Poučení z krizového vývoje ve starověké Číně

Zahraniční politika není prostor pro klukovské naschvály.

Čína oplývá dlouhou tradicí politického myšlení, založenou na klasické filozofii, ale také na historických anekdotách, jež slouží jako precedenty a příklady pro současné situace. Jednou z takových archetypálních historických parabol je příběh o konfliktu dvou úředníků, ministra jménem Lin Siang-žu a generála jménem Lien Pcho, ve starověkém státě Čao v první polovině 3. století př. n. l. na sklonku období Válčících států. Chaos a neustálé konflikty té doby mohou tak trochu připomínat – s odstupem více jak dvou tisíciletí – i dnešní rozbouřené časy.

Generál Lien se cítil nespravedlivě přeskočen po rychlém kariérním vzestupu ministra Lina a začal mu otevřeně vyhrožovat. Ministr Lin se pak generálovi na veřejnosti důsledně vyhýbal. To jen dál prohloubilo generálovo přesvědčení, že Lin je zbabělec. Když však nakonec přeci jen došlo k otevřené konfrontaci, ministr Lin pronesl krátkou, brilantní řeč, která se dodnes cituje v nejrůznějších parafrázích v čínském politickém diskurzu a vstoupila i do populární kultury v podobě divadelních her, výtvarných námětů apod.

Naléhavé záležitosti státu

Ministr generálovi připomněl, že Čao čelí vážné vojenské hrozbě ze strany dominantní mocnosti té doby, státu Čchin (který nakonec také Čao i ostatní válčící státy pohltil). Jediný důvod, proč silnější Čchin dosud nezaútočil, je jeho obava z dobře fungujícího státního a vojenského aparátu v Čao. Pokud by se král státu Čchin dozvěděl o vnitřním konfliktu ve vedení Čao, povzbudilo by to jeho agresivní spády a vposledku ohrozilo celou zemi.

Pointou proslovu byl jeho dodnes citovaný závěr: „Na prvním místě naléhavé záležitosti státu, teprve pak osobní zášť” (先国家之急而后私仇). Generál Lien Po se zastyděl a na druhý den se vydal prosit ministra Lina o odpuštění s odhalenými zády a otýpkou trnitých prutů (负荆请罪 – symbolická žádost o potrestání).

Pojďte si nás sežrat

Ve starověké Číně zjevně panovala jiná politická kultura, ale poučení z příběhu bychom mohli vztáhnout i na současnou politickou situaci, a zejména na zahraniční politiku u nás. Ta působí navenek jako čirý chaos a jasná výzva agresivním mocnostem našich dnů: „Jsme totálně vnitřně rozvráceni, namísto naléhavých záležitostí státu se vyžíváme v klukovských naschválech, vnější bezpečnost je nám lhostejná, pojďte si nás klidně sežrat.”

Vláda podruhé v krátké době odmítá poskytnout vládní letku pro zahraniční cesty dvou nejvyšších ústavních činitelů. Premiér otevřeně avizuje ještě před samotnou cestou do Pekingu, že bude zahraniční politiku podřizovat jeho zájmům (dobře si pamatujeme, jak se takové apriorní jednostranné ústupky osvědčily Miloši Zemanovi). Ministr zahraničí Macinka mezitím sděluje americkému velvyslanci pravý opak, totiž že budeme ve vztahu k Číně sledovat politiku USA. Celá vláda se přitom prsí, jak je národně uvědomělá a suverénní.

Kdo se nepoučí z minulosti…

Česká zahraniční politika s nadšením opakuje chyby, jež nám v minulé dekádě v éře prezidenta Zemana vynesly pouze mezinárodní blamáž s podvodnou čínskou společností CEFC a jejím vykutáleným předsedou, Zemanovým poradcem Jie Ťien-mingem. Kdo se dnes dívá na českou zahraniční politiku zvenčí, musí se otřásat smíchy. Pohled zevnitř je spíš k pláči. Ty tolik proklamované národní zájmy vytlačil chaos a pomstychtivý diletantismus.

V případě Pekingu má přitom Babiš svou vlastní zkušenost s čínským způsobem podnikání i politiky. Jeho pokus o společný podnik na výrobu chemických barviv v provincii An-chuej ztroskotal na čínském partnerovi a v paměti zůstává jeho „vánoční” potyčka s tehdejším čínským velvyslancem v době varování NÚKIBu před technologiemi firmy Huawei koncem roku 2018. I zde je však dnes předseda vlády zjevně ve vleku svých mnohem menších koaličních partnerů.

Koaliční past

Babiš se ocitl v klasické „koaliční pasti”. Odvrácenou stranou jeho setrvalé popularity u zhruba třetiny voličů je, že přinejmenším pro stejně velkou skupinu je naopak nepřijatelný. K parlamentní většině tak potřebuje okrajové strany a straničky se sklony k extremismu. Ve své závislosti na marginálních partnerech jim pak musí tolerovat nejrůznější výstřelky, které nakonec škodí i jeho vlastní, jinak dominantní straně (nemluvě o celé zemi jako takové).

Řada pozorovatelů očekávala, že si Babiš udělá ve vládě pořádek po odhlasování imunity před trestním stíháním. Zatím to tak nevypadá. Své několikaprocentní partnery potřebuje k udržení moci i nadále. Současný chaos se tak nejspíš povleče. Z tragické zkušenosti státu Čao před dvěma tisíci lety víme, že vnitřní rozklad a osobní zášť postavená nad zájmy země může v nebezpečném světě vést k nezvratným důsledkům.

Publikace tohoto článku: Deník N, 21.4.2026