V těchto dnech uplynulo třicet sedm let od masakru na náměstí Tchien-an-men. Tehdy na příkaz nejvyššího vedení komunistické strany zaklínající se tím, že je u moci z vůle lidu, čínská armáda nesoucí hrdé jméno „lidově osvobozenecká“ vyjela s tanky na hlavní pekingský bulvár a střílela do lidí ostrými náboji. Shodou okolností v Pekingu krátce před tím přivítali Michaila Gorbačova na historickém setkání vůdců čínské a sovětské komunistické strany – prvním po dekádách nepřátelství přerůstajícího až v pohraniční potyčky. Novináři, kteří přijeli historickou událost zprostředkovat, okamžitě ve světových médiích rozšířili také zprávy o krvavých událostech. Mezi fotografiemi a videozáběry z počátku června 1989 se mnohým z nás do paměti vryl obraz mladíka s igelitovou taškou, který druhý den po masakru přecházel ulici a najednou se v gestu vzdoru zastavil proti blížícím se tankům.
Komunistické vedení tehdy šokujícím způsobem ukončilo volání obyvatelstva po demokratizaci, včetně koketování části členů strany s otevřením politického systému liberálnějšímu způsobu vládnutí. Mezinárodní společenství masakr jednoznačně odsoudilo a na Čínu byly uvaleny sankce, z nichž dodnes zůstává v platnosti zákaz prodeje zbraní.
V Číně samotné zásah armády proti neozbrojeným lidem zasadil těžkou ránu legitimitě vládnoucí komunistické strany. Následující represe vedly k zatčení mnoha lidí, mezi nimi také Liou Siao-poa, pozdějšího spoluautora Charty 08 a držitele Nobelovy ceny míru.
S pádem železné opony zavládla na Západě, který tehdy stále ještě měl rozhodující ekonomickou i vojenskou sílu, iluze, že komunismus definitivně zkrachoval a je jen otázkou času, kdy skončí i ten v Číně. Přesvědčení o „konci dějin“ spolu s vábením příslibu obchodních příležitostí vedly postupně k obcházení sankcí a jejich rušení. Výsledkem zdánlivě pragmatické politiky západních mocností postavené na iluzi obrovského trhu (který se nikdy neotevřel) je, že se z Číny stala velmoc udržující při životě Putinovu válku proti Ukrajině. Zaplavuje světový trh svým zbožím, mění ekonomická pravidla hry a začíná diktovat světu svoje podmínky a stále víc také svůj výklad dějin. Masakr na náměstí Tchien-an-men v něm nemá místo.
Psáno pro týdeník Respekt.