Rok 2008 proběhl v Číně ve znamení letních Olympijských her v Pekingu; čínská vláda se před jejich konáním slavnostně zavázala, že bude tolerovat větší svobodu slova. V této atmosféře nikdo z autorů Charty 08 ani Liou sám nepředpokládal, že by dokument mohl rozpoutat následnou vlnu represí a nakonec stát život svého hlavního představitele. Netušili totiž, že tehdejší generální tajemník a prezident Chu Ťin-tchao varoval již v roce 2005 v tajném projevu před nebezpečím „barevných revolucí“, které by mohly podkopat vládu jedné strany v Čině. K vůdcům takových hnutí bylo podle něj třeba přistupovat s exemplární tvrdostí.
Podrývání ústavou
Čína roku 2008 se v mnoha ohledech lišila od Československa roku 1977. Hlavní rozdíl spočíval v prudkém ekonomickém rozmachu po roce 1992, kdy Teng Siao-pching uvolnil stavidla kapitalismu v čínském hospodářství. V Československu oproti tomu nemohl ani Husákův „knedlíkový socialismus“ zastřít zjevnou stagnaci a hospodářský úpadek. Životní styl i hodnotový systém většiny Číňanů se proto v době Charty 08 podstatně lišil od československých občanů v roce 1977. Přesto i v těchto odlišných podmínkách odkaz Charty 77 v Číně po třiceti letech výrazně rezonoval u velké části místní veřejnosti. Jaké poselství spojovalo dvě velmi rozdílné společnosti s odstupem celé jedné generace?
Generální tajemník Chu to poselství pojmenoval v roce 2005 správně. Společným nábojem obou dokumentů byly politické postoje, pro něž se na začátku tisíciletí vžil název „barevné revoluce“.
Timothy Garton Ash rozebral ve dvou esejích na paměť 20. výročí roku 1989 v New York Review of Books fenomén „sametových“ či „barevných“ revolucí“ – nenásilných, nekrvavých povstání odlišných od tradičního konceptu revoluce coby násilné změny. „Barevné“ revoluce podle něj představují nový typ politické transformace, „revoluci“ ve smyslu slova z doby před rokem 1789.
Původní etymologie slova „revoluce“ označuje spíše návrat k nějakému ideálnímu předchozímu společenskému nebo politickému řádu než prudký převrat k novému pořádku. Teprve za Francouzské revoluce získal tento výraz současný význam násilného převratu a ustavení nového politického režimu. Původní význam slova je tak spíše „obnova“ než „revoluce“ v současném užívání. Ash vidí nekrvavé „sametové“ a „barevné“ revoluce jako výrazný celosvětový trend po roce 1989, od Ukrajiny po Libanon a dále. Za ranný příklad je možné dokonce považovat „Karafiátovou revoluci“ v Portugalsku roku 1975.
Barevné revoluce a jejich nepřátelé
Charty 77 i 08 byly příkladem takového požadavku na návrat k ústavním poměrům. Oba dokumenty v zásadě jen vyzývaly komunistické režimy v ČSSR a ČLR, aby dodržovaly své vlastní zákony a závazky, zakotvené v mezinárodních úmluvách. Na pohled umírněný požadavek dodržování zákonnosti má v režimech s „vedoucí úlohou“ jedné strany dalekosáhlé důsledky. Mocenský monopol jedné strany je ze své podstaty neslučitelný se samotným konceptem ústavnosti – a zákonnosti vůbec.
Komunističtí představitelé v Československu i v Číně si byli a jsou této neslučitelnosti instinktivně vědomi. Dokládá to intenzita represí proti signatářům obou Chart. V ČLR proběhla po nástupu Si Ťin-pchinga k moci v roce 2013 krátká akademická diskuze o konstitucionalismu, povzbuzená některými jeho výroky u příležitosti 30. výročí současné čínské ústavy z roku 1982. Diskuze rychle skončila kategorickým závěrem stranických politruků (v čele se „strategickým poradcem“ CEFC plukovníkem Taj Süm), že ústavnost je buržoazní přežitek.
Stejný odpor vyjadřují představitelé autoritářských režimů vůči „barevným revolucím“ jako nenásilným hnutím za návrat k vládě zákona. Klauzule o společném odporu vůči barevným revolucím dokonce figuruje ve smluvě o koordinaci mezi čínskou iniciativou Pás a stezka a Ruskem vedeným Eurasijským hospodářským svazem z roku 2015.
Po zkušenostech z posledních několika let už ani nemůže překvapit, že proti „barevným revolucím“ se příležitostně bez zjevného důvodu vymezuje i současný český prezident Miloš Zeman.