Dnes je třicáté výročí pekingského masakru, který se stal 4. června 1989. Já si to ale pamatuji, jako kdyby to bylo včera. Byla jsem tehdy na návštěvě u čínsko-novozélandského básníka Ku Čchenga a jeho ženy Sie Jie na ostrově Waiheke [ostrov přibližně hodinu cesty lodí od Aucklandu]. Když jsme v 8 ráno naladili Koncertní program, abychom stihli světové zprávy na BBC, ze starého rádia duněly zvuky výstřelů. Tanky vjely do Pekingu a ukončily tak šest týdnů pokojných protestů na náměstí Tchien-an-men. Lidově osvobozeneckou armádu postavili proti lidu.
Tu noc jsme se setkali s dalšími členy místní čínské komunity, kteří chtěli vyjádřit solidaritu s lidmi v Číně. V domě jednoho z mých učitelů jsme se slzami v očích poslouchali přímý přenos australského premiéra Boba Hawkea, který se stavěl proti brutálnímu zásahu vlády KS Číny. Novozélandská vláda také oficiálně masakr odsoudila. Stručný přehled večerních zpráv novozélandské televize TVNZ měl na pozadí zasmušilý výraz velvyslance ČLR přicházejícího za novozélandským ministrem zahraničí.
Katedra čínských studií na Aucklandské univerzitě zrušila celý týden výuky, aby tak uctila mrtvé. Čínští studenti na univerzitě pomáhali koordinovat protestní pochod. O dva dny později více než šest tisíc Novozélanďanů a zde studujících čínských studentů pochodovalo na ulici Queen Street [hlavní ulice v Aucklandu]. Autobus plný čínských studentů vyrazil do Wellingtonu [hl. m. Nového Zélandu], aby zde vedli protest před velvyslanectvím ČLR. V Taihape [město na cestě mezi Aucklandem a Wellingtonem] byl z autobusu vyhozen student, který volal na ambasádu, aby je informoval o našich plánech.
Protesty jsme všichni pozorně sledovali již od jejich začátku v dubnu 1989. Viděli jsme, jak hnutí postupně roste z jednorázové studentské demonstrace během pohřbu vysoce postaveného komunistického vůdce až do stanového městečka plného tisíců mladých rebelů v politickém srdci Číny a do masových protestů studentů a dělníků v každém větším městě. Studenti vědomě jednali v duchu tradice revoluční mládeže jako svědomí moderní Číny.
Šest týdnů pekingského prodemokratického hnutí upoutalo velkou mezinárodní pozornost, přinejmenším proto, že se krylo s historickým smířením mezi Čínou a SSSR v květnu 1989, kdy zemi navštívil také Michail Gorbačov. Davy zahraničních novinářů o tom přijely natáčet reportáže, a zůstali i poté, aby sledovali drama probíhající v ulicích Pekingu.
V týdnech předcházejících zásahu v ulicích pochodovali i čínští novináři. Výmluvný byl transparent novináře China Daily: „Journalists Demand: No More Lies!“ [Novináři žádají: Už žádné lži!], další hlásal: „I ♥ Free Press“ [Miluji svobodný tisk]. Zničehonic, v prvních červnových dnech, začala čínská média podávat pravdivé zprávy o událostech na náměstí. Pro mnoho Číňanů, jako například pro mého muže, tehdy mladého dělníka, to bylo jako moci volně dýchat po letech dušení. Studenti z Ústřední akademie umění postavili z papírmaše obrovskou sochu Bohyně demokracie, křehký symbol svobody a prchavosti tohoto krátkého momentu čínské historie, oko bouře.
3. června 1989 odpoledne zabrali vojáci studia Čínské ústřední televize (CCTV) a redakci Žen-min ž‘-paa (People’s Daily). Ten večer se Tu Sien a Süe Fej, dva moderátoři CCTV, oblékli do černého. Po přečtení oznámení, že vláda nakazuje lidem vyklidit pekingské ulice, Tu zakončila přenos slovy: „Pamatujte na tento černý den!“ Oba novináři dostali za tento malý akt protestu doživotní zákaz pracovat v čínské televizi.
