V Historické budově Národního muzea se otevřela výstava 100 pokladů, 100 příběhů s exponáty ze sbírek čínských císařů, zapůjčenými Národním palácovým muzeem v Tchaj-peji. Výstava představuje 131 uměleckých děl, z nichž neproslulejší je tzv. „jadeitové zelí“, řezba z jadeitu ve tvaru pekingského zelí, na němž odpočívají a hodují saranče a kobylka. Tento exponát je v zahraničí vystaven poprvé po 11 letech a zároveň v Evropě zcela poprvé.
Tající led a skákající kapři
V čem spočívá výjimečnost „jadeitového zelí“, které je na Tchaj-wanu považované za nejmilovanější národní poklad? Zatímco jadeit bývá běžně ceněn především pro jednolitou barvu a čistotu bez kazů, autor tohoto díla záměrně využil vícebarevný kámen s trhlinami a nedokonalostmi a právě z něj vytvořil jedinečné umělecké dílo. Předpokládá se, že předmět byl součástí věna manželky císaře Kuang-süa a měl symbolizovat ženské ctnosti – bílá barva představuje čistotu, zelená a vyobrazený hmyz pak hojnost potomků.
Tradiční čínské umění je často úzce spjato s konfuciánskými hodnotami a výstava se snaží tuto souvislost návštěvníkům přiblížit. S ilustrací ceněných ctností se tak setkáme i u dalších exponátů, jako je například malba na hedvábí zobrazující jeden z 24 příběhů o synovské oddanosti. Ten vypráví o Wang Siangovi, který svým tělem rozehřál led a ulovil tak pro svou nemocnou macechu dva kapry. Synovská oddanost „siao“, jdoucí až na hranici sebeobětování, je zde prezentována jako jedna z klíčových hodnot tradiční čínské kultury.
Motiv kapra se pak objevuje v průběhu výstavy ještě několikrát, a to jako tradiční symbol pro schopnost vytrvat navzdory překážkám. Podle čínských legend jen někteří kapři dokážou překonat silný proud vody a přeskočit vodopád Dračí brány – ti se pak promění v draka. Kapr měnící se v draka tak zosobňuje vytrvalost ve studiu, završenou úspěchem při složení císařských zkoušek.
To nejlepší ze společného čínského kulturního dědictví
Výstava je mimořádnou událostí – tchajwanské Národní palácové muzeum své exponáty do zahraničí zapůjčuje jen zcela výjimečně a od svého založení uspořádalo jen několik velkých zahraničních výstav. Důvodem jsou mimo jiné spory s Čínskou lidovou republikou, která tvrdí, že jí byla umělecká díla odcizena, a při jejich vystavení v zahraničí by mohla vznést požadavek na jejich navrácení.
Většina předmětů ze sbírek Národního palácového muzea se na Tchaj-wan dostala spolu s Čankajškem a jeho vládou. Když v průběhu čínské občanské války začalo být zřejmé, že komunisté zvítězí, nacionalisté vybrali z císařských sbírek ty nejcennější předměty a připravili je k převozu na Tchaj-wan. Nakonec se do roku 1949 podařilo odvézt jen část z nich – 2 972 beden artefaktů však představovalo to nejhodnotnější z celé sbírky.
Jedná se tak o jedny z nejvýznamnějších předmětů čínského kulturního dědictví, k němuž se vztahuje jak ČLR, tak Tchaj-wan. Obě strany k tomu pak přirozeně zaujímají výrazně odlišné stanovisko – tchajwanská strana vyjadřuje hrdost, že spravuje a uchovává „dědictví autentické Číny“, a zdůrazňuje, že právě díky její péči se podařilo ochránit mnoho předmětů, které by jinak padly za oběť běsnění Kulturní revoluce. Tehdy Rudé gardy v boji proti „čtyřem starým”, tedy starému myšlení, kultuře, zvykům a obyčejům, zničily obrovské množství uměleckých a historických artefaktů a památek.
Čínská lidová republika naopak trvá na tom, že by jí předměty měly být vráceny, a poněkud paradoxně mluví o tom, že je dokáže lépe ochránit. V obdobích relativně lepších vztahů mezi oběma stranami se Peking snažil císařské sbírky využít k posilování narativu o společném kulturním dědictví Číny a Tchaj-wanu a jako argument pro „sjednocení“ obou zemí. V roce 2009, kdy na Tchaj-wanu vládla strana Kuomintang, obecně považovaná za smířlivější vůči Pekingu, proběhlo jediné zapůjčení exponátů z pekingského Palácového muzea do Tchaj-peje. Čínská strana tuto událost prezentovala jako symbolické „sjednocení“ čínského umění a vysílala tak politický signál o možném „znovusjednocení“ obou zemí. Cílem bylo zlepšit obraz ČLR na Tchaj-wanu a zmírnit odpor tamní společnosti vůči její politice. Po nástupu Demokratické pokrokové strany (DPP), která se ostřeji vymezuje proti Pekingu a prosazuje svébytnou tchajwanskou identitu, už k žádnému podobnému zapůjčení nedošlo.
Záruky proti konfiskaci ze strany ČLR
V důsledku těchto sporů opouštějí exponáty Národního palácového muzea jen výjimečně Tchaj-pej. Země, které je chtějí vystavit, musí splnit velmi přísné podmínky – mimo jiné přijmout legislativu znemožňující případnou konfiskaci děl na žádost Pekingu. Česká republika tak učinila v loňském roce a díky současné výstavě se zařadila mezi malou skupinu států, které měly možnost hostit tyto vzácné zápůjčky. Velké výstavy proběhly dále ve Spojených státech (1996), Francii (1998), Německu (2003), Rakousku (2008), Japonsku (2014) či Austrálii (2019).
Současná pražská výstava je zároveň výsledkem prohlubujících se vztahů mezi Tchaj-wanem a Českou republikou v posledních letech. Obě země úzce spolupracují především v oblasti polovodičového průmyslu, vzdělávání a výzkumu, univerzitních výměn či kybernetické bezpečnosti. Česká republika zároveň patří k politickým podporovatelům Tchaj-wanu – čeští představitelé jej pravidelně navštěvují a zasazují se o účast Tchaj-wanu v mezinárodních organizacích.
Tato výměna je však trnem v oku Pekingu. Mluvčí ministerstva zahraničí Lin Ťien v oficiálním prohlášení uvedl, že ČLR „naléhavě vyzývá příslušnou evropskou zemi, aby … okamžitě přijala účinná opatření k zabránění návštěvy separatistických sil usilujících o ‚nezávislost Tchaj-wanu‘“.
Navzdory těmto očekávatelným geopolitickým tenzím by nám však současná výstava měla především přiblížit to nejkrásnější z čínské kultury. A možná připomenout, že její kontinuita se zachovala i mimo území ČLR.