Prvního července vstoupil v platnost čínský zákon o „prosazování pokroku a sjednocení všech etnik“ (Min-cu tchuan-ťie ťin-pu cchu-ťin fa 民族团结进步促进法), v českém překladu Zákon o urychlení etnického sjednocení a pokroku. Jedná se o legislativu, která má Pekingu zajistit loajalitu obyvatel Číny řadících se k tzv. etnickým menšinám, mezi něž patří například Ujgurové, Tibeťané či Mongolové.
Zavádění zákona provázela mimo jiné i tragická zpráva z New Yorku: před sídlem OSN se zde upálil dvaapadesátiletý tibetský aktivista vystupující pod jménem Lobga Rangzen. Slovo „Rangzen“ [rangcän] znamená „svoboda“ a často jej používají tibetští exiloví aktivisté, kteří lobbují za nezávislost Tibetu – v rozporu s dalajlamou a exilovou vládou oficiálně prosazovanou tzv. „střední cestou“ požadující pouze „skutečnou autonomii v rámci ČLR“.
Jeho čin měl upozornit na situaci v Tibetu, který se nyní nachází pod historicky nejpřísnější kontrolou. Před ním už se k tomuto drastickému protestu uchýlilo 169 Tibeťanů, z toho 159 na území Čínské lidové republiky. Většina případů se odehrála mezi lety 2012–2014. Šlo o projev bezmoci tváří v tvář postupnému zavádění sekuritizačních opatření a systému totální kontroly po posledních tibetských protestech v roce 2008. Sebeupálení však vedla k ještě přísnějším opatřením, jejichž cílem bylo tuto drastickou formu protestu zastavit.
Zákon, který právě vstoupil v platnost, v podstatě legitimizuje národnostní politiku a legislativně zaštiťuje opatření, která už jsou v menšinových oblastech průběžně zaváděna od nástupu Si Ťin-pchinga k moci. Novým prvkem je pak především zavedení trestní odpovědnosti za jeho vágně formulovaná porušení.
Zákon pro „odbojné menšiny“
Z různých variant českých (i anglických) překladů názvu tohoto zákona nemusí být na první pohled patrné, že se jedná o legislativu, která se specificky zabývá postavením, právy a povinnostmi čínských „menšinových národností“ (šao-šu min-cu 少数民族; nyní oficiálně překládáno jako „etnické menšiny“, aby se potlačilo vnímání někdejších „národností” jako protonárodních entit s právem na vlastní sebeurčení). Čínský termín min-cu (民族) v názvu zákona může znamenat jak „národ“ (Čung-chua min-cu 中华民族 – čínský národ), tak i ony takzvané „etnické menšiny“ – v tomto smyslu se například objevuje v názvech specifických institucí (Min-cu ta-süe 民族大学 – Univerzita menšinových národností).
Čínská lidová republika má oficiálně kromě většinového etnika Chan 汉 celkem padesát pět „etnických menšin“. Samotné označení „menšiny“ je ale u mnohých z nich problematické, protože na územích, která tradičně obývají a která jsou často velmi rozsáhlá, zpravidla tvoří většinu. „Menšinou“ jsou jen v celostátním měřítku, v poměru vůči Chanům, někdy označovaným jako „etničtí Číňané“.
Čínský ekvivalent slova „Číňané“ (Čung-kuo-žen 中国人) přitom označuje nejen Chany, ale i všechna ostatní etnika. Slovo „čínský“ v etnickém zákoně odkazuje na tuto státní, nikoli etnickou identitu. V praxi je ovšem vše „čínské“ ve skutečnosti definováno pouze etnikem Chan – jeho jazykem, historií, kulturou a samozřejmě čínskou komunistickou stranou a její ideologií.