Západní média o zásahu podávala živé zpravodajství přímo z pekingských ulic, a tak světu přenášela obraz a zvuk chladnokrevného střílení civilistů. Jednomu snímku se dostalo globální pozornosti – osamělý Pekiňan s nákupními taškami v rukou stojí tváří v tvář tanku. Pro Západ se „Tank man“ stal symbolem odvahy jednotlivce čelícího státnímu násilí.
Nikdo neví, kolik tehdy zemřelo lidí. Komunistická vláda těla spálila a nakázala nemocnicím zbavit se všech záznamů. Odhady se pohybují od několika set až po více než 2000 mrtvých, tisíce zraněných a přibližně 10 000 zadržených.
4. červen byl rozhodujícím okamžikem čínské politiky. Vláda nastavila politickým reformám jasnou hranici a ukázala obyvatelům, co je připravena udělat, aby si tu hranici vynutila. Čínská komunistická strana si na dlouhá léta poškodila mezinárodní pověst. Vyjednávání o vstupu Číny do Světové obchodní organizace byla přerušena, Čína prohrála v soutěži o hostování Olympijských her v roce 2000. Mnoho světových vlád s Čínou ukončilo styky na vysoké úrovni. Spojené státy a Evropská unie omezily export vojenských technologií a vybavení do Číny. Tato omezení platí dodnes.
Po roce 1989 začala nová éra politické kontroly, KS Číny se zaměřila na udržení Státostrany, zatímco usilovala o státem řízené tržní reformy. Nové generace mladých Strana krmila vlasteneckou výchovou.
V následujících třiceti letech byla v Číně veřejná stopa 4. června záměrně a systematicky vymazána, odhozena do propadliště dějin. Toto datum je zakázáno zmínit ve veřejné debatě a v čínských učebnicích dějepisu neexistuje. Přesto jsou každý rok lidé v Číně zatýkáni pro snahu si tehdejší události připomenout. Snahy KS Číny o kontrolu narativu se neomezují na samotnou Čínu. Cenzura uvalená za Si Ťin-pchingovy vlády na média provozovaná čínskou diasporou vedla k tomu, že pouze pár zpravodajských organizací Číňanů žijících v zahraničí si dnes připomíná 4. červen nebo podává zprávy o souvisejících událostech. A to přestože se výročí pravidelně objevuje v titulcích [světového tisku] po tři desetiletí. Letos 31. května pozastavil Twitter účty tisícům čínských disidentů. Twitter je sice v Číně zakázán, ale mnozí Číňané se na něm pohybují díky VPN, což je ale také zakázané.
Masakr na náměstí Tchien-an-men je jako otevřená rána na těle čínské politiky. Vedení komunistické strany si toho je dobře vědomo. V roce 1999 vláda zvažovala přehodnocení verdiktu nad Tchien-an-menem, místo toho ale nařídila další zátah, tentokrát na duchovní uskupení Fa-lun-kung.
Přes všechny snahy KS Číny potlačit debaty o 4. Červnu: tato rána se zahojí, pouze pokud vláda uzná to, co v roce 1989 řekla spisovatelka Ping Sin: studenti byli vlastenci. Ale KS Číny nevěří vlastnímu lidu a Si Ťin-pching řídí Čínu v krizovém režimu. Lidskoprávní situace v Číně se zhoršila.
V roce 2019, stejně jako v roce 1989, má svět zásadní úlohu: kritizovat porušování lidských práv v Číně. Dnes bychom si měli připomenout oběť statečných jednotlivců, kteří se odvážili čelit pochybením vlastní vlády. Měli bychom dbát o to, aby čínská diaspora měla v našich společnostech svobodu slova a sdružování a aby cenzura KS Číny nemohla vstupovat do našeho mediálního prostoru.
Anne-Marie Brady je profesorka politologie a mezinárodních vztahů na novozélandské Univerzitě v Canterbury a spolupracovnicí washingtonského Centra Woodrowa Wilsona. Specializuje se na politiku ČLR a státo-stranický systém KS Číny. Kvůli své práci čelí nátlakové kampani ze strany čínského státu. Na konci minulého roku jsme sepsali otevřený dopis novozélandské vládě požadující, aby byla profesorce Brady poskytnuta patřičná ochrana.
Text v překladu přetiskujeme se svolením autorky.