčit neochotné členy, aby nasadili nejvyšší šarže – což byl jeden z důvodů, proč bylo samotné konání video-konference oficálně oznámeno jen pár hodin před jejím začátkem.
Reptání a brebtání
K dovršení všeho pak na summitu odmlouvaly i některé z přítomných hlav států. Polský prezident Andrzej Duda vyjádřil nespokojenost s ekonomickými přínosy iniciativy. Bulharská vicepremiérka Marijana Nikolova zase kritizovala nevyrovnaný obchod a potíže s přístupem na čínský trh. Slovenský premiér Igor Matovič se zřejmě na poslední chvíli uvolil k účasti teprve poté, co se čínská strana zavázala den před summitem odebírat ze Slovenska více masa.
Jen český prezident Zeman žádné pobídky nepotřebuje. Nastoupí a přednese projev, tentokrát snad jen nezvykle krátký a smutně bezmyšlenkovitý. V tomto smyslu nakonec docela dobře vystihuje českou zkušenost v celé iniciativě.