Nový zákon se primárně zaměřuje na tzv. „sjednocení všech národností“ (min-cu tchuan-ťie 民族团结). Tento termín používaný už od 50. let se v rámci tzv. „etnické politiky druhé generace” po roce 2012 překládá do angličtiny poněkud zavádějícím způsobem jako „etnická jednota“ a v terminologii Komunistické strany Číny vyjadřuje úsilí spojit všech padesát šest „etnik” v jeden neoddělitelný celek „čínského národa“. Výraz „etnická jednota” však zpravidla popisuje buď etnicky jednotný národ nebo národ, kde je etnicky různorodá populace úspěšně propojena v jeden celek, ovšem bez demografické nebo politické dominance jedné etnické skupiny (nejznámějším příkladem je Švýcarsko). V případě Číny je však zcela jasná dominance jednoho etnika: Chanové tvoří v rámci populace ČLR víc než 91 % a jasně dominantní jsou politicky i kulturně.
Dar „pokroku“
Přirozeně se nabízí otázka, proč vůbec Čína takový zákon potřebuje a proč zrovna nyní? Ve skutečnosti téměř vše, co zákon zmiňuje, začalo být zaváděno do praxe během prvních let po posledních velkých nepokojích v Tibetu a Sin-ťiangu. Nechvalně proslulé převýchovné kampaně zaměřené na Ujgury a další muslimská etnika byly nejviditelnějším projevem radikálního obratu v čínské národnostní politice.
Zákon legislativně ukotvuje povinnost „vlastenecké výchovy“ zaměřené na příslušníky etnických menšin, a to dokonce přímo v rodinách. Zároveň zavádí trestní odpovědnost organizací i jednotlivců v Číně i zahraničí, kteří by „etnickou jednotu“ jakkoli ohrožovali. Vzhledem k vágním formulacím zákona a širokým možnostem jeho výkladu tak bude možné v Číně stíhat prakticky kohokoli, jehož jednání úřady označí za narušování této jednoty. Teoreticky to tedy klidně může být tibetská babička vyprávějící vnoučatům, co se stalo v roce 1959, ujgurský dědeček, který bude vnoučatům vykládat Korán, nebo tety v jeslích učící neschválené říkanky v rodném jazyce.
V názvu zákona je přitom zvlášť příznačné slovo „pokrok“ (ťin-pu 进步). V čínském kontextu i nám dobře známý socialistický termín „pokrok“ znamená modernizaci v čínském – nikoli „západním“ – stylu a podle socialistických hodnot. Je to dar pokroku, který většinové etnikum Chan a jím vedená revoluce přináší „zaostalým“ menšinám už od 50. let minulého století. V samotném konceptu „pokroku“ se skrývá civilizační nadřazenost Chanů nad ostatními etniky.
I dnes je – prostřednictvím nového zákona – potřeba přinášet pokrok specificky „etnickým menšinám“, formou bratrské pomoci chanských kádrů, odborníků, lékařů či učitelů. „Pokrok“ a „sjednocení“ je v současnosti nutné „prosazovat“, nebo dokonce „urychlovat“ (jak lze také vyložit čínské slovo cchu-ťin 促进 v názvu) právě proto, že předchozí typy národnostní politiky nepřinášely kýžené výsledky, zejména v případě Tibeťanů a Ujgurů.
Mýtus „multietnického národa“
Zákon v úvodu konstruuje představu kulturně a etnicky pestré, a přece jednotné čínské civilizace (Čung-chua wen-ming 中华文明), jež dala vzniknout „jednotnému multietnickému státu“ (tchung-i tuo min-cu kuo-ťia 统一多民族国家). Oproti původní národnostní politice formulované Mao Ce-tungem v 50. a 60. letech podle Stalinem vytvořeného sovětského vzoru, kde měly jednotlivé „národnosti” právo na vlastní sebeurčení a jistou míru autonomie v rámci „svazu socialistických republik”, etnická politika druhé generace usiluje o vytvoření společné identity čínského národa (Čung-chua min-cu kung-tchung-tchi 中华民族共同体) zahrnujícího všech padesát šest etnik ČLR. Proto je kladen důraz na historicky podložené dokládání vzájemných kontaktů mezi jednotlivými etniky a jejich „prolínání“ (ťiao-žung 交融), díky němuž během pěti tisíc let historie vznikla velkolepá čínská civilizace.
Je nasnadě, že kontakty a prolínání mezi Chany a jinými etniky bylo ve skutečnosti mnohem komplikovanější, než ho vykreslují současné ideologické narativy, a čínská civilizace je především civilizací Chanů. Řada dnešních „etnických menšin” vytvářela v minulosti vlastní protostátní útvary a s čínskou říší mnohdy vedly boje.
Asi nejznámější je příklad Mongolů, kteří si ve 13. století podmanili vládnoucí čínskou dynastii Sung a založili dynastii Jüan (1271–1368). V současných čínských historických narativech je proto patrná tendence chápat mongolskou dynastii Jüan jako příklad onoho „prolínání” etnik namísto zdůrazňování mongolské identity tehdejších dobyvatelů. Podobné narativy byly relativně nově formulovány také kolem Tibetu, který byl po velkou část historie de facto samostatný, během dynastií Jüan a Čching (1644–1911) byl však začleněn do čínské říše a formálně spravován prostřednictvím císařských institucí.
Nový etnický zákon však v podstatě zavádí cenzuru všech historických událostí, které nejsou v souladu s oficiálně vytvářenými narativy. Přestože text zákona několikrát opakuje původní Mao Ce-tungův slib, že národnostní menšiny ČLR budou – po vzoru tehdejšího Sovětského svazu – „pány ve vlastním domě“ (tang ťia cuo ču 当家做主), tato „autonomie“ je značně omezená a hlavní role etnických funkcionářů na všech úrovních je především navenek vyvářet zdání této samosprávy.
Článek 5 etnického zákona zdůrazňuje, že „všichni občané ČLR si jsou před zákonem rovni“. V praxi tomu tak však není – „odbojná etnika“ jako Tibeťané a Ujguři jsou podrobováni zvláštním formám dohledu, kontrolám a cestovním omezením, nebo dokonce nucené převýchově či „rekvalifikaci“. Téměř ve všech oblastech běžného života jsou v reálné konkurenci s Chany znevýhodňováni, případně je s nimi nakládáno jako druhořadými občany, kteří se dle slavného Marxova citátu, jejž použil Edward Said ve své knize Orientalismus, „nedokáží reprezentovat sami, a proto musí být reprezentováni“, v tomto případě Komunistickou stranou Číny.
Odstřiženi od světa
Nejproblematičtější pasáže zákona jsou ty, které kriminalizují „jakékoli jednání, které pod záminkou etnické příslušnosti, náboženství, lidských práv atd. pomlouvá a očerňuje Čínskou lidovou republiku“. Z těchto aktivit viní především „vnější síly“, tedy nejen zahraniční vlády, nadnárodní instituce a nevládní organizace, ale také exiloví aktivisté a občané ČLR žijící v zahraničí. Ti jsou vystaveni narůstajícímu tlaku ze strany čínských orgánů jednotné fronty, ambasád i tajných služeb, jak například už v roce 2024 detailně popsala švýcarská studie zkoumající tamní tibetskou a ujgurskou komunitu.
Zejména po tibetských protestech v roce 2008 a několika útocích radikálních ujgurských islamistů v letech 2009–2014 se úsilí o udržení „jednoty všech národností“ zaměřuje na co největší omezení kontaktu se zahraničím, včetně například vlastních příbuzných. Ujguři a Tibeťané nemohou z Číny vycestovat a ti ze zahraničí se často nemohou vrátit, komunikace se zahraničím je prakticky nemožná a v případě těchto etnik je kriminalizována.
Toto „odstřižení“ trvající již více než deset let vytváří ideální podmínky pro vlasteneckou výchovu – jediné informace, které se k příslušníkům etnických menšin dostanou, jsou ty posvěcené státem a stranou.
Modernizace bez volby
Jedním z nejdiskutovanějších bodů zákona je stvrzení čínštiny jako společného státního jazyka, který je povinný pro všechny a děti si jej mají začít osvojovat už v předškolním věku. V tomto jazyce má potom probíhat hlavní část povinné školní docházky, čímž odpadá dříve garantovaná možnost studovat v rodném jazyce menšin. V praxi tuto možnost dlouhodobě volilo čím dál méně rodičů v obavě, že jejich děti bez znalosti čínštiny nenajdou uplatnění na trhu práce. Nyní má výuka probíhat primárně v čínštině a „menšinové jazyky“ budou vyučovány pouze v jazykových hodinách.
Prosazování společného státního jazyka je na jednu stranu do značné míry pochopitelné. Dochází však k postupné marginalizaci jazyků etnických menšin, lokálních dialektů i jazyků velkých etnických skupin, které samy sebe historicky považují za svébytné národy, ať už to jsou Mongolové, Tibeťané nebo turkická etnika. Během několika málo generací se tak mohou stát pouhými kulturními relikty. Stejný osud nejspíš čeká také tradiční způsob života některých komunit, zejména pastevců, a pravděpodobně i náboženské tradice.
Tyto jevy jsou nevyhnutnými důsledky modernizace, problematické však je, že příslušníci těchto „menšin“ si tuto cestu nezvolili sami. Byla jim vnucena, v minulosti často i drastickými politickými kampaněmi či vojenskou silou, v současnosti systémem dohledu, cenzury, politických opatření a legislativy.
Láskou k vlasti ke stabilitě a státní bezpečnosti
Za pozornost stojí také článek 19, který nabádá média k aktivnímu šíření osvěty v oblasti etnické jednoty a historie velkého čínského národa. Vyzývá také k „budování kapacit pro mezinárodní mediální působení, rozvoji mezinárodní kulturní spolupráce a mezilidských kontaktů, vysvětlování historie čínského národa a teorie společenství čínského národa.“ Už dnes se s těmito aktivitami mohou lidé v zahraničí běžně setkat na sociálních sítích i při cestování v Číně.
Článek 20 pak ukládá místním vládám povinnost „začlenit požadavky na vykování pevného vědomí společenství čínského národa do rodiny, rodinné výchovy a budování rodinných tradic.“ To umožňuje již zmíněnou kriminalizaci rodičů, prarodičů či jiných blízkých osob při předávání „nesprávných“ výkladů v rodinách či komunitách.
Toto ukotvuje např. článek 52, podle něhož „příslušné orgány Státní rady a lidové vlády na všech úrovních musí prosazovat komplexní pojetí státní bezpečnosti, zdokonalit systém podávání zpráv a žádostí o pokyny v etnických záležitostech, posílit vyhledávání, identifikaci, hodnocení, včasné varování a řešení závažných rizikových faktorů v této oblasti, zvýšit schopnost předcházet rizikům a řešit je a udržovat státní bezpečnost a sociální stabilitu.“ „Právo podávat stížnosti a oznámení na jednání, které narušuje etnickou jednotu a pokrok“ mají dle zákona i jednotliví občané a jsou motivováni tak neprodleně činit, aby se sami nedostali do problémů.
Pro nezasvěcené může zákon v duchu pročínských výkladů působit jako legislativa podporující jazyky, tradiční kulturu či náboženství a zvyky etnických menšin a zakazující jejich diskriminaci. Je však ušitý na míru zcela konkrétním případům odporu z nedávné minulosti a s trochou nadsázky lze říci, že jde ve skutečnosti jen o nenápadnější „převýchovný“ prostředek pro „odbojné menšiny“, než byla nedávná „reedukační centra“ pro Ujgury. V dlouhodobém horizontu směřuje k naplnění představy o „etnické jednotě“, v níž budou nynější „etnické menšiny“ postupně chanizovány